Letošní Václavkova Olomouc znovu otevřela jeden - podle mého názoru kardinální - problém, který bychom mohli shrnout do jednoduché otázky: Kam spěje toto setkávání a jak si současní pořadatelé představují jeho další vývoj? Poslední ročník, jako již několik předešlých, můžeme charakterizovat jako jisté politické fórum. Letos bylo stěžejním tématem devadesáté výročí VŘSR. Toto výročí jistě navozuje řadu stále aktuálních otázek. Ve vstupním referátu pojal hlavní pozvaný host, předseda KSČM Vojtěch Filip, toto výročí jako aktuální inspiraci při volení stylu a cílů strany. Jeho vystoupení bylo velmi živé a dokumentovalo kreativní přístup jak k interpretaci historických událostí, tak k aktuálním problémům současné KSČM. Nad obsahem a formou revolucí se ve svém příspěvku zamýšlel rovněž historik Josef Haubelt.
Podat charakteristiku dalších příspěvků je velmi obtížné. Snad bychom je mohli s jistým zjednodušením rozdělit do čtyř okruhů.
První okruh představují příspěvky, které byly naprosto mimo téma. Pokud však časově nezatěžovaly, mohly se někdy stát zajímavou informací.
Další okruh příspěvků tvořily pozdravné projevy některých spolupořadatelů. Převažující část vystoupení pak můžeme charakterizovat jako politické deklarace, v nichž se referující snažili řešit především vlastní aktuální problémy.
Čtvrtý okruh příspěvků, který bohužel působil naprosto marginálně, se alespoň okrajově dotýkal kulturní politiky a uměnovědy.
Je zřejmé, že sladit na jednom fóru natolik různorodou problematiku je velmi komplikované. Letošní jednání žel postrádalo byť jen pouhý pokus o diskusi. Přitom je evidentní - zvláště dnes - že to nejcennější na jakýchkoli jednáních a setkáních je právě diskuse, tvůrčí střetávání názorů, hledání východisek k dalšímu jednání. Také proto se ptám: Kam spěje Václavkova Olomouc?
K této informaci o letošním 34. ročníku mi dovolte krátké zamyšlení. Právě dnes se tak vzácně setkáváme s respektem k tradici, uvědomělému pěstování kontinuity, obracení se do minulosti se snahou ji pochopit a z jejího odkazu si něco vzít pro naši současnost. Jak často vidíme kolem sebe zatracování všeho, co bylo. Někdy nám připadá, že snad každá generace musí začínat znovu se všemi chybami. Odpusťte tento úvod, na první pohled nesouvisející s tématem 34. ročníku Václavkovy Olomouce.
Tato konference již od šedesátých let 20. století představovala pro naši - tím míním československou - uměnovědu, estetiku, v širším kontextu filozofii, kulturu, kulturní politiku významné fórum, na kterém měla možnost se konfrontovat se zahraničními teoriemi. Tyto pravidelné konference byly platformou pro střetávání názorů v duchu odkazu estetika Bedřicha Václavka. Václavek jako vědec, jako kulturní pracovník, je pro ty, kdo opravdu hledají, příkladem tvůrčího přístupu k teoretickým i konkrétním kulturněpolitickým otázkám. Dovedl nanejvýš citlivě rozpoznat, co je zásadním problémem, co je nutné odborně - vědecky studovat, a co je otázkou taktického momentálního řešení. Byly to především otázky funkce, poslání, významu umění ve společnosti, jeho podstaty a charakteru. Tím vším se ročníky Václavkovy Olomouce řídily.
Doslova hrdinsky Václavkova Olomouc překlenula společenské změny počátku 90. let, a to především díky odvaze a zarputilosti Prof. Dr. Jaromíra Dvořáka. Bohužel po jeho odchodu nese pravidelné setkávání Václavkovo jméno vlastně jen náhodou. Probíraná problematika je zastřešena souhrnem nesourodých výročí, kde je diskuse fakticky vyloučena.
Setkávání odborníků a lidí zainteresovaných je v dnešním světě, kdy každá informace je jinak tak lehce dosažitelná, velmi cenná právě možností přímé konfrontace názorů, diskusí na dané téma. Avšak poslední ročníky Václavkovy Olomouce tuto zásadu nectí , takže se v mnoha případech diskuse v kuloárech stávají přínosnější než některé vlastní příspěvky.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |