Předneseno na 44. Mezinárodním setkání spisovatelů v Bělehradě
Poezie nemusí být nápadná, okatá, vystrkující na odiv metafory jako cikánka zadnici.
"Trochu skromnosti, prosím" - a ostatní přijde samo.
Oslníš - a zapadneš za nejbližší zatáčkou.
Vytrubuješ fanfáry - za rohem tě čeká mlčení.
Natřásáš cetky - skončíš v bazaru.
Opravdový básník se nepředvádí, neoslňuje, nechřestí bižuterií. Kde jiní křičí, on mluví polohlasem, kde se překřikují, on smiřuje.
Dobře ví, že nejsou jen slova, ale také "slovní meziprostor" a v něm se možná schovává poezie, než se sama osmělí, položí nám zezadu dlaně na oči a řekne: "Tady jsem!"
Kdo má ještě otevřené dlaně, kromě básníků? Ano, kouzelníci, kteří před produkcí ukazují obecenstvu prázdné dlaně, rukávy i kapsy. Brzy se ovšem ukáže, že kde bylo ještě před chviličkou prázdno, hemží se květiny, karty a králíci...
A tak i verše sousedící přes stránku o sebe křešou, jiskry vyletují a rozhovor se slije do společného výkřiku.
Básnické začátky mé generace spadají do doby mluvné, velkomluvné, ba někdy velkohubé, kdy se ticho jaksi nenosilo. Kdo mlčel, ten nesouhlasil. Břeskné polnice poněkud již odrostlých svazáků hlaholily vstříc zářným zítřkům, které vyplašeně ustupovaly do pozítří.
Skuteční básníci však ochraňovali ticho před dotěrným hlukem. Ne že by mlčeli, ticho neznamená mlčení, ticho je součást jazyka stejně pádná jako fortissimo. A nejen jazyka. Poezii se v tichu daří, může tam nerušeně dozrát od šepotu k výkřiku.
Zároveň však ticho schraňovali. Zatímco ryčné hydrocentrály plýtvaly volty na zkrocení větru a deště, v závětrných akumulátorech se shromažďovaly elektrony užitečné pro budoucí osvěžující vánky a májové deštíčky, pro očistné bóry a zúrodňující lijavce.
I nehlučný básník umí mluvit nahlas. Když je zapotřebí, a ono je zapotřebí vždy, jeho slovo se nese dál než skřehotání těch, kdo si denním křikem strhali hlas.
Oko básníka je jako oko boží - na čem spočine, to se proměňuje podle stupně jeho touhy. Pohlédne na omšelou sochu a socha vykročí oblečená do gala. Pohlédne na chodce spěchajícího za každodenním chlebem a hle - chodec se promění v roh hojnosti!
Básník neomylně a neodvratně vede řez, jenž oddělí povznášející naději od beznaděje, která kazí život a plení srdce. To nelze dost ocenit dnes, právě dnes, kdy je řetěz básníků protržen a mezerami se dere druhá potopa!
Hrdinové jsou vytesáni do žuly, která ztratila tvář, anebo zapsáni zlatým písmem do historie, která si nic nepamatuje.
Paměť je však nejcennější statek, který člověk má. Může přijít o všechno, ale ztratí-li paměť, ztratí nejen minulost, ale i budoucnost.
Někomu postačí rozmarná vzpomínka chuťového pohárku, aby mu kuchyně dějin vydala svá zasutá tajemství, jiný propátrává rozsáhlou spíž deníku, někdo se nikdy nevymanil z minulosti, jiný zahodí vše, co bylo, v zájmu toho, co bude.
Jsme jen lidé a nic lidského nám není cizí. Tedy ani přirozená touha se krášlit. Stojíme denně před zrcadlem a ptáme se spoře postříbřeného kousku skla, kdo je na celém světě nejkrásnější a potměšile očekáváme odpověď, jež by ukojila naši ješitnost. Aniž cokoli vědomě zkreslujeme, nahlížíme svůj život okulárem Stvořitele - jaký by byl mohl být, kdybychom byli mocní jako on.
A řekl bych, že paradoxně právě tohle je na paměti nejcennější.
Letopočty, fakta a souvislosti nalezneme v encyklopediích, statistikách, adresářích, sumářích, seznamech, v bezedných skladištích zaprášeného haraburdí. Ale teprve subjektivní stvořitelské gesto proměňuje lihuprosté memorování v opojnou tvorbu.
Morava, ovečka tichá
(Předneseno v srbském Mrčajevci)
V Čechách se říká, že každý dobrý básník musí pocházet z Moravy.
Morava je specifická součást České republiky, která rodí lidi statečné. V osudné bitvě na Bílé hoře, po které se český stát na 300 let dostal pod vládu Habsburků, byli to právě Moravané, kteří bojovali nejdéle a kteří do jednoho padli.
Na Moravě se rodí krásné ženy, které mají právě ty tělesné proporce, které my muži nejvíce obdivujeme.
Morava rodí obilí, zejména ječmen, z něhož se vyrábí slad pro světoznámé pivo.
Morava rodí také víno, které udržuje ve zdraví tělo a obveseluje duši.
Morava umí být k lidem nejen laskavá, ale také drsná. Na moravské Vysočině rodí země brambory, anebo - jak se také říká - jen kamení.
Morava je vlastí lidí s fantazií. Nejlepší čeští básníci pocházejí z Moravy. Za všechny jmenuji básníka Vítězslava Nezvala.
Snad smím uvést, že moje maminka se narodila na Moravě a otec také.
Proto považuji za velikou poctu, že dostávám právě cenu Moravy. Česká Morava a srbská Morava si tak symbolicky podávají ruce.
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)