Když jsme se roku 1954 přestěhovali na opačný konec našeho sídliště Stalingradu, hodně jsme se přiblížili k řece. Stačilo projít kolem domu před námi, přes který jsme z našeho nejhořejšího patra měli krásný výhled na Klimkovice a Polanku a o rok později i na televizní vysílač v Bobrovníkách, a u nové konečné stanice tramvaje překročit Výškovickou ulici, vlastně výpadovku z města jižním směrem, odkud za pěkného počasí vystupovalo promodralé panoráma Beskyd. Kolem Výškovic, tehdy obyčejné vesnice, se šlo chvíli po polní cestě, a ta nás zavedla k Odře, obvykle poklidné říčce, ale na jaře mohutnému, hlučnému toku zaplavujícímu všechno kolem. Na druhou stranu řeky se přejít nedalo, zbytek mostu byl jen pro hodně odvážné, sám jsem si s velkým sebezapřením a strachem na něj troufl jen dvakrát nebo třikrát.
Tehdy tu ještě bylo hodně připomínek těžkých válečných bojů. Uzavřené, zakázané prostory, kde jsem s kamarády mnohokrát našel nevybuchlé miny, dělostřelecké náboje i německé pancéřové pěsti, dokonce jsme tu v lese vyhrabali i vrtulkovou bombu. Policajti k nám do školy často chodili povídat o nebezpečí, které na nás číhá na každém kroku, ale nebylo to nic platné, naše výpravy neskončily, ani když nevybuchlá munice připravila jednoho spolužáka o život.
Ale s mámou jsme k vodě chodili po veřejných, bezpečných cestách. Alena, která se už v té době zajímala o přírodu, zkoumala každou květinku, podle knížky o chráněných rostlinách určila i lilii zlatohlavou, která se tu rozrostla do velké kolonie. Byla rozhořčená přímo k zuřivosti, když jsme s Míšou z lilií udělali krásnou kytici, že jde o chráněný druh, nás nějak příliš nezajímalo.
Vždycky, když jsme přecházeli Výškovickou ulici, neopomněl jsem upozornit na silniční ukazatel, který tu osaměle trčel mezi vzrostlými kaštany. Bylo na něm slovo Příbor a číslice 19. Ten nápis mě fascinoval, byl mi dočista nepochopitelný. Tušil jsem, že Příbor je město, ale mátlo mě, proč se jmenuje tak podivně, slovo se mi v představách vždy pojilo s talířem nebo nějakým jídlem, můj snový obraz města byl hodně zvláštní, neurčitý, spojit si obraz města se stolním příborem jsem nějak nedokázal. A tak jsem začal stále více po tajemném městě toužit, chtěl jsem mít konečně jistotu.
"Mami, proč se někdy do toho Příboru nezajdem podívat?"
"Podívat?" máma o otázce chvíli přemýšlí. "Třeba bychom mohli. Ale devatenáct kilometrů? Není to na nás nějak moc? Myslíš, že to můžeme ujít?"
Zatvářím se sebejistě.
"Já to určitě ujdu."
Máma má pochybnosti: "Vždyť si to spočítej. Za hodinu se dají ujít tak čtyři kilometry, v našem případě to bude určitě míň. Pamatuj na to, že Míše je teprve šest. Devatenáct děleno čtyřma je tak pět hodin, ale spíš počítej šest sedm."
"Šest sedm? Opravdu? Tak budeme muset jít rychleji, a budem tam dřív."
"No dobře," řekne máma. "Můžeme jít rychleji, prostě tak, jak to nejlíp půjde. Ale hodně bude záležet na terénu. Vlastně když bychom šli po silnici, tak by to mohla být docela pohodlná chůze."
S Alenou počítáme, kdy můžeme do Příboru dorazit.
"Musíme vyjít tak v osm hodin. A můžeme tam být tak v jednu odpoledne?"
"Co přestávky cestou?" namítá máma.
"Tak dobře," souhlasím. "Můžem tam teda být ve dvě nebo ve tři. To stačí."
Kupodivu nikdo z nás nevzpomněl vůbec na to, že je nutné se taky dostat zpátky a že zpáteční cesta může být ještě mnohem delší.
Vyrazili jsme hned v neděli. Na zádech jsem měl batůžek, vojenský, táta si ho přivezl z armády v Anglii, nesmírně praktický, do malého prostoru se dalo naskládat vše potřebné. Pro nás to znamenalo něco k pití, namazané chleby, jablka, sušenky, bonbony.
Vykročili jsme svižně, den byl příjemný, slunečný, ale nepříliš teplý, brzo jsme minuli první vesnice na cestě, Starou Bělou a Proskovice, které pro nás ale nebyly velkou vzácností, občas jsme sem došli i dříve při procházkách kolem našeho sídliště. Jiné to bylo ve Staré Vsi nad Ondřejnicí, tady jsme ještě nikdy nebyli, tak aspoň nahlížíme do vsi, i když máma říká, že jestli chceme ještě dneska dojít do Příboru, musíme se držet trasy a nikam neodbíhat. Je tu vylidněno, všichni jsou nejspíš v kostele, když jsme ho míjeli, ozýval se zpěv ranní bohoslužby. Protéká tu i potok, jdeme si ochladit chodidla.
"Mami, nevíš, jak se ten potok jmenuje?"
"Jednak to není potok, ale řeka. A myslela jsem, že umíš číst."
"To je pravda", vloží se Alena. "Když se to tady jmenuje Stará Ves nad Ondřejnici, tak se ta řeka asi jmenuje Ondřejnice, ne?"
Zaplaví mě trapný pocit. Honem musím taky něco říct.
"Ta Ondřejnice teče až do Ostravy?"
"Myslím, že ne. Kousek odtud je přece Odra, tak se říčka vlévá nejspíš tam."
Míša vypadá unaveně, ale zatím se netváří, že by se chtěla vracet domů. Napije se, nají a bez problémů pochoduje s námi. Zpíváme si, aby nám cesta líp utekla. Asi po hodině je před námi cedule Petřvald.
"Jé," vybuchnu. "Sem jsme se krásně mohli svézt. Petřvald jsem určitě viděl napsáno na autobusech."
Máma namítne: "Sem asi žádná městská linka nejezdí, možná nějaké dálkové autobusy. Ale ty myslíš asi jiný Petřvald, ten je vedle Orlové. Tam je důl, lidé tam jezdí za prací, je taky mnohem větší než tenhle. Ten druhý Petřvald je město, tady to je jen vesnice."
"Ale něco se tu všude kolem staví," nevzdávám se, když pokračujeme směrem k Mošnovu. "Co je tady všude bagrů, náklaďáků, parních válců. Jako u nás ve Stalingradě."
Máma připustí, že se tu opravdu něco staví, množství techniky, haldy štěrku a písku nelze přehlédnout. "Že by tu stavěli sídliště, to se mi moc nezdá. Ale třeba tu bude nějaká továrna, a pak by tu třeba mohly vyrůst i nové domy."
Za chvíli dorazíme do Mošnova, a je tu dokonce otevřený i místní obchůdek Smíšené zboží. Hned jsme vevnitř. Dostanu chuť na okurku z kádě, je pěkně veliká a pořádně kyselá. Ještě zaplatíme pár dalších maličkostí, máma mi je strká do batohu.
"V Mošnově trochu jídla do mošničky, aby nezlobily nožičky." Máma má docela dobrou náladu.
"Kam cestujete," zeptá se prodavačka.
"Ale už jenom do Příboru," ledabyle utrousí máma. "To už je asi blízko, viďte?"
"Blízko?" vyděsí se obchodnice. "Dobrých sedm kilometrů. Tak dvě hodiny cesty!"
"Co jsou to dvě hodiny z celého života?"
"To máte pravdu, paní. A odkud jdete?"
"Ale jenom tady z Ostravy," utrousím zase ledabyle já.
"Že to není pravda?" zubí se prodavačka. "U někoho jste tady byli na návštěvě, viďte?"
"Ne, je to pravda, paní. Opravdu jdeme z Ostravy. Už jsme asi čtyři hodiny na cestě."
Žena z konzumu na nás kouká s otevřenou pusou. Nejvíc se jí asi zželelo malé Míši, tak jí do ruky vtiskne pytlík cucavých bonbonů, Alenu a mě podělí tabulkou mejdlíčka.
Máma se jí ještě zeptá: "Co se to tu všude kolem vlastně staví?"
Otázka ženu překvapí: "Tady? Přece letiště. To bude nové letiště pro Ostravu. Už tu bylo letiště za války, ale spíš takové malé, vojenské. To jste opravdu nevěděli?"
"Tak to vidíte," říká nám máma, když vyrážíme na další úsek cesty. "Když se to sem přestěhuje z Hrabůvky, bude mít pan doktor Martínek zase klid. Moc bych mu to přála."
Hned si vzpomenu na hodného pana spisovatele, u kterého jsme byli na návštěvě, a přeju mu to spolu s mámou.
Když se přiblížíme k Příboru, všechny nás už hrozně bolí nohy. Já sice dělám frajírka, který by klidně mohl ujít další dvacítku kilometrů, ale únava zmáhá i mne. Míša už začala být protivná, pro ni je cesta hodně náročná. Ale městečko je krásné, starobylé, jen pořád marně vyhlížím sousoší nože, vidličky a lžíce, které jsem si ve svých snech s městem spojil.
