Emil Hruška (1958), právník a novinář. Vydal básnické sbírky Krizový stav (1996) a A tak tady žijem (1998), literaturu faktu Akce Zeppelin (1999), Pohoří divočáků (2002, německy 2003), Vražda profesora Lessinga (2003), knihy povídek My, hoši ze Sudet (2005) a Muž dvou rakví (2007). Povídka Mlýn z poslední knihy byla zařazena do antologie Nejlepší detektivní povídky (2007), povídky Útočiště a cesta z téže knihy postoupily zatím do finále soutěže Nejlepší povídka roku 2007.
   
   Rozhovor s Emilem Hruškou

   "Rozlučme se s příběhy, opouštějí nás," nadepsal Zdeněk Frýbort svou esej v Obrysu-Kmeni č. 34/2007. A opravdu, příběhy odcházejí. Místo o osudech živoucích postav se v postmoderních knihách dozvíme o fyzickém i duchovním zažívání pisatelů.
   Nikdy bych tomu nevěřil, myslel jsem, že už jsme dokonale okoralý, ale tvoje kniha Muž dvou rakví ve mně po mnohaleté pauze vzbudila nezřízenou touhu dozvědět se, co se odehraje na další stránce.
   A zvláště jsem ocenil, že příběh neskončil ani s posledním odstavcem, že jsi nebyl doslovný, že jsi nechal prostor pro mou fantazii.
   A tak se sice nikdy přesně nedozvím, jakým zázrakem se farma Vysoká Voda přenesla z fádní současnosti před druhou světovou válku, co se skrývalo v zatopeném podzemí zapomenuté vesnice, přístupném leda dětské odvaze, jakým řízením osudu se v čekárně zapadlého nádražíčka zjevil legendární profesor Neřád, co se děje v tajemné lokalitě Tetřev, v níž se přes noc objeví obelisk s datem úmrtí dosud žijícího hledače pokladů Karla Milera, ani kdo narafičil kufr s patnácti miliony na bezúhonného pana Krále, aby ho nakonec uštvaného vehnal do rukou neméně záhadné spravedlnosti...
   Příběh pronásledovaného uprchlíka z koncentráku, který zahyne těsně před koncem války a bezděčně s sebou strhne i nic netušící loajální sudetské občany, je tak dokonale vymyšlen, až jsem uvěřil, že se skutečně stal, ale pravda zase jednou kulhala za obrazotvorností.
   Jen v titulní povídce běží děj jakž takž tradiční stezkou, aby o to tvrději udeřil už už vědoucího čtenáře neuvěřitelnou pointou!

   Jedni ti vyčítají přebytek bílé, jiní zas nadužívání černě. Tvoje Sudety, lze-li to tak říci, však nejsou nikdy černobílé.
   Tu a tam slýchám otázky, ale i názory čtenářů týkající se "smyslu" mých povídek. Opravdu jsem netušil, že něco takového bych měl vysvětlovat, respektive potvrzovat či vyvracet. Ale stává se. Svými "hochy ze Sudet" jsem chtěl původně jen zachytit pro své děti prostředí a atmosféru svého dětství, dětství nádherného, jež jsem strávil v těsné blízkosti česko-bavorské hranice. Příběhy nesené na křídlech "Wahrheit und Dichtung" mi rostly samy pod rukama.
   Přirozený svět mého dospívání byl ale náhle pro řadu lidí žijících jinde a jindy nepochopitelnou skoroexotikou. To, že někde na konci světa pospolu žili Češi, neodsunutí Němci, Slováci, Rumuni, Maďaři a bůhví kdo ještě, aniž by je trápily nějaké národnostní problémy nebo minulost nedávno odeznělá.
   Byl to drsný a barevný svět, kde černá a bílá byly jen částí spektra, bez kterého by tyto dvě barvy nemohly existovat.

   Říká se, že když nemůžeš dobrodružství prožít, musíš si ho zkrátka vymyslet.
   Povídky z Muže dvou rakví jsou už o něčem jiném. Mám takový dojem, že v posledních letech je největším dobrodružstvím pro mnoho lidí to, aby bez úhony došli v noci z nádraží domů, nebo aby se jim vyhnulo chystané hromadné propouštění v podniku či aby si vyvzdorovali vytouženou půjčku.
   Ale lze přece prožívat i jiná dobrodružství, a co na tom, že si je třeba vymyslíme? A vůbec, když si tak budeme hrát s představami - kde je vlastně hranice mezi mystifikací a realitou? Jak se to pozná? Není tomu někdy naopak? Tobě se nikdy nepřihodilo něco, o čem dodnes přemýšlíš, zda se ti to nezdálo? To je ale řečnická otázka, protože vím, že ano. Proto jsem začal psát Muže a související povídky.

   Hranice mezi fikcí a realitou je vskutku tenká jako břitva, po které kráčejí muslimové do ráje.
   Ani jedno z těchto dvou pro mne velkých témat zatím nechci opustit. Hoši ze Sudet žijí, trápí se a radují dál a Muži dvou rakví bude nakonec každý hřbitov těsný. Na spadnutí je německé vydání "hochů ze Sudet", některé povídky už vyšly časopisecky, a podobně jako tomu je u českých čtenářů, nejvíce nepochopitelné jsou pro Němce ty příběhy, které se skutečně udály, byť třeba nikoli doslova.
   Takže jsem se už setkal s tím, že moje povídky jsou bez mého vědomí různě upravovány a o mně kolují dokonce zvěsti, že jsem vrah, rasista, lhář a kdovíco ještě. Někdy to není moc příjemné. Jsem proto zvědavý, jak přijmou čtenáři Muže dvou rakví. Zatím si, pokud jde o první reakce, nemůžu stěžovat. Některé povídky dokonce bodují v literárních soutěžích.

   Úspěch tvých knih faktografických i povídek zavazuje. Nechystáš se opět propojit fantazii s realitou?
   Připravuju knihu k 70. výročí mnichovského diktátu.
   Možná si vzpomínáš, že v roce 2002 mi vyšla kniha Pohoří divočáků aneb Sudetoněmecké kapitoly. Od té chvíle uběhlo hodně času, aspoň si myslím, a já jsem získal mnoho dalších informací a dosud nepublikovaných fotografií, a zpracoval jsem řadu dílčích témat týkajících se tzv. sudetoněmecké otázky. Takže bych rád vydal nikoli prosté druhé vydání Pohoří, ale vlastně novou publikaci, jež by mohla být z tématického hlediska relevantní.

   Hovořil KAREL SÝS
   




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)