Nedávné osmdesáté narozeniny Güntera Grasse (16. října 1927) proběhly bez patřičného ohlasu většiny českých sdělovacích prostředků. Není divu, že si nositel Nobelovy ceny za literaturu z r. 1999, odbornou i čtenářskou veřejností považovaný za současného nejvýznamnějšího německého spisovatele, během půlstoletí veřejné a umělecké činnosti vedle obdivu a mnohých ocenění vysloužil i řadu odsudků v Německu i u nás kvůli své přímočarosti, prostořekosti a tvůrčí osobitosti. Naposledy to bylo loni, když se v létě a zanedlouho ve svém posledním díle, autobiografické knize Když se loupe cibule (Beim Häuten der Zwiebel, Steidl Verlag, Göttingen 2006) přiznal ke své několikaměsíční službě v tankových oddílech SS.
Pomineme-li rozporuplnou diskusi v Německu a v Polsku k "pozdnímu" spisovatelovu přiznání, u nás zazněly fanatické hlasy v internetové diskusi a z vedení PEN klubu poté apel nabádající k odnětí ceny Karla Čapka, kterou Grass obdržel v r. 1994. Všechny tyto odsudky ovšem pomíjely další celoživotní umělecké a společenské usilování Güntera Grasse, jež tento mladistvý prohřešek jednoznačně popřelo.
Grass, gdaňský rodák, v jehož žilách koluje i slovanská krev, neboť pochází po matce z německo-polské (kašubské) rodiny, v tomto městě i symbolicky oslavil své nedávné narozeniny. Gdaňsk a jeho německo-polské a židovské multikulturní prostředí jsou - jako Dublin u Jamese Joyceho - přítomny v mnohých Grassových dílech a troufám si tvrdit, že je to idée fixe jeho tvorby.
Budoucí spisovatel jako dospívající chlapec německé národnosti musel narukovat na sklonku války do nacistické armády. Při odvodu dostal nabídku sloužit u tankového oddílu zbraní SS. V uvedených pamětech uvádí, že to, co se po šedesáti letech zdá jako strašné, vyděšený mladík ve zmatku odvodní kanceláře tak nevnímal. ("Dvojité S na límci uniformy jsem nepovažoval za pohoršlivé...", str. 126, c. d., přel. V. H.) Tehdy mu nebylo ani sedmnáct let a zřejmě na něj zapůsobily i určité výhody oproti službě ve wehrmachtu. V podzimních a zimních měsících 1944 prodělal výcvik v "zasněžených českých lesích, kde nebylo slyšet českého slova" (str. 127, c. d.) kdesi v Krušných horách. Na frontu v linii Odra-Nisa se jako tankový střelec dostal uprostřed dubna 1945, 20. dubna (v den Hitlerových posledních narozenin) byl raněn střepinou ruského granátu. Stalo se to v písčitých lužických lesích poblíž Chotěbuze. Po základním ošetření nohy a paže byl poslán na doléčení do lazaretu v Mariánských Lázních, kam doputoval po strastiplné cestě přes Karlovy Vary koncem téhož měsíce. Po několika týdnech tamního pobytu - už jako zajatec americké armády - byl přemístěn do zajateckého tábora Oberpfalz poblíž českých hranic a záhy do bavorského Bad Aiblingu. Tam se setkal a sblížil se stejně starým chlapcem, "kamarádem Josefem", hovořícím bavorským dialektem, vyznávajícím přísná katolická dogmata a zaměřeným na klerikální kariéru. Několikrát na něj v knize vzpomíná (str. 191, 217, 420, 461 c. d.) a vyslovuje domněnku, že podle mnohých indicií jde o Josefa Ratzingera - nynějšího papeže Benedikta XVI.
Snažil jsem se letos v létě získat o spisovatelově pobytu v Mariánských Lázních informace v místním muzeu a posléze v chebském Státním archivu. Ač v muzeu vedou databázi o pobytu slavných i méně významných cizinců ve městě, o Grassovi, jehož mariánskolázeňská epizoda byla zveřejněna již v 60. letech minulého století, ani zmínka. Údajně prý mohou být pregnantní časové údaje o pobytu německých vojáků v Mariánských Lázních v německých či amerických archivech.
Grassova "česká" životní anabáze připomíná i peripetie jeho umělecké recepce v naší zemi. Poprvé bylo jeho dílo, již ověnčené literárními úspěchy, připomenuto v r. 1965 v časopise Světová literatura. V době ideologického uvolnění šedesátých let vyšlo česky i několik jeho próz včetně nejslavnějšího románu Plechový bubínek a některé divadelní hry. O Grassovi se psalo, s jeho názory polemizoval mj. i Pavel Kohout.
Sedmdesátá a osmdesátá léta byla u nás dobou zákazu vydávání spisovatelových děl. Vládnoucí kruhy pobuřovaly Grassovy sympatie a podpora některých tehdy umlčovaných českých spisovatelů. Rovněž v bývalé NDR bylo Grassovo dílo nepřijatelné.
Ke čtenářům se jeho tvorba dostala až v devadesátých letech. Byla uvedena i slavná Schlöndorfova filmová verze Plechového bubínku, ověnčená Zlatou palmou z Cannes a americkým Oskarem. V r. 1994 se Grass spolu s Philipem Rothem stal prvním laureátem Ceny Karla Čapka, udílené Českým centrem PEN klubu. V několika nakladatelstvích vyšla jeho dřívější i nová díla. Od r. 1996 vydává spisovatelovy spisy nakladatelství Atlantis ve výborných překladech Hanuše Karlacha. Zatím vyšlo šest svazků: Žabí lamento, Širé pole, Mé století, Plechový bubínek, Psí roky a Jako rak. Doposud však neznáme - s výjimkou přebalů knih z Atlantisu a několika ilustrací - Grassovo dílo výtvarné a tvorbu básnickou. Z ohlasů recepce umělcova díla v zahraničí, zejména v Německu, útržkovitě víme o sporech vyvolaných jeho tvorbou a nekonformními politickými postoji. Nicméně seriózní hodnocení (mj. i věhlasným guru současné německé kritiky Marcelem Reichem-Ranickim, který Grasse dlouhodobě zná a poskytl mu řadu vlastních zážitků z období holocaustu, jež spisovatel použil ve svých dílech) vysoce Grassovu tvorbu oceňují a respektují jeho politické postoje. Týká se to zejména jeho kritického vztahu k urychlenému sjednocení Německa, bílým místům v historii země, reliktům nacismu a antisemitismu a v poslední době jeho odporu k agresivní politice USA, zejména v případě Iráku. Grass jako levicově orientovaný občan, blízký přítel Williho Brandta, neskrýval ovšem ani výtky vůči některým postojům německé sociální demokracie SPD.
Reflexe spisovatelova díla a jeho postojů v naší zemi je v poslední době sporadická. Dokonce ani pražský Goethe-Institut, jehož knihovna disponuje všemi autorovými díly a obsáhlou literaturou o něm, nemá ve svém letošním podzimním programu ani jediný pořad k jeho jubileu.
A tak Grassovo nekončící dílo, peripetie jeho životního osudu (včetně jejich recepce u nás) jsou příkladem, že dějiny nejsou černobílé a že je třeba je vnímat racionálně v jejich historické komplikovanosti a posloupnosti. Osobnost a dílo je třeba posuzovat v převládajícím celoživotním úhrnu, a ne podle dílčího pochybení. Černobílé vidění, které i u nás zatím převládá, ztěžuje pochopení této výjimečné osobnosti, nemůže však nic ubrat na jejím celkovém významu, a zejména na humanistickém vyznění spisovatelova uměleckého díla. I další Grassovy knihy vytvořené po udělení Nobelovy ceny potvrzují lapidární hodnocení Švédské akademie z r. 1999, že Grass "živě vykreslil černo-černé náměty zapomenuté tváře dějin."
Autor: VLASTISLAV HNÍZDO
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |