Letos uplynulo 140 let od narození (22. 12. 1867) a 70 let od smrti (4. 4. 1937) F. X. Šaldy. K jeho dílu se v Obrysu-Kmeni vrátíme podrobněji.
Šaldu jsem poprvé uviděl u Jaroslava Seiferta, který měl doma na skříni jeho posmrtnou masku. A jestli ne masku, pak aspoň odlitek jeho pravé ruky. A jestli ne odlitek, pak aspoň vycházkovou hůl, onu hůl, kterou Šalda tloukl při přednáškách do katedry. A jestli ne hůl, tak aspoň klobouk. A jestli ne ani klobouk, pak tam s námi aspoň občas Šalda seděl a díval se s ironií na mladšího básníka, jak se nechá starším básníkem poučovat, ale jak mu také odmlouvá.
Mám před sebou Šaldovy verše:
Mé ovoce je z onoho, jež dlouho nezraje,
jež sládne mhami až, luk smutných u kraje,
kdy zdvihnou se z vod černých, podsvětních,
a na horách již leží první sníh.
Co prozrazují? Prozrazují autora s kořeny v pradávnu české poezie, který však své kořeny dokázal přesadit do půdy obhospodařované jinými generacemi, aniž se stal uctívanou fosilií anebo shovívavě posuzovanou figurkou.
Šalda strašně toužil být básníkem i dramatikem. Takových bylo víc. Většinou se dali "na kritiku", to "na" zdůrazňuji. Vítězslav Nezval o nich napsal: "Nenávidí poezii, protože jim samým nevydala plod."
Šalda uskutečnil zázrak: stal se kritikem stíhajícím autory - veršotepce i básníky - hněvivým plamenem jako prchlivý Jahve, nicméně poezii nadevše miloval a jako nikdo jiný jí rozuměl.
Rozumět poezii, to je dost hrozné sousloví - zavání školním preparováním básnických střev a střívek, jehož výsledkem většinou bývá celoživotní nechuť k slovu vázanému.
Básník poezii vesměs nerozumí, ještě tak té své, poezii druhých básníků raději nečte, aby nemusel žárlit na metafory, které vyrostly v cizích zahradách a které - jak známo - jsou nejlákavější.
Francois Mauriac napsal: "Strašný a vznešený osud Baudelairův, Verlainův a Rimbaudův spočívá v děsivém daru, že nemohou stárnout."
Šalda dokázal nestárnout - mládl s každou novou generací. Zatímco jiní se zuby nehty drželi svých zašlých generačních měřítek, Šalda se proboural do světa mladých a proto získal právo je cepovat. Samozřejmě se často mýlil, příliš žárlivě střežil představu, kterou si o tom kterém básníkovi vytvořil, a běda, pokud se dotyčný odchýlil od jednou vytyčeného azimutu. Někdy se ovšem ukázalo, že měl pravdu Šalda, jelikož básník zabloudil do končin, z nichž se lze vrátit leda na štítě.
Nejde však o jednotlivosti, jde o celkové zření, jakého bývá schopen jen nejvyšší duch, když potlačí vlastní tvorbu, vlastní představy a touhy, a uchýlí se na strážní věž, (samozřejmě ne na tu jezuitsko-jehovistickou), aby odtud registroval svůj lid, chránil jej před blouděním i zblouděním, lid křižující pouští často bez cíle, jen proto, že vyšší úradek chce, aby se vyčerpal na marných cestách.
Šalda odkázal své myšlenky zítřku. Jak dopadl jeho boj o zítřek?
Dnes je někdo jako Šalda bezmála nepředstavitelný. Přirozená i získaná autorita, rozhled, tolerance, samé neznámé vlastnosti.
Dnes už málokdo píše, přirozeně nemyslím internetové grafomany, málokdo čte, nemyslím čtenáře předvařených a vylouhovaných diggestů, a nikdo netouží, aby ho někdo v této jeho prázdnotě poučoval, vedl, krotil a cepoval. V postmoderní "svobodě" v uvozovkách plně postačí, aby kdokoli - chce-li se zvát umělcem - se vykadil v galerii na podlahu nebo na řádky své knihy. V takových dobách ovšem mlčí nejen múzy, ale i jejich pastýři.
Zdá se tedy, jako by Šalda ztroskotal. Jako by byl ne zapomenut, ale přímo popřen. Protože však poezie nemůže zahynout, neboť je povinným ručením světa, nemůže zaniknout ani nauka, která jí jde v patách, aby vysvětlila její záhadné kroky. Pevně věřím, že Šaldova doba brzy přijde, že anděl opět poletí středem Egypta, aby vyzdvihl ty, kdo označili veřeje svých knih vlastní krví a zatratil ty, kdo je pocákali pomejemi a Ferry Ultra.
(Předneseno v Internetovém rádiu Haló Futura)
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)