Konec dějin hlásaný po »pádu komunismu« neoliberálními ideology není žádnou fikcí, ale zcela reálnou vizí. Jenomže ne v podobě věčné prosperity »postmoderní«, či jinak módně nazývané kapitalistické společnosti. Dějiny lidstva může v mžiku, doslova a od této chvíle kdykoliv zhatit raketojaderný souboj, jehož pravděpodobnost se opět zvyšuje. Jejich neslavný konec může zapříčinit i ona prosperita - opulentní spotřeba ve »vyspělých demokraciích« západu. Lidstvo do civilizační dálavy nevstoupí ani z bezcestí konce společenského pokroku, zpátečnické vize, urputně prosazované některými ekology. Jejich varování jsou však velmi často správná.
Každý den spotřebuje průměrný obyvatel Spojených států více jídla než dvacet Indů a výrobky ze surovin stejné váhy jako jeho stále objemnější tělo. Denně užívá automobil a často cestuje letadlem. USA jako největší parazit na přírodních, intelektuálních a finančních zdrojích naší planety, který již dlouho žije i válčí na dluh, vévodí tzv. zlaté miliardě. Její příslušníci v Kanadě, západní Evropě, Japonsku a dalších zemích spotřebují přes tři čtvrtiny světové produkce energie. USA s necelými pěti procenty obyvatelstva celého světa pak pohltí její čtvrtinu. Jednotlivé vrstvy oné miliardy však prosperují velmi nerovnoměrně.
Zatímco ty spodní žijí pod hranicí chudoby a ta nejspodnější i bez střechy nad hlavou, střední vynakládají stamiliardy na kosmetiku, módu, turistiku i prestižní předměty, vyšší na přepychová sídla či safari. Na nejvyšší pak připadá pět tisíc obřích soukromých jachet (před dvaceti lety 300), desetitisíce soukromých letadel, paláců atd. Na úplné špici trůní 946 miliardářských oligarchů, kteří jen v roce 2005 obrali svět o 900 miliard dolarů, takže jejich jmění stouplo na astronomickou sumu 3,5 bilionu. To je o 1,3 bilionu víc než činí roční příjem chudší poloviny lidstva.
Významným zdrojem této nemravnosti kapitalismu i prosperity »vyspělých demokracií« je olupování rozvojového světa. Ty, počínaje úroky ze zotročujících půjček a konče skupováním mozků odtud každoročně vysávají přes 1,5 bilionu dolarů. Jen z Latinské Ameriky v roce 2005 přetáhly hlavně do USA 240 000 vysokoškolsky vzdělaných odborníků. Pouze jejich výchova stála toto finančně podvyživené teritorium 5 miliard dolarů.
Děsivá dětská úmrtnost, tři miliardy lidských bytostí živořících za necelé dva dolary denně, miliarda hladovějících a bez přístupu k nezávadné pitné vodě, další stamiliony bez léků, lékařů, nemocnic i škol, či drancování přírodního bohatství, »vyvažované« dovozem hor jedovatých odpadů, představující alarmující protiklad opulence