Pan spisovatel Alexandre Dumas - napsal něco, co je prima / nejen Monte Cristo slavný - ale také román dávný / čtyři muži, kordy, kníry - myslím, ovšem, mušketýry / první z nich je d'Artagnan - asi nejslavnější pán / potom Athos, Porthos, Aramis - o nich mluví onen spis.
Tak touhle říkankou jsem oslavil Mušketýry jako kluk. A nedivím se ani dnes třeba Vladimíru Justovi, že se k podobně bohulibé četbě každoročně vrací (jak se svěřil tisku). Však všichni bychom měli. Aspoň občas. A báječný, temperamentní Dumas (1802-1870) za sebou nechal přes tři sta svazků, ale tímto příběhem čtyř kordů přebil vše. Trumf! Vyšel poprvé v letech 1844, 1848 (Po dvaceti letech) a 1850 (Ještě po deseti letech), ale ti čtyři nás unášejí dodnes. Životní osudy jejich autora ostatně také.
Byl vnukem francouzského markýze (kreola) a černé otrokyně ze San Dominga. V rozletu mu ale "negerský" původ nikdy nebránil. Spíš naopak. Jeho otec, Napoleonův generál, zemřel, když byly Dumasovi čtyři, načež rodina chudla. A přece hoch prožil divě šťastné dětství v lesích na venkově. Jeho sestra a milovaná matka ho společně naučily číst a psát a modrooký quarteron brzy a snadno získával lásky. Nic mu nebylo nemožné a ve dvaceti zaútočil i na Paříž. Byl přesvědčivý, a tak uspěl. Jako pak většinou. Tato veselá sebejistota ho v životě už nikdy neopustila."Nebyla nuda na té hostině?" obklopili ho přátelé. "Mohla by začít, kdybych tam náhodou nebyl já." Šťastný, velký Alexandr. Sebejistý, společnosti vládnoucí Gargantua.
A přece to nebyly znalosti, ale marnivé kudrlinky písma, co mu zajistilo první práci v sekretariátu budoucího císaře. A když se d'Artagnan přijíždí z Gaskoňska ucházet o místo u pana de Tréville, bezpochyby sledujeme Dumase, jak se kdysi stejně ohnivě hlásí u otcova přítele. Ale překypoval fantazií, tak mohl těžko zůstat písařem. Nikdy neviděl hranici mezi skutečností a obrazotvorností a brzy si stanovil i zásady, které mě pobavily, ne-li nadchly už v dětství. A ne, neřídím se podle nich vždycky, bohužel, ale jak jen to v našem světě svedu. "Každý den užij dvě hodiny k procházce. Nespi víc než sedm hodin. Vstaň hned, jak se probudíš. Mluv, jen když je třeba. I pak řekni půl toho, co si myslíš. Nepiš, co nemůžeš podepsat. Nekoř se penězům, ani jimi nepohrdej."
Roku 1829 prorazil Dumas jako dramatik (Jindřich III. a jeho dvůr), ale klíčovou chvílí jeho kariéry se stal až román Rytíř z Harmentalu (1839), pro jehož sepsání se poprvé "scukl" s bývalým dějepisářem (kterého "nebavilo učit") Auguste Maquetem (1813-1888). Jejich společná kniha uspěla a našli tak zlatý důl. Co vzor si přitom Dumas nechal sira Waltera Scotta (1771-1832), ale bez jeho dlouhých úvodů a popisů. Taky na mocné bral ještě menší ohledy než on - a bezstarostně fabuloval. "Co jsou dějiny? Jen hřebík, na který zavěšuji své romány!" Bádání v pramenech, tu dřinu, ovšem Dumas nejradši nonšalantně podsouval jiným, aby tyto "suroviny" sám už jenom oživoval a aby i ty největší dějinné události s oblibou vysvětloval jako výsledek činnosti postav, které si vymyslel. "A v tom je i jeho tajemství," zdůrazňuje Maurois v knize Tři Dumasové (1957). Přímo čítankovou ukázkou této neodolatelné metody je pokus o záchranu krále Karla I. v Mušketýrech po dvaceti letech a mně se jako klukovi zdálo k neuvěření, že Athos BYL celou dobu pod popravištěm! A zároveň jsem obdivoval autora, zkušeného divadelníka, že ani jediným mušketýrovým vykouknutím neprotiřečil historii a ponechal jeviště, jak bylo zdokumentováno, a svědka králova stětí tedy pokorně pod onou dřevěnou kulisou podlahy. A nejde nijak dokázat, liboval jsem si, že Athos pod scénou dramatu opravdu není, a to vždycky a všude, třeba i v tom filmu Cromwell s Richardem Harrisem, na který mě tenkrát vzal táta...
Ale ani to Dumasovi nestačilo a historicky doložené Karlovo poslední slovo "remember" podle jeho interpretace král vlastně adresoval hlavně mušketýrovi pod sebou. Nu, a v dalším dílu přece Athos a d'Artagnan sami dosadí na trůn Karla II.
"Dumas, Sue a Fréderic Soulié (1800-1847) píší občas i hlouposti, ale lidu to nevadí a ti tři jsou mu svatí," shrnul jeden nakladatel, když si Théophile Gautier (1811-1872) trpce postěžoval, že mezi vyvolené nepatří. "Všichni jste velcí, vím," uslyšel obchodníkův povzdech. "Ale vy mi nepřivedete ani deset předplatitelů." A nic proti Gautierovi. Jeho Kapitán Fracasse (1863) je umělecké dílo. Ale to Mušketýry jsme četli znovu. A znovu. Nebo tedy já. Poprvé tak brzy, že jsem mnohé nechápal. Ten zatrolený kardinál! Se svými zastřenými způsoby. A hnětly mě intriky (co to je za slovo?). "Na můj rozkaz a pro blaho země doručitel tohoto listu učinil to, co učinil," psal si třeba Richelieu a dal ten dopis d'Artagnanovi. Uch! Co to mělo znamenat? A hlava mi šla kolem.
Ale při každém znovučtení se mi vyjevila další vrstva této božské knihy - a nebyla to snad ideální metoda četby? I sami Mušketýři byla přece stvořeni po vrstvách. Ano. Předcházely Paměti pana d'Artagnana (1700, tři svazky, jež si Dumas vypůjčil a nikdy nevrátil) a Paměti komorníka Anny Rakouské. Ale především tu byl Alexandrův přítel Maquet. To on přišel s celým plánem románu. Nebo to aspoň později tvrdil.
Umělcem ale nebývá ani tak hrubý opracovatel kamene, jako výsledek definující sochař, a Dumasovi se zkrátka lépe psalo, když měl kadlub. Něco už hotového. Jablko vzrostlé z historických faktů, do kterého se mohl lačně zakousnout. To on rád. A dychtivě se začetl. Hltal. Nestudovanýma očima. Bez zátěže. Poprvé v životě četl dějepis a nikým nezmaten ho rovnou přepisoval. Ignoroval vatu, oživoval krajiny, lidi, přidával sta detailů. Vzorně pečoval o napínavá zakončení kapitol, jejich často symbolické tituly. A pochopil moc románu na pokračování (magickou formuli "pokračování příště" vynalezl roku 1829 v Revue de Paris jistý dr. Véron). Co rozený dramatik zůstal Dumas i mistrem dialogu - jako jeho hrdinové mistry kordů - a jiskry sršely. Ačkoli... Známe to. Noviny platily od řádku, a to svádí. Cituji románu Králův šašek (sám neřádkuji, nikdo mi neplatí): "Víš, co se stalo?" "Kde, sire?" "Na náměstí Gréve." "Nevím." "Salcéde vše popřel." "Aj." "Zdá se, že je vám to lhostejno." "Mně?" "Ano, vám." "Doznávám, sire." Atd. A traduje se, že i Athosova mlčenlivého sluhu Grimauda Dumas vymyslil, jen aby řádky s jeho replikami byly co nejkratší. Jenže tumáš, čerte, kropáč, a náhle se věty nedosahující půle strany přestaly za řádek uznávat.
Toho strašného dne byl ředitel Figara svědkem škrtání celých stránek. "Dumasi! Co to děláte?" "Zabil jsem Grimauda." "Ale proč?" "Už na nic není."
Jindy prý Mistr "vynalezl" koktavého hrdinu jsa honorován jen od slabiky, a když mu pak opět přiřkli pouhý paušální honorář, nadbytečný kokta byl zabit cihlou. Jistě, anekdota. Ale sedí. A dílo Dumasovo znovu a znovu dokazuje, že materiál není ničím, neb jde o zpracování. Třeba Monte Cristo (1845-1846, šest dílů)! Není nejlépe napsán, jak upozorňuje Eco, ale sledujte chvíli příběh! Naskočí vám husí kůže. A jako by před vámi autor až z vlastního nevědomí promítal, co sám protrpěl v Dantesově kůži v předešlém životě. Jenže tak to právě nebylo a zde tkví Dumasův um. Neudělal víc, než že až nestvůrně rozvedl dvacet stran knihy Policie bez závoje - a měl syžet. Ani se nenamáhal cokoli vynechat! Každý detail, každé slůvko ho inspirovalo často rovnou k celým kapitolám. Ale skutečný "Dantes" byl krutou zrůdou, tak o to většího obdivu je hoden Dumasův výsledek.
Za svou "fabriku a černochy" však byl ostouzen. Velký kritik Albert Thibaudet (1874-1936) dokonce zarputile psával jeho příjmení jako Dumas-Maquet. Přál si totiž idealisticky, aby se vžilo dvojité jméno, TO by bylo spravedlivé. "A jak může být zaměstnavatel x asistentů pochován vedle Huga, Zoly?" čílili se ještě roku 2002, kdy byl Dumasův popel konečně vezen z jihu Francie do pařížského Pantheónu. "Ten žvanil! Za Maqueta bohorovně podepsal celé romány. A jeho postoje k ženám..."
Ale vraťme se do doby, kdy se psaním ještě dalo uživit a Dumas zvesela zakládal listy jako Mušketýr nebo d'Artagnan, aby je zaplňoval jen sám sebou a uprostřed nepřetržité práce ještě budoval neuvěřitelný zámek Monte-Cristo... Jen aby ovšem o vše zase přišel a umíral odkázán na syna. I když ne tak úplně! Díky mimořádnému úsilí (vzpomeňme i Balzaka, Scotta) se totiž z finanční krize takřka vymanil. Nu, ale stejně radši věříme scéně, kde před smrtí žádá: "Podívej do mé kapsy, je tam dvacetifrank? To jsem rád, synu. Už o mně nemohou říct, že jsem marnotratník. Přišel jsem do Paříže s louisdorem v kapse. Podívej, louisdor tam ještě je."
Tak mohl ovšem hovořit jen velikán, který si kdysi dovoloval víc než zámky. Totiž diktovat podmínky. Když poprvé vycházelo Po dvaceti letech, šly sešity na dračku. Týden co týden se před stánky tvořily houfy. Za té situace požádal Dumas o sto franků za arch navíc. "Nepřidám vám ani frank, už tak vás přeplácím," zněl verdikt. "V tom případě nechám mušketýry jednoho po druhém pomřít." A příští díl skutečně končil: "Zločinný syn Mylady strhl Athose z loďky a v temné hlubině se strhl souboj na život a na smrt. Mušketýři bezmocně přihlíželi. Hladina vířila. Pak spatřili rudou skvrnu, vyvalila se na povrch. Nebylo už pochyby. Šlo o krev jejich statečného přítele. POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ."
Sotva se ale sešit začal prodávat, zaťukal u Dumase sluha. S novou smlouvou. A polekaní Pařížané příště četli: "Náhle se moře pod loďkou vzdulo. Mušketýři spatřili bledou mrtvolu, v jejíchž prsou vězela dýka se zlatou rukojetí. Mordaunt, syn Mylady. Vtom se vedle prudkým rozmachem vynořilo i tělo toho, kdo souboj přežil. Byl to Athos, hrabě de la Fére."
Autor: IVO FENCL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)