Vpravdě uragánu se podobal vstup F. Saganové do francouzské literatury padesátých let minulého století (Dobrý den, smutku). Skandály, které pomáhala živit vlastní personou, ji provázely až do let, kdy zasedala v literárních a filmových porotách jako zaručený arbitr vkusu.
Osud současné literatury je v mnohém závislý na mediální kampani provázané s reklamou. Ta má podnítit čtenářský zájem o původní novinky, v případě cizojazyčných děl interes překladatelů. Důkazem může být španělská prozaička Lucía Etxebarria. Loňská čtyřicátnice má na kontě několik titulů, ale upozornila na sebe provokativní prvotinou, která vyšla v Madridu před deseti lety a se kterou se může český čtenář nyní seznámit. Jmenuje se LÁSKA, ZVĚDAVOST, PROZAC A POCHYBNOSTI (Garamond, 2007, str. 280). A aby bylo pořád zřejmé, o čem je řeč, autorka v závěrečném poděkování jmenuje osoby, které se postaraly o reklamu.
Dodejme ještě, že se próza klidně mohla jmenovat Tři sestry, ale v takovém názvu by ztratil své opodstatnění prozac, psychofarmakum z řady antidepresiv. K vlastnímu textu. Mozaikovitá výpověď Cristiny, Rosy a Anity, mladých žen z "lepší" rodiny, rezignuje na lineární vyprávění, na příběh se zápletkou, začátkem a koncem. Ve čtenáři má vzbudit dojem, že to sám život vypráví. Kompoziční schéma využívá abecedních iniciál k významovému náznaku. (D jako doufání a depka, F jako frustrace, R jako rozklad a rezignace). Uvedené kapitoly tvoří odvrácenou stranu frenetického prožívání demokracie ve Španělsku po Frankově smrti. Otevřená společnost nabízí extravaganci svodů, zároveň však nastavuje tvrdou hranici konkurence.
V privátní rovině způsobí katastrofu odchod otce od rodiny, událost nečekaná, nepochopitelná... a neodpustitelná. Třebaže se Rose a An postaví na vlastní nohy, jedna v profesi, druhá v přepychu manželství, stín otcova prohřešku napadá ze zálohy. Nejmarkantněji se podepsal na nejmladší, na Cristině, která je typem co na srdci, to na jazyku; černá ovce rodiny, kverulantka s neukončeným vzděláním pracuje jako barmanka. Svůj post si hájí, neboť jí umožňuje žít po svém. A to znamená muziku, alkohol, drogy a sex (vstupní kapitola si všímá velikosti a aktivit mužských genitálií, Cristina o sobě bez uzardění prohlašuje, že ošukala půlku Madridu, měřítkem sexu je extravagantní milování s Ianem).
Cristina patří k nejživotnějším postavám, nicméně závěrečné usebrání náleží sestrám. Od nich přichází poznání, které vede k sebeuvědomění, a teprve za těchto okolností je možné se životem něco udělat, něco změnit. A tady v závěru se ukazuje, že autorka neoslňuje falešnými efekty, že nešokuje naprogramovanými detaily. Tím, že uvádí na scénu mýtickou Lilith dokazuje, že se nespokojila s prvoplánovým líčením, že si je vědoma kontextu a širších souvislostí. Rosa přestává být vlastní replikou, harddiskem a modemem místo mozku a srdce, Anita je rozhodnuta opustit nijakého manžela a Cristina...?
Tuto otázku nechme otevřenou, ať nám sugeruje přání setkat se vbrzku s dalšími knihami této výjimečné španělské prozaičky.
JAROMÍR ŠLOSAR
Hlavně o pochybnostech
(památce přítele Jaroslava Sekery)
O takových knížkách jsem ti zgruntu a nadšeně vyprávěl. Ty sis už novinky moc nekupoval. Taky jsem dlouho chodil kolem ní jak mlsný kocour, a když jsem se pro ni konečně rozhodl, knížka už na svém místě nebyla.
Připadal jsem si pak hodně slaboduše, když jsem oslovil mladou a sympatickou prodavačku: Chci si koupit knížku, ale nevím, jak se jmenuje, a nevzpomenu si, kdo ji napsal. Jenom vím, že měla červenou obálku a byla na ní bota. Usmála se na mě s pochopením, že prý mám štěstí, do téhle knížky se sama začetla, a tak mě hned zavedla k příslušnému regálu a bylo to ono: Lucía Etxebarria: LÁSKA, ZVĚDAVOST, PROZAC A POCHYBNOSTI. (Kdo by si to také zapamatoval?!) Letos ji vydal pražský Garamond.
Když Lucía Etxebarria, ročník 1966, knížku dopsala, bylo jí třicet, či jedenatřicet let. Ta knížka má koule a myslím si, že je to tím, že v Lucíi je až živočišná radost z psaní, naléhavost něco důležitého sdělit o sobě, době a společnosti. Že v koulích je i výrazný intelekt a vzdělání. Knížce schází kalkul, nesmrdí profesionalitou zkušeného matadora, který sice příběh umí vystavět, umí ho vymyslet, ale nezřídka je jaksi vyčpělý, nespolyká tě jako nymfomanka.
Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti je inteligentně napsaná próza v rovinách tří vyprávění, příběhů tří sester. Nelze je zaměnit, každá má svůj jazyk, každá má svůj rytmus, třebaže život nejmladší, Cristiny, je autorce nejbližší, je tím dravým a hlavním proudem.