"Jéjda," zazní mi náhle nad hlavou. Mámu opravdu překvapil dům před námi, vlastně malá pamětní deska na něm. "Ani jsem nevěděla, že devatenáct kilometrů od našeho baráku se narodil Sigmund Freud. To je teda překvápko."
Taky si čtu nápis na ceduli, ale hned se musím zeptat: "A kdo to byl?"
"Nevěděla jsem, že se narodil tady. Ale žil ve Vídni, byl to slavný psychiatr, vymyslel psychoanalýzu."
"Co to je?" ptáme se současně s Alenou.
"No, dokázal vyložit sny. Dokázal nemocným lidem pomoct tím, že podle jejich snů našel příčinu jejich nemoci a pak hledal s pacientem způsob, jak nemoc léčit?"
"Každou nemoc?" ptám se nechápavě.
"Jenom psychickou nemoc. Prostě, jak bych to řekla, když někdo nebyl duševně docela v pořádku."
"Blázen?"
"Nejenom blázen. I člověk, který měl nějaké starosti, byl z toho nervózní, nedokázal to zvládat."
Alena řekne: "Jako ty máš hrozné starosti s náma?"
Máma se usměje: "Asi tak. Určitě by mi Freud mohl pomoct. Ale nevím, jestli všechny ty problémy."
"Já mám taky zajímavé sny," vkládám se do úvahy. "Tak za ním zajedem do Vídně, aby nám to vysvětlil."
"Freud už, Vláďo, dávno nežije. Ale ovlivnil naše básníky. Já strašně ráda četla Nezvalovy surrealistické básně. Třeba Praha s prsty deště. To je nádhera. To jsou taky vlastně sny a přes ty sny se dostaneš do duše básníka."
Je to na mne trochu příliš, i na Alenu a Míšu, tak aspoň rozmluvu zakončím otázkou: "Mami, přečteš nám doma něco z té knížky?"
Chvíli stoupáme uličkami a otevře se nám pohled na Beskydy, zřetelně rozeznáváme Radhošť, kde jsme už taky byli na výletě, a je vidět i k Hukvaldům a ke Štramberské trúbě.
"Tam jsme se měli podívat. V Hukvaldech je krásná zřícenina hradu a narodil se tam Leoš Janáček. A na Štramberku je úžasná dřevěná věž, tam rád nahoru vystupuje Petr Bezruč."
Jména znám, ve škole se o slavných rodácích hodně mluví, jejich portréty jsou rozvěšeny na chodbě.
"Tak tam můžeme jít příště," řeknu se zápalem cestovatele.
Na náměstí se chvíli procházíme podloubími, pak si sedneme na lavičku a pustíme se do zbytků jídla z batohu.
Pak máma pronese otázku, na kterou nikdo z nás zatím nepomyslel: "A jak se dostaneme zpátky?"
"Zpátky?" Nahlas přemýšlím. "Pěšky? To asi ne. To bysme domů přišli až v noci. A třeba by nás tak bolely nohy, že."
"Tak tady přespíme," navrhne Alena, "a zítra se můžeme pěšky vrátit. Ve škole se omluvíme, ty se, mami, omluvíš v práci."
Míša to s tím přespáním pro sebe už vyřešila, usnula na lavičce.
"Tak, Aleno, Vláďo, já tady teď budu sedět s Míšou a vy se podívejte na nádraží. Tady máte turistickou značku, ta vás tam dovede, mělo by být kousek odtud. Ale zbývá mi jen deset korun, otázka je, jestli to bude na zpáteční cestu stačit."
Plni obav jdeme s Alenou na nádraží. U pokladny se ptáme, jestli něco jede do Ostravy, nejvíc se bojím odpovědi o ceně lístku. Ale ta nás ohromí.
Nadšení a šťastní uháníme za mámou na náměstí.
"Bude to stačit," volám na mámu už zdálky. "Dospělý lístek je jenom za čtyři koruny, dětský za polovinu."
Hravě jsme s Alenou spočítali, že když Míša pojede zadarmo, bude to 4 + 2 + 2 korun, ještě k tomu 60 + 30 + 30 haléřů za tramvaj, tedy celkem devět korun dvacet haléřů. A ještě zbude na limonádu!
Naše cesta do Příboru se navždy stala legendou. Dávala se k lepšímu každé návštěvě, těmihle devatenácti kilometry se od této chvíle poměřovala každá vzdálenost, o našem pamětihodném výletě jsem několikrát - v různých třídách - psal i slohovou práci. A zvěst o ní dorazila i k našemu tátovi; když se zadlouho vrátil domů z vězení, občas s úsměvem zalitoval:
"Že já s váma nemohl tenkrát jít do toho Příboru! Já tam v životě nebyl!"
Kapitola ze vzpomínkové prózy Co už máma nenapsala
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |