Kdyby nebyla doba taková, jaká je, a seriózní slovesná tvorba nebyla ve většině knihkupectví ztracena v záplavě tupě bavičského braku, asi bych se divil nad tím, proč Oldřich Šuleř své "povídání o literatuře a tvůrčím psaní" nazval TŘINÁCTÁ KOMNATA (Mladá fronta, 2007), když už jedna kniha toho jména - a krásná, román Vladimíra Neffa - v naší literatuře je a když Šuleř nic utajovaného neprozrazuje, "jen" zkušenou rukou vybírá a komentuje postřehy, výroky i delší pasáže z dostupných knih a shrnuje, co sám má (viz obálka knihy) "pro všechny zvídavé čtenáře, začínající spisovatele, studen-ty, milovníky literatury" za užitečné znát. Kniha se musí umět prodat (to je teď často důležitější než být dobrá), a tak název, který slibuje průnik do zakázaného pokoje s tajemnem, navíc název, který každý zná z televizního cyklu stejného jména, je zřejmě na místě: je s to budit zvědavost. A kniha se může dobře prodávat: ač literatura dnes nevynáší zisk ni slávu, pořád je kupodivu dost zájemců o orientaci, ba přímo uplatnění v ní.
Šuleř vsadil na zkušenost a moudrost hlavně moderních klasiků, které má rád - nejčastěji cituje Čapka, Poláčka, Vančuru, Majerovou, Pujmanovou, též Nezvala, Valentu, Horníčka, ze světové literatury Stendhala, Twaina, Maupassanta, Tolstého, Manna, Gorkého, Brechta, Aragona, méně často třeba Rollanda nebo z českých autorů Řezáče aj.; až na Vaculíka a nemnoho dalších výjimek se nedovolává autorů mladších než je sám. Je to přirozené: kniha, která "se vrstvila desítky let," prakticky po celé půlstoletí Šuleřova díla (knižně debutoval Krajem žuly a mramoru v Olomouci 1957), je vlastně čímsi jako soupisem majáků, díky nimž si prozaik Šuleř postupně - hledaje poučení přirozeně u těch, které rád četl - ujasňoval svou vlastní cestu od raného zaujetí pro knihu ke zrodu autora a k nikdy nekončícímu učení se řemeslu a k promýšlení tvůrčího procesu, jeho podmínek, specifiky slovesné práce ve všech možných žánrech až po román, který nazývá "králem prózy". Mezi dvěma tucty kapitol jsou i zastavení u problémů, z nichž autor Paměti domova a trilogie Laskavých portrétů, medailonů, setkání (před dokončením) nejvíc vidí zřejmě do otázek regionalismu a provincialismu.
Šuleřova kniha nejde po senzacích a bizarnu, po veselých příhodách ze spisování (i když ojediněle nepohrdne ani půvabnou historkou, jako je ta o Hrubínovi, převléknuvším se za hasiče), má smysl pro správnou míru; autor se neprezentuje jako úběžník dění a hodnot, dovolává se jen výjimečně (to když vzpomíná na A. M. Píšu jako lektora reedice svých Letopisů v žule) své autorské zkušenosti osobní. Nad odstavcem o tom, že nejhorší je, když se o knize mlčívá, může si čtenář říci: škoda, že tu není autor konkrétnější a nejmenuje; tu i jinde si uvědomujeme, jak zajímavá třeba doktorská práce jednou vznikne na téma Třináctá komnata a Šuleřova vlastní tvůrčí cesta.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |