Jakoby fakta ze zapadlé "černé kroniky", z odešlé žurnalistiky, přicházejí v poslední době stále častěji ke čtenářům zprávy o lidských obětech, které nalezly smrt ve spadlých, zhroucených objektech. V objektech vyhaslé, vytunelované předlistopadové ekonomiky. V bývalých továrnách, z nichž mnohé včera dobývaly svět, se po desetiletích od Aše až po Rožnov pod Radhoštěm začal prohánět vítr.
Dříve se v některých z nich vyráběla ocel, železo, sklo, porcelán, vařilo se pivo, montovaly motocykly, jízdní kola, letadla, zbraně, lisovalo kuchyňské nádobí nebo obuv či textilní výrobky. Když zazněla polnice, aby se jim vyhlásilo vale, zmizely z povrchu české a slovenské země.
Díky tomu se ve světě uvolnily rozsáhlé trhy po zmizelé československé a české produkci; bleskurychle a rády je (včetně zbrojařské výroby) okamžitě převzaly USA, Francie, Německo a především asijští výrobci.
Torza těchto chrámů, z nichž mnohé pamatovaly císaře pána a jiné zase dobu poválečné "socialistické industrializace a kolektivizace" , zanikly ze zloby a z nenávisti proti všemu včerejšímu.
Kdysi moc dávno o jednom takovém zhroucení, nešťastném zboření, zaviněném lidskou nedbalostí v Praze na Poříčí, napsal skvělou reportáž Julius Fučík. Zapadla blátem, neboť ji napsal právě on!
Ale jak víme, takové příklady nechyběly v té době ani v blízkosti jedné vynikající jihlavské textilní továrny; projektant mostu tehdy přijal fabrikantův úplatek, most propojil s horizontem fabriky a nakonec si pak ze strachu před trestem vzal život.
V zápase o holý život se i nyní po dvou desetiletích "tržní ekonomiky" od listopadu 1989 pouštějí lidé, společenství lidí, většinou nejnižší sociální skupiny, do krádeže železa, barevných kovů, kolejnic, elektrických kabelů, bronzových hřbitovních skulptur na hřbitovech různých vyznání. Odborníci, památkáři, církevní činitelé a kriminalisté mohou podat věrohodné důkazy o rozkrádání národního bohatství z depozitářů a sbírek, které byly po staletí netknuté. Stačí upozornit na kostely, mizející "smírčí kříže", bronzové busty velkých osobností českého národa - Petra Bezruče, Jana Zrzavého, Egona Ervína Kische, poničené památníky vojáků, osvoboditelů.
Organizované i živelné party podřezávají pilíře a nosné sloupy. V bývalém vytunelovaném SONP Kladno, na němž se podepsal i bývalý nejoblíbenější politik, nyní směřující do Bruselu, mají dokonce nonstop filiálku Sběrné suroviny - s nepřetržitým provozem. Kradený šrot z vlastních útrob přijímají v někdejším areálu kladenských hutí bez přestávky.
Byl jsem očitým svědkem, s Michaelem Kocábem, při odchodu sovětských vojsk masových i dílčích loupeží polistopadových zlatokopů. Přijížděli drancovat objekty (dokonce s přichystanými vagony na železničních vlečkách) po odcházející sovětské armádě z vojenských prostorů. Brázdili trať například z Milovic do Prahy. Trofeje se odvážely z kasáren a jiných zařízení, aby nakonec vina padla bezostyšně jenom na "dobyvatele a okupanty".
Viděl jsem na vlastní oči, jak se zlodějsky rozebíraly strojírenské závody (například z jihlavské Technometry, Jihlavanu, jejichž objekty již dneska v sutinách), zařízení zahraniční kupec lifroval do svých rodných lovišť. Viděl jsem, jak se z nejstarších historických a drahocenných pražských tiskařských podniků odvážely za kopečky neopakovatelné "historické" polygrafické stroje do sousedních zemí (například z tiskárny Mír přímo z Václavského náměstí v Praze), jak se do posledního šroubku za hluboké noci drancoval pražský čakovický masokombinát a jiné, které "dobrovolně" zastavily svou produkci.
Viděl jsem, jak zub času od roku 1989 do roku 2006 nahlodával budovu v Pařížské 9 v Praze 1, kde byla redakce Světa v obrazech a naposledy i kanceláře Syndikátu novinářů, aby se celý dům nakonec neřešením majetkových problémů prodal zahraničnímu majiteli prostřednictvím "bílého koně". Dům hrozil zřícením, po desetiletí byl obehnán lešením, jaká jsme znali ze sedmdesátých let, kdy omítky zabíjely kolemjdoucí.
Viděl jsem na vlastní oči, jak se loupila rekreační zařízení z majetku KSČ a SSM, která podle zákona měla spadnout do klína všemu lidu. Viděl jsem, jak se nešetrně a barbarsky zacházelo se skleněným a porcelánovým servisem s emblémy státního znaku na Pražském hradě z doby Tomáše Garrigua Masaryka. Odolal Protektorátu Čechy a Morava, panování státního prezidenta JUDr. Emila Háchy, odolal "komunistické diktatuře" Klementa Gottwalda až po panování JUDr. Gustáva Husáka. Ale nevydržel polistopadové hradní mejdany a jízdy na koloběžkách, o nichž se stále nepochopitelně mlčí.
A snad si všichni ještě pamatujeme: "Sanopz patří dětem!" Jenom se optejte, komu dneska patří bývalé zdravotní zařízení pro politické papaláše, národní umělce, minulé V.I.P.? Snad již vzpomínka na "sametová hesla" vyšuměla?
Dnes po masových rozkrádačkách už neštěkne ani pes. Staly se součásti zlodějské morálky a projevů chování mnoha předních politiků; všechny však ve svých důsledcích specifickým způsobem snižovaly kupní hodnotu objektů - na ubohou korunu českou. Přinášely nepředstavitelné zisky strůjcům majetkového převratu, kteří dneska de facto i de jure ovládají Českou republiku.
Dnes je však již situace mnohem dramatičtější - pomalu nebude co rozkrádat.
V sutinách nevyužitých objektů navíc zůstávají v posledních letech i mrtví lidé; převažují Romové, Ukrajinci, Slováci. Jsou však mezi nimi i kdysi životaschopní Češi, které lze potkat po celé zemi u popelnic a před hypermarkety. Jsou obrazem bídy a nepořádku, ztráty morálky a mravnosti.
Není jich málo, jejich řady rostou! A ani po nich u nás neštěkne pes, natož zdatný český reportér.
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |