Hejna zlodějských špačků dokáží v mžiku zpustošit vinici se stejnou žravostí jako mračna kobylek vyplenit plantáž někde v Africkém rohu. Vinohradníci na Znojemsku, Mikulovsku či Valticku o černé ptačí havěti vědí své a svrbí je ruce po nabitých flintách.
Ocitli jsme se na Staré vinici společnosti Znovín Znojmo v Havraníkách. Tahle lokalita také sluje vřesovištěm, které je evropským unikátem v Národním parku Podyjí. Vinice tu rodí znamenitý Ryzlink rýnský a Sauvignon šedý či Rulandské modré a Modrého Janka, nebo ještě slavnější víno značky Charles Sealsfield, což je jméno amerického spisovatele. Skutečné jméno tohoto literáta však zní Karl Postl; narodil se roku 1793 v obci Popice u Havraníků. Jak řekl inženýr Pavel Vajčner, šéf Znovínu, Sealsfield své pravé jméno tajil a teprve v závěti ho prozradil. Již za svého života si tento rodák z Moravy vydobyl úctu, milovníci příběhů ho nazvali »hrabětem Monte Christo literárních dějin.« Psával indiánky a dobrodružná pojednání ze života přistěhovalců, kolonizujících divoký západ Ameriky, která se stala jeho novou vlastí a také jeho hrobem. Nejznámější z románů Charlese Sealsfielda se nazývá Tokeah aneb Bílá růže. Poprvé vyšel v roce 1828 a předmluvu napsal americký prezident Thomas Jefferson.
A zatímco koštujeme u altánku pod širou oblohou na Staré vinici bílého Sealsfielda, k našemu sluchu doléhají výstřely z plynových děl. Podobají se ranám z hmoždířů středověkých dobyvatelů hradeb. Kanonáda v pravidelných intervalech plaší špačky a zahání jejich choutky na sladké bobule. Náš zrak také upoutá sloup, který je v noci osvětlený. Na jeho vrcholu je připevněna krabička, z níž se dodaleka rozléhá nářek špačka v smrtelném nebezpečí, kterého jako by právě lapil do spárů dravec. »Tohle není jenom srandovní hračička, ale nákladná věcička,« povídá nám autor plašiče špačků pan Sedlák. »Plašič je napojen na elektrickou síť nebo na baterii z osobního auta. Má fotobuňku, kterou lze nastavit na jeden či více dní provozu. Je tam nahráno osm hlasů dravých ptáků nebo skřeky raněných špačků. Ty zvuky, znějící v intervalech, prostřídávám. Občas nad vinohradem přelétnou velká hejna špačků, ale nesednou do nich, jakmile zaslechnou zoufalý nářek svých druhů. Tenhle plašič je daleko účinnější než plynové dělo.« A opravdu. Na Staré vinici jsme nezahlédli jediného opeřeného zloděje.
Ani u betonového pěchotního srubu Zahrada kousek za Šatovem nebylo po špačcích ani potuchy. Tady ovšem mají zbraně mohutnějšího kalibru. Tato pevnůstka spolu s dalšími - Úvozem a Zatáčkou - byla postavena v roce 1938 na obranu republiky proti vpádu hitlerovských hord. Právě na počest těchto obranných valů pokřtil Znovín jedno ze svých vín Pevnostní. Pochází z odedávna pěstěné odrůdy Veltlínské zelené. Ochutnáváme je před pevnůstkou Zahrada. V ústech hladí pijáka jako samet a má jemně kouřovou a medovou pikantní chuť, která někomu voní mandlemi a jinému ibiškem. Pevnostní se pije zejména v období ohrožení vlasti. Tedy nejvíce právě teď, kdy ji ovinují mračna amerického radaru v brdských lesích.
Zásluhou nadšenců z brněnského Technického muzea jsou ve srubu zachovány všechny zbraňové systémy schopné střelby, například kanon spřažený s těžkým kulometem.
Když pak ve sklepě přehlížíme uskladněné láhve s vínem, narovnané do řady jako dělostřelecké granáty přichystané k vsunutí do hlavní, básníka Václava Honse napadnou verše: »Nabité do chřtánů pijanů zabijou celou armádu...«
Autor: JAN JELÍNEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |