Rozhovor s Peterem Handkem
Zpověď umělce o společenských poměrech a roli umění, jak nahlíží na své dílo, na silné i slabé stránky, na slavné vzory jakým byl Grass a jakým by měl být spisovatel...
Jak známo, ani Petru Handkemu, obdivované umělecké hvězdě nejen na nebi německy psané literatury, ale také uznávané osobnosti světové literatury, do níž se vepsal svou poezií, dramaty, romány jako představitel moderny, se nevyhnula štvanice vedená především pravicovými kruhy v Německu, ale i ve Francii a zřejmě všude, kde jsou »směrníky« paktu NATO považovány za hlavní povolené noty, podle nichž se musí zpívat. Avšak Handke jednal podle svého rozumu a svědomí, postavil se na obranu Srbska a srbského národa proti zlovolnému prokletí za údajné zločiny, jichž se nedopustil.
O tom se hovořilo v interview, který měl s Handkem přední německý novinář Andre Müller a jeho první část byla již publikována v Haló novinách 24. října: Případ nemocné demokracie Západu. Nyní v tomto otevřeném dialogu pokračujeme několika úryvky.
Müller: V roce 1979, u příležitosti udělení Ceny Franze Kafky, jste ve svém proslovu uvedl: »Jsem zaměřen na krásu, kterou nacházím, když usiluji o to, abych s pomocí formy dosáhl své pravdy. Krása je tak bolestivá a dosahuje se překonáním překážek.«
Handke: Vidíte, ve svých projevech jsem často uváděl své plány, tedy jsem mluvil programově. Nyní už bych tak nemluvil. Jiní byli daleko více rozpolcení. Vezměte například Brechta. Kdybych se srovnával s Brechtem, v Rakousku by řekli, že jde pouze o »bouři ve sklenici vody«, tedy že nejsem vůbec nebezpečný.
Váš popis krásy představuje i dnes váš program?
Ano, pouze to, co je problematicky krásné. To musí bolet. Rozumíte mi? Jestliže krása nebolí, potom si ji můžeme koupit. Člověk by měl v tom, o čem já píši, cítit skutečnost, existenci, život i smrt, pomíjivost i věčnost. Když je něco něčím lepším, hlubším, pravdivějším, tím je i bolestivějším. Tak nás bolí poznání, že musíme umřít, že jednoho dne nebudeme moci číst nebo milovat nebo hledat v lese houby.
Možná i v posmrtném životě existují houby....
To je přece hloupost. Houby na onom světě!
Během minulého rozhovoru jste mě nazval oslem a hlupákem.
Nic jiného jste si nezasloužil.
Dnes mě již vaše urážky nepohoršují. Nyní vím, že to, co říkáte, nemyslíte tak vážně.
Máte pravdu. Nemyslím úplně doopravdy vše, co říkám. Existuje ve mně něco, co se může označit za jakousi vrstvu pocitu hlubokého přátelství. Víte, protože neustále píšu, nedokážu ten pocit prožít a procítit. Dříve, když mi bylo třicet nebo čtyřicet let, dokázal jsem se občas zlostně vyjadřovat. Tehdy jsem opravdu nechtěl někoho porazit nebo zničit, jen jsem chtěl docílit, aby takový člověk byl pokud možno co nejdále ode mne. A výsledek byl, že ten druhý si oprávněně přál zničit mne.
Loni vám komise pro Heineho literární cenu udělila cenu ve výši 30 tisíc eur. Ozvali se radní města Düsseldorfu, kteří protestovali proti udělení této ceny vám. Vy jste se nejprve ohradil.
Ano, chtěl jsem tuto cenu přijmout.
Proti byli především Zelení, nejostřeji protestovali, že tato cena byla udělena právě vám.
Skutečně si tak vedli, protože nemají žádnou kulturu. Nikdo z nich nic nečte, nebo čtou »strategicky«. Jsou to lidé, kteří čtou knihy a sotva knihu dočtou, jako by přestala existovat. Podle nich čtení slouží jen k tomu, aby se knihy »likvidovaly«.
Po skandálu kolem Heineho ceny jste přijal Cenu berlínského divadla (Berliner Ensemble). Obdržel jste padesát tisíc euro. Proč jste si ty peníze nenechal pro sebe?
To bylo od samého začátku jasné.
Peníze jste věnoval jedné srbské enklávě v Kosovu.
Titíž lidé, kteří předtím psali, že jsem chtivý pouze finančních ocenění, se evidentně ani trochu nestyděli, když uslyšeli, komu jste celý obnos věnoval. Zdá se, že stud v některých listech, jakým je Spiegel, zřejmě neexistuje, jestli mohu trochu pozměnit poslední větu Kafkova románu Proces.
Cokoli prohlásíte, vždy, jak se zdá, vyzní k vaší škodě.
Ano, je to podivné.
Z jakého důvodu věříte, že Günteru Grassovi, pokud jde o prodej jeho knih, více prospělo než uškodilo, když přiznal, že jako mladík sloužil v jednotkách SS?
Na tuto otázku si musíte odpovědět sám.
Grassův způsob přiznání jste označil jako »sebevědomé«, neboť věří, že jenom on je spravedlivý. A také jste prohlásil, že »je hanbou pro literaturu«.
Přesně tak. Ale já jsem k němu kdysi choval velké sympatie. Třicetiletý Grass byl geniální a to já jsem nebyl nikdy. Je velikou vzácností, když někdo s takovým rozmachem dokáže popsat svět. Mohlo by se říci, že svět mu ležel u nohou. Avšak potom ten svůj rozmach už jenom opakoval. A to je horší, než kdyby přestal vůbec psát. Nikdy se nezměnil. Umělec je velikým člověkem pouze tehdy, když můžeme na základě jeho díla poznávat, jak život plyne a mění se. Umělec musí projít třemi, čtyřmi mučivými proměnami. Na příkladu Goetha můžeme tento jev velmi dobře rozpoznat. Na Grassovi není co studovat. Díky rychlému úspěchu v Německu se stal oficiální osobností. Potom nic jiného nedělal, než imitoval sám sebe.
Tomuto nebezpečí jste se vyhnul.
Ano, tomu jsem se vyhnul. Nejsem oficiální osobnost. Jsem idiot, ale v řeckém smyslu toho slova. Tedy jsem člověk, který se nezabývá politikou, který nepatří veřejnosti. Nemohu najít míru, jak se chovat k vlastní existenci coby spisovatel, třebaže mě úspěch již dávno rozmazlil. I já jsem se kvůli tomu téměř cítil zahanbený. V dopise básníku Nikolasu Bornovi jsem použil slovo »provinění«. Když jsem poprvé u příležitosti představení mé knihy přijal tisíc marek, úplně jsem se styděl. Ale toho jsem se záhy zbavil. Dříve jsem podléhal mánii velikášství a namlouval jsem si něco zcela zvláštního. Dokonce jsem před jedním umělcem prohlásil, že jsem veliký spisovatel, ale na to jsem doplatil.
Vaše poslední divadelní hra se jmenuje Zatoulanou cestou. Praví se zde tato myšlenka: »Vždy jsem chtěl být hrdinou... A čím jsem se stal? Člověkem, který rád bojuje, ale který nedokáže ani uhodit. Vrahem, který je příliš bojácný, aby zabil. Zdivočelým člověkem, který nikomu nepřekáží, podivínem, křiklounem, naprosto neškodným výtržníkem.«
Ano, to je přehánění. Člověk jako spisovatel musí přehánět. To je jeho potrava, která se potom použije proti autorovi, a to ze strany některých novinářů.
Vy jste nechtěl být hrdinou?
Přirozeně, že jsem vždy chtěl být bohatýrem.
»Cožpak nejsem člověk, který sám sebe zbožňuje?« ptáte se v autobiografickém díle Moje léta v pohraničním zálivu.
To není autobiografická kniha. To je epické dílo. Každý epický projev představuje hru, která zveličuje a současně zužuje. Nejsem Homér. Mohu psát pouze problematické věci, které mají své napětí, nebo vyprávím epos míru. Chápete? Jednou jsem napsal hru s názvem O vesnicích. Tam je jedna naprosto hloupá věta: »Věčný mír je možný«. Z jedné strany se jedná o zcela idiotské vyjádření, ale já se k této myšlence stále vracím. Potřebuji ji. Jaksi ke mně přiletěla z nějaké temnoty jako ovoce, které mne živí. Opravdu, člověk nemůže něco takového tvrdit a já jsem se toho dopustil jen jednou. Můj způsob psaní není přímočarý, nýbrž opisuji kruh. Jsem člověk, který neustále překonává nerovnost. Jsem takový typ člověka, který druhé lidi postrkuje. Dělám veliký oblouk kolem myšlenky, kterou chci vyjádřit, neboť vím, že se nemůže vyjadřovat tak, jak bych to říci chtěl.
Je to vaše útěcha?
Ne, chraň bůh. Slovo »útěcha« naprosto nemám rád. Literatura nemá nic společného s útěchou.
Mluvíte velice rozhodně, nesmiřitelně, bezpodmínečně.
Chcete mě vyprovokovat, zkoušíte to?
Když se s vámi rozmlouvá, člověk se neustále obává, že řekne něco špatně.
Asi to tak je. Opravdu jsem člověk, který se snadno rozčílí. Moje impulsivnost vyvolává zlobu. Ale na druhé straně mne tato vlastnost otevírá pro krásu, což možná jiní nevidí.
V jednom interview jste uvedl, že dobrý spisovatel musí být dobrým člověkem.
To je pravda. Ale řeknu to ještě jinak. Spisovatel musí tvořit dobrá díla. Nemusí bezpodmínečně psát dobrá díla, ale musí vytvářet dobro, jako když nám nějaký jev nebo věc činí dobro. Mým ideálem je, abych vytvářel dobrá díla.
Ale vy toho nedosahujete.
To není přesné. Tvořím dobrá díla, to je moje povolání.
Milujete život?
Velice!
Vždy?
Když cítím, že žiji, tedy miluji život. Aby člověk žil, to je jakási povinnost. Aspoň já to tak vidím.
Chtěl byste žít věčně?
Proč ne, ale pod podmínkou, že můj rozum, cit a sny zůstanou v pořádku, zdravé.
Jak byste chtěl zemřít?
To vám mohu povědět zcela přesně: Buď za psacím stolem s perem v ruce, tedy když píši, nebo v průběhu akce, když se snažím někoho zachránit. Abych ho, kupříkladu, vytáhl z hořícího domu.
P. S.
MILOVAN DANOJLIČ, srbský spisovatel
Stržená maska falešné demokracie
To, co se stalo a co se již dříve Handkemu stávalo, strhlo závěs z intelektuálního a duchovního násilí, které po léta vládne na Západě a jehož podstatu již v první polovině minulého století přesně vykreslil George Orwell. V liberálních společnostech je přesně stanoveno, co se může a co se myslet nesmí a tyto zákazy se respektují pokorněji a důsledněji, než je tomu v systému diktatury jedné politické strany, v níž jsme vyrostli my.
Veřejné mínění se vytváří prostřednictvím novin a věří se tomu, co se v novinách píše, co se vysílá v rozhlase i v televizi, což u nás nebývalo. Bolševici i Titovi komunisté lhali hruběji a povrchněji, takže každý, kdo se řídil vlastním rozumem, takovou propagandu nebral.
Průměrný občan na Západě však věří všemu, co se mu servíruje o dalekých a neznámých zemích, mezi které spadá také Srbsko. Naše role v nešťastných událostech na konci 20. století byla představena tendenčně a zjednodušeně a tak každé zmírnění nebo zpochybnění tohoto vyneseného soudu o nás se bere jako nebezpečný revizionistický akt, který ohrožuje pořádek lží, a co ještě horšího, vede ke zpochybnění oprávněnosti agrese NATO.
Peter Handke patří mezi nepočetnou plejádu předních osobností (připomenu Solženicyna, Chomského, Pintera), kteří prokoukli takové pletichy a pustili se do jejich rozplétání. Handke vedle toho, že žije na periférii Paříže na kilometry vzdálen od pařížské elity s patentem na rozum, přijíždí do Srbska, kde navštěvuje domovy vyhnanců a srbská ghetta v Kosovu a takové poznávání poměrů v terénu představuje v očích oněch kruhů televizních »myslitelů«, pověstných svou výlučností, nafoukaností a neznalostí věcí, nepřijatelné vměšování do ustálených poměrů a narušování politické idyly. Takový svět nedokáže ani myslet ani prožívat věci mimo politiku, žije v neustále zvýšené, vyumělkované temperatuře mediální angažovanosti, sebevědomé, vševědoucí a každého mentorující.
Tito »filozofové« se nezabývají hledáním pravdy ani moudrým posuzováním argumentů a protiargumentů, stali se z nich službu konající soudci, kteří na základě nepravdivých udání ještě na začátku 90. let vynesli proti naší zemi a našemu národu nejtěžší tresty.
Takové pomazané, primitivní hlavy jsou i u nás. Některé se ozvaly právě u příležitosti pohřbu Slobodana Miloševiče a již pouhou přítomnost na tomto obřadu odsoudily coby nepřípustný čin. Peter Handke, jakož i všichni, kteří v uplynulém těžkém období naší historie hledali pro Srbsko spravedlnost, zasluhují obdiv a poděkování.
Ze zahraničního tisku vybral a přeložil JAN HROBAŘ
Autor: PETER HANDKE, MILOVAN DANOJLIČ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |