Potkávám občas jedno děvče. Tedy, děvče... třicet už jí bylo. Když se na Lidušku zadíváte, mohli byste si pomyslet: Chudák holka, nemá to v hlavě v pořádku... a budete mít jistě pravdu. Liduška si ale nezaslouží lítost, není chudinka. Zvládne nakupovat, uklízet, žehlit, dojít si na poštu pro invalidní důchod, podstrojit králíkům, obstarat slepice i psa...
Bydlí se svými starými rodiči v chalupě, kde žije i její bratr s manželkou a třemi dětmi. Liduška své synovce miluje. Občas je pohlídá, a když pro ně kupuje pamlsky, celá rozkvete. "To je pro Jozífka, Honzíka a Jirku", vysvětluje prodavačce. Mohla na Ivanu žárlit, když se k nim před osmi lety přistěhovala. Ale Liduška to neumí. Když vidí, že jde nevhod, prostě zase zmizí.
Bylo to v zimě. Sníh křupal pod nohama a všude kolem ticho. Rychle se stmívalo. Liduška kráčí po liduprázdné cestě a táhne za sebou sáňky. Spěchá, chvílemi popoběhne. Je zcela zaujata svými malými krůčky, vážná, s očima upřenýma před sebe, aby neupadla. Jako by neexistovalo nic důležitějšího než její cesta a cíl.
Asi za hodinu jde zpátky. Už nespěchá. S bratrem, kterému šla naproti na nádraží, spolu rozmlouvají a smějí se. Sáňky jsou plné borových větví, které Jan ořezal v lanšperském lese a přivezl vlakem domů. A teď jdou spolu - dva lidi jedné krve, bratr a sestra, rozumějí si beze slov. I když se hlasitě smějí, jsou tiší. Jejich tichá existence zapadá do řádu přírody. A přece má každý své trápení. Jan přišel o práci, Liduška je nemocná, a teď právě... i zamilovaná. Trápí ji to. Nemůže být s Jakubem, jak by chtěla - pořád. Má po něm hlad. Velký hlad, protože má velké srdce. Jednou se spolu milovali a od té doby se Jakub stal částí jejího srdce. Větší, než by sama chtěla. Stravuje ji myslet na něj, protože ho nikdy nedostane. K čemu to je - cítit ve vzduchu vůni jeho kůže, jeho teplo, jeho dotyky a nesmělé polibky? Nechce na něj myslet od rána do večera, ale nemůže jinak. Kdo by to řekl do kulhavé Lidušky s pihovatou tváří a zplihlými vlasy, že se tak trápí? Nikdo by jí nevěřil, možná by se jí smáli - je přece tak jednoduchá... Prosťáček!
Někdy si sedne na lavičku před dům, pozoruje kopce: sníh se třpytí a stopy na něm vedou až za obzor, u lesa jsou vidět tři srnky. Všechno je v pořádku, jen Jakub jí chybí. Od té doby, co ho poznala, stává se jí zvláštní věc: kdykoli potká někoho, s kým má soucit, chtěla by ho odměnit. Při pohledu na Adamce s širokýma rozpraskanýma rukama, kterýma loví v ohmatané peněžence peníze v obchodě, na Bártu, který rozdal všechno dětem a ty se o něho pak přestaly zajímat, na Moravce, který už léta žije víc než prostě a sám, se jí zalijí oči. Tehdy má chuť dát jim všechno, co má, nejraději sebe samu. Jako vyjádření blízkosti a něhy k těm vesnickým chlapům, co v životě nepoznali moc radosti. Tolik by jim chtěla říct, že je má ráda, že chce, aby byli spokojení a šťastní. Aspoň na chvíli. A jak věrohodněji než milováním, měkkými dotyky dvou těl, jim to sdělit? Slova protečou bez účinku. Neví, jak jinak... Někdy o tom takhle sní, ačkoliv ví, že to neudělá. Ze studu, z tvrdé výchovy, nesluší se to...
A tak Lidušce ubíhá den za dnem. Jsou dny, kdy je šťastná, protože vystaví svou tvář slunci, které ji laská po tvářích a vlévá do ní sílu. Jsou dny, kdy se trápí tak, jak nikdo netuší. Málokdo ji bere vážně, ale jí to nevadí. Má svůj svět. Bohatou vnitřní zahradu, ze které jeden prosťáček Boží nikdy neodejde nepotěšen...
Zuby
Bohuslav Maleček je statný šedesátník, čerstvý důchodce. Zdravý jako řepa, zaplaťpánbůh, až na ty zuby... Vždycky, když je vycení na zrcadlo, je to žalostný pohled. Horní patro umělé, to by ještě šlo, zato dole zbyly dva řezáky, úzké a nahnuté jak vykotlané vrby. Dnes ale nadešel den, kdy jede do Hradce nechat si zhotovit dolní zuby. Jede s Marií, protože chtějí společně koupit oblek v nějakém nóbl obchodu. Přece v krajském městě musí mít větší výběr... Už se těší, až se ponese v novém obleku a na všechny strany bude rozdávat zářivě bílé úsměvy: "Jako Robert Redford se budu smát! Ne, Redford ne! Jako Paul Newman! To je ono! Na toho ženský víc letěly. On byl drsňák, a přitom citlivka. Eště musím natrénovat ten jeho nenucenej kukuč a ženský se mi budou skládat k nohám... Pravda, do Newmana mi sice nějakejch třicet čtyřicet kilo přebejvá, ále co... můj zářivý, fungl nový chrup to vynahradí..."
Konečně Bohouš vychází ze stomatologické ordinace, červený jak rak a řádně zpocený. Byla to dřina - zbylé dva zuby vytrženy, do spodní čelisti navrtány čepy, které se teď musí nechat tři hodiny usadit, a na ně pak přijdou zuby.
"Tak nejhorší mám za sebou, Maruš,... a teď jdeme do krámu, ať si spravím náladu!"
V obchodě Bohuslav vybíral ze čtyř obleků a ze zkušební kabinky se ozývalo: "Mámo, nedopnu kalhoty!", "Tady to zas škrtí v ramenou!", "Já nevim, že neuměj ušít kloudnej oblek na kus chlapa!", "Tenhle by šel, ale musela bys mně dát klíny na zadek, kalhoty na mně bžuněj!"
Marie mu tu a tam přes plentu odpovídá: "Já ti pořád říkám, ať zhubneš!", "Jakýpak klíny na zadek, za ty prachy to musí sedět eňo, ňuňo!", "Vybírej pořádně, ten ti musí vydržet až do truhly!", "Už budeš? Seš horší než ženská!", "Bouši, dělej, mně už to tady nebaví!"
Nakonec tedy svorně vybrali šedý klasický jednořadový oblek ve slevě, který Bohoušovi slušel a nikde neškrtil. Zaplatili 2999,- a vyrazili zpět, aby zubař mohl dokončit své dílo.
"Dobře jsme koupili, Maruš, moc dobře... Všechno se nám dnes daří: slunce svítí, koupili jsme novej vohoz, nový zuby budu mít... He, he, he, hééépčíííííí!!!!" polechtalo Bohouše polední sluníčko.
"Prosimtě zadělávej si pusu, málem jsi mě poprskal!" pohlédne Marie káravě na Bohouše.
"Počkej, Bouši!" zastaví ho rázným gestem.
"Podivej se na mě!"
Bohouš zvedne tázavě oči.
"Zasměj se, Bouši!" poručí Marie svému choti.
"Cha, cha, cha!" vyjekne křečovitě její muž.
"Bouši, ty nemáš zuby!" šeptne mu Marie diskrétně.
Bohouš si polekaně sáhne na ústa - opravdu - nahoře nic, dole jen navrtané čepy.
"A šakla, to mně vypaďly, dyš šem kejch... čo buděme dělať?"
"No co, co... koukej po zemi, někde tady musí bejt...", začne jednat Marie a oba se dají nenápadně do ohledávání prostoru před vchodem do obchodu. Bohouš si na znamení nenucenosti vstrčil ruce do kapes. Snaží se i pískat. Nejde to. Vtom Marie vykřikne:
"Támle sou! Stůj na místě, ať je nerozšlápneš!" a shýbne se pro zuby.
"Majuško, ty moje žlato!", neudrží se Bohouš a sápe se po protéze.
"Počkej, takhle to nemůžeš strčit do pusy...", přemýšlí Marie a rozhlíží se po okolí, "umeju je támhle v kašně." A jeho věrná družka jde a umyje ten cenný předmět v nazelenalé vodě. Poté ho Bohouš lačně vsune do úst a oba svorně vyrážejí pro dolní zuby.
Zase se přesvědčili, jak moc jeden druhého potřebují...
"Buďte jako děti..."
"Mami, až umřeš, můžu si nechat tvůj foťák?" zeptal se jednou Bláhové její šestiletý syn. V Bláhové hrklo: "Ty kluku drzá, ty si snad myslíš, že umřu?" vyjekla ihned popuzeně. Když si uvědomila, co řekla, snažila se z toho vykroutit: "Teda umřu, to jo, ale zatím s tím nepočítám... tak co? A ty nebuď drzej k matce!... Jo a ten foťák si pak můžeš nechat. Mně už bude celkem nanic...," uzavře Bláhová řeč. -To je teda rána! Takovej klid, venku svítí slunce, listí zlátne, větřík vane a najednou prásk! A kluk už mě pohřbívá... - Synkova otázka vyvolala v Bláhové kolotoč myšlenek o smrti. Hlavou se jí honí: "Všichni to máme spočítaný, jen nevíme, kdy to přijde... Měla bych se na TO asi nějak trochu jako předpřipravit, ne?... Jsem sice mladá, čupr ženská, ale jeden nikdá neví - takovejch případů bylo, žejo? Třeba jedeš v autě, a, a... a najednou už nejedeš..., měla bych napsat závěť a vybrat si hudbu na funus..., šetřit na něj nemusím, to snad zatáhne Bohouš, ne? On byl vždycky kavalír... A vůbec: co na TOM může bejt tak hroznýho? Přece budu v ráji - všude modravé obláčky, zlaté světlo, bílé řízy, andělské trouby (nebo andělský troubové?), všichni se na sebe budem usmívat...," přemítá rozněžněle Bláhová, "a budem se vzájemně milovat! Dokonce i starou Brožkovou budu milovat..." Tu ale procitne ze svého snění: "Co?! Tu babu?! Nikdy!!!" a pak zas pokračuje ve svém smlouvání: "Ale to je jen taková výjimka, vostatní lidi to já budu milovat. Samosebou!.. No, akorát ještě budou drobný problémy s tou klepnou Smejkalkou a s Bártou... Ale jinak pohoda - nebudu muset vařit, uklízet, žehlit, krmit psa, zajci, prase, kačeny, slepice, Bohouše a děti. Nebudu muset pořád počítat peníze, abych vyšla, protože všechno bude všech... Safra, tohle už jsem někde slyšela!.. Zkrátka celkem vzato, dyť já jsem na tu věčnost připravená...!" zakončí Bláhová spokojeně svou meditaci.
Asi za týden se její starší synek chtěl naučit šít na šicím stroji. Ukázala mu tedy, jak navléknout vrchní nit, jak navinout cívku spodní nitě, dala ponaučení o špičatosti jehly a hoch mohl začít... Šlo mu to dobře. Doslova ho to chytlo za srdce a šil a šil. Na starou plínu vyšil jména celé rodiny a dvě nadávky, vystřihl a obšil dva čtverečky, ušil si toulec na šípy. Bláhová nešetřila chválou: "No vidíš, jak ti to jde, jsi šikovný a ten toulec se ti moc povedl..."
Když hoch došil, trochu znachověl a přitulil se ke své mamince: "Mamko, já ti chci něco říct." "Aha, to on mi asi chce říct, která se mu líbí holka ve třídě... nebo že by už s nějakou kamarádil...?", uvažuje Bláhová a chytne synka spiklenecky kolem ramen. "Mami," začne hoch tajemně, "až umřeš, můžu si nechat tvůj šicí stroj?"
Autor: IVA MARKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |