Udavač z Těšína, Příbram a moje maličkost
Říkával mi můj táta, že jsou písničky, které se "pánům nahoře" nelíbí, ať je režim jaký chce. A naučil mě si jich vážit, těch písniček jako
Hej, pane králi nebuď líný
vem hadry a jdi mezi lid
poznáš co je živořit z dřiny
uvidíš za den tolik špíny
do smrti nebudeš mít klid...
Vážili jsme si a vážíme si Jana Wericha, ale víme opravdu co, o čem, kdy a jak zpíval? Písničky, které se dobře situovaným nelíbily za první republiky, za "hluboké totality" a podle všeho by se opět nelíbily ani dnes?
V těchto dnech mě myšlenky na tohle téma opět napadly, to když se na internetu objevila písnička o udavači z Těšína. Jaroslav Hutka hrdě odmítl spolupráci s StB, emigroval - a tím pádem do značné míry ztratil kontakt s českým posluchačem. Jaromír Nohavica zůstal, stejně jako nějakých deset milionů Čechů a pět milionů Slováků. Podepsal spolupráci s StB, občas patřičným činovníkům poskytl informaci o tom, že včera pršelo (pokud jsem kdy četl o tom, co vlastně sdělil, větší vypovídací hodnotu to nemělo). Za tuto cenu mohl v Československu alespoň občas dále hrát, zpívat a vystupovat - a hrál a zpíval písničky, které by se dost možná zase nelíbily ani dnes.
Vzpomínám si na dva večery v příbramském Junioru. Poprvé to byl večer amatérských písničkářů z Příbramska. Jako host - stálo petitem dole na plakátu - vystoupí amatér Jaromír Nohavica z Českého Těšína. Většina večera pak byla právě z písniček tohoto amatéra. To bylo v době, kdy měl Nohavica jinak vystupování zakázáno. Asi za věrnost režimu.
A pak po čase přijel znovu. S tím, že v Příbrami nikdy neměl průšvih, a že by si rád zahrál i písničky, které jinak nezpívá a zpívat nemůže. Jenom abychom si mi všichni v auditoriu schovali kazeťáky a jeho vystoupení nenahrávali. A hrál a zpíval o tom, jaká pozitiva doba má a jaká může vidět, bude-li správně natočen a hlavně slepý, protože vlastně není co krásného vidět. Jenomže ta Mávátka by dneska mohla občas zase zavrzat.
Mojí chybou bylo a je, že jsem si z těch vystoupení odnesl prohloubení pocitu, že systému, kterému jsem jinak hluboce věřil a věřím - socialismu - chybí zpětná vazba. A zpěváci typu Nohavici (nejenom jeho, podobné dojmy ve mně zanechávaly koncerty Spirituál kvintetu či herecká vystoupení Ladislava Mrkvičky a jiných) snad mají snahu tuto chybějící zpětnou vazbu nahradit. Dnes se dozvídám, že ne, že jejich snahou byla destrukce tohoto systému. Ale i tak - bylo lepší "s hlavou hrdě vztyčenou" emigrovat, nebo podávat pravidelná hlášení, že včera pršelo, a zpívat
Už třicet let chodím po světě
a ten svět furt a furt se stejně točí.
Já budu klidně smát se, budu veselý,
jenom mi vydloubněte oči.
Neviděl bych vypasené páprdy,
tisíce let a stále titíž.
Když něco prohnilého v státě zasmrdí,
říkají: Ty snad něco cítíš?
Říkají mi dobráci v Rudém právu:
Není tak zle, jen, chlapče, zvedni hlavu!
Dejte mi do rukou mávátko a řekněte, jak volat "Sláva!",
já už si najdu ten správný směr a budu mávat, mávat, mávat.
Můj soused odvedle je farář v kostele,
moc príma kluk, jenže často hledí k nebi.
Já jaksi nemám v nebi žádné přátele
a bůh, ten pro mě nikdy nebyl.
Čtu jenom básně těch, kteří už zemřeli
a ten svět furt a furt se stejně točí.
Já budu klidně smát se, budu veselý,
jenom mi vydloubněte oči.
Říkají mi dobráci u koryta:
Není tak zle, to jenom doba je složitá!
Co to bylo za knihu, kde stojí napsáno: "Kdož sám bez viny, hoď první kamenem?"
Autor: PAVEL MANDÍK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)