Ta se podle hodně otřelého literárního obrazu táhne dějinami. Málokdo však ví, odkud ona červená nitka pochází a jaký smysl ji pojí s naší současností. Tak tedy onou proslulou textilní šňůrkou byla vlastně nit, která bývala vpletena do lanoví britského královského námořnictva. To proto, že všude na světě existovali
odpradávna nenechavci, kteří kradli kdeco mohli, a britská admiralita se obávala i o své lanoví. Červená nit, kterou nelze získat jinak než rozpletením celého provazu či lana, se tak stala symbolem a pečetí britského státního majetku. Britové také věděli mnohem dříve než my, že majetek se počíná skoro pokaždé zločinem. Že může jít i o majetek vyloženě vytunelovaný, to jim tehdá známo nebylo.
A tu nezbývá než připomenout, že i my jsme v jednom historickém okamžiku onu vzácnou nit neměli a že jsme včas nepřevázali jmění, které lidé této, tedy české země, po staletí nastřádali. Byla to ona vzácná jistina, kterou tvořily stroje, budovy, materiál, různé písky, skály a sklady zboží, ale též systémy jako zdravotnictví a sociální služby, lázně nevyjímaje. Že takovýto (byť skrovný) poklad v naší zemi existoval, věděl i náš první ministr financí a pozdější premiér a nynější prezident republiky Václav Klaus. Jinak by přece nemohl slibovat národům této země (včetně Slovenska), že každý z nás zbohatne, neboť bude mít nárok na jednu patnáctimiliontinu tohoto fondu,vytvořeného zvláště v posledních dvou stoletích.
I nemohu se vynadívat na snímky kuponových front, sahajících od vidíš do nevidíš.
Kdo se této loterie zúčastnil, přečasto si uhnal v zimním nečase krom slibů i chřipku. Později byla stanovena cena za odkup akcií jednotlivých podniků, takže počáteční vychloubání, že jsme se stali státem s největším počtem akcionářů, se proměnilo v bublinu, která, jak bývá zvykem, rychle splaskla. Místo skutečného podílu, který sliboval Klaus a jeho kumpáni, by v dnešních cenách jeden každý z nás držel ve škatuli nebo na bankovním účtu okolo 700 tisíc korun. Nestalo se - což ovšem
nebrání soudobým mocipánům, aby vyprávěli i nám, účastníkům pozoruhodného dějství, že jsme zemí milionářů. Bodejť ne - vždyť i garsoniéra stojí dnes kolem jednoho milionu korun, a co se vnitřního vybavení týče, milionářem se stal i uměnímilovný mužík, který nakupoval třebas obrazy našich malířů na splátky. Také byli podivíni, kteří si "vytapetovali" své byty mnohapatrovými knihovnami. Jen na okraj: podívejte se na tiráž knížek, které jste kupovávali, a shledáte, že mnohá brožura stála pětikorunu, za dvacku nebo za třicet korun se již prodávala pozoruhodná díla. Mimochodem - dnes můžete v banánových krabicích rovněž nakoupit literaturu v této cenové relaci. Významná díla se ovšem pohybují od pěti
stovek výše. Levnější jsou pouze spisy, podávající osobní zpověď kuchaře a každé VIP persony, protože v dané chvíli považuje každý, kdo má do zadnice díru (a těch je věru hodně), za povinnost sdělit světu své pocity.
Skončili jsme však u tvrzení, že bezmála jeden každý z nás je milionářem. Musí být, neboť nájemné poroste, obce nám prodávají ochotně a na splátky to, co jsme si kdysi vystavěli. Jak již bylo řečeno, výše nájemného má činit 5 % tržní hodnoty restituovaných nebo skoupených objektů. Proč to nejsou procenta čtyři nebo sedm, to by nám měl nejspíš vyložit bývalý ministr místního rozvoje Radko Martínek. To jméno připomínáme proto, aby se oranžoví věčně nevymlouvali na modré ptáky. Neboť i oni si počali zahrávat se svými občany.
Protože však víme, že se zákon o zachování hmoty týká také peněz, připomeňme si, že místo našich podílů ze společného majetku bylo poděleno nemálo ničemů, kteří lačně sáhli po majetku, sotvaže byla rozvázána červená nit. Jen stovka miliardářů má v držení zhruba na 700 miliard korun, jak uvádí tisk. Jeden příklad za všechny: Petr Kellner, který se nerad nechává vidět, natož fotografovat, patří podle časopisu
Forbes na 224. místo mezi nejbohatšími postavami světa. Drží cca 80 miliard, expanduje do světa a vládne svému impériu PPF. V roce 1989 tomuto muži bylo 25 let a ještě roku 1990 prodával kopírky. Roku 1991 stál však už u zrodu Prvního privatizačního fondu. A ten se stal jednou z nejslavnějších firem, neboť posbíral akcie, shromáždil na 200 firem a o pět let později, roku 1996, již koupil i novou vlajkovou loď, Českou pojišťovnu, s pomocí ministra financí Ivana Kočárníka, který ovšem také nepřišel zkrátka. Impérium PPF ho ukrylo pod svá ochranná křídla.
Možná, že vám bude z tohoto vyprávění smutno - leč plyne z něj nejedno poučení: že bohatství "vyvolených"opravdu většinou začíná zločinem a že člověk nemá být
tak naivní, jako jsme byli my všichni s klíči na Letenské pláni. A ovšemže jsme chyběli u rozpřádání majetku, přepásaného červenou nití. Naše chyba, ale
i poučení (chceme tomu věřit!) pro vaši budoucnost a pro nezbytné řešení tolika dalších nepravostí a zel.
Autor: FRANTIŠEK KŘÍŽ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)