Všechny tři jsou dcerami mýtické Lilith, jak v závěru románu říká právě ta nejmladší, emancipované první ženy, která se křesťanství nelíbila, a tak přišlo se submisivní Evou. Dlouho to tak v příběhu nevypadá, jen Cristina ji skutečně věrně následuje.
Studuje, či už vystudovala, vysokou školu, je inteligentní, ale pracuje k nelibosti zbytku lepší rodinky jako barmanka. Je jí protivná celá ta procovská inteligence, ti dobře zavedení a smetánka. Je promiskuitní, má ráda sex a Extázi a vůbec drogy, vyzná se v muzice, provokuje, s každým je hned hotová, ale v lidech se vyzná a jemní a citliví ji fascinují. Hledá lásku, ale neví přesně, jak vypadá. Ví, co nedělá dobře, ale její život, stejně jako život jejích kamarádek, je takový.
Když se za přechovávání drog octne ve vyšetřovací cele s jedním černochem, přemýšlí: A já se ptám, co tady kurva děláš? A ještě hůř, co tu kurva dělám já? Nemluvím jen o téhle cele bez mříží, mluvím o tomhle životě bez útočiště, bez důvodů a alibi, bez záminek a vytáček, bez cílů, záměrů, bez ideálů. Kdybych měla umřít, teď hned, komu by patřila moje poslední myšlenka? ... Bylo by mi vůbec líto to tady opustit? Co si budu namlouvat, nemám domov, protože těžko můžu za domov považovat svůj pidinájem za maxinájemné; nemám práci, protože těžko za ni můžu považovat roli chodícího květináče, kterou zastávám v baru; nemám přítele, dokonce si ani nejsem dvakrát jistá, jestli jsem ho někdy měla...
Starší, třicetiletá sestra Rosa je zprvu jiná: S vysokou inteligencí, úspěšná manažerka firmy, která si libuje ve značkovém zboží, která by si neoblékla džíny a triko jako Cristina, sebevědomá, přemýšlivá, rozhodná, samostatná, pohledná, ale sama. Náročná, ale je tohle ještě náročnost? Je tohle ještě život?
Pak je tu ta nejstarší, Ana, není hloupá, ale školní výchova jeptiškami se na ní podepsala nejvíce. Mladá, zpočátku šťastná maminka i manželka s hodným mužem. Smyslem jejího života není zaměstnání, ale starost o domácnost a rodinu, třebaže má pomocnici v domácnosti. Ale je nesamostatná, bez kamarádek a vlastně sama. A když sama, tak časem v depresi, před televizí a s nudným manželem a už ji nebaví utírat prach a prát a žehlit a přemáhá ji pláč a tiší ho léky a tiší ho léky a alkoholem. Je tohle život?
Geniální sestřička Rosa si už dovede odpovědět sama: Třicet let. Deset milionů peset ročně. BMW. Vlastní byt. Žádná perspektiva svatby nebo dětí. Nikdo, kdo by mě měl nějak zvlášť rád. Je to tak deprimující? Nevím. Pomáhá mi nebrečet ta bělozelená pilulka, kterou si beru každé ráno? Ta pilulka na recept od mého lékaře, zázračný koncentrát fluoxetinu, je příčinou toho, že po mně starosti sklouzávají jako voda po mastné pánvi?
Je to mír nebo prozac? Nevím. ...
Neměla jsem v záloze plán B. Vsadila jsem všechno na jednu kartu a teď, když mi hra nevyšla, teď když mi došlo, že zisky sotva dostačují na pokrytí výloh, nevěděla jsem, co dál. Co má člověk dělat, když zjistí, že žil podle toho, co si přáli ostatní, navíc přesvědčený, že jedná podle svých vlastních ambic.
Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti je nefeministická vzpoura žen proti konformitě, všednosti, účelovosti, proti všem znakům společnosti konzumu, - to jen úhrnem a zvnějšku. Současně jsou v jejich vzpourách obsaženy prožitky z dětství: Odchod otce od rodiny s ještě malými dětmi, zaneprázdněná matka, první nenormální sexuální zkušenosti a výchova jeptiškami, svět jejich podvědomí a vysoké inteligence. Je to zároveň zpráva o stavu světa. Cristina to jednou řekne za svoji kamarádku snad až moc natvrdo: Má nějaký smysl mít stálého partnera? Nebo snad máme budoucnost, budeme si moci jednou koupit dům, uživíme naše děti? Když máme problém s tím, abychom uživili sami sebe, i když nám jako malým říkali, jak jsme chytří, že máme život před sebou, že se máme snažit a studovat. A dostávali jsme samé jedničky a citujeme Heideggera a Foucaulta a k čemu nám to je. Nemáme co vytvořit. Můžeme doufat jen v to, že budeme moci dál pít a brát drogy a občas si zašukat.
A ještě něco, překlad Hany Kloubové ze španělštiny je nádherný, je jako horská řeka. Jako bych se ocitl mezi dvacítkami a třicítkami na ostravské Stodolní ulici. - To by se ti, kamaráde, fakt líbilo.
Na knihu Lucíe Etxebarriové se sešly dvě recenze - jsou zajímavé a každá trochu jiná, proto otiskujeme obě
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA, JAROMÍR ŠLOSAR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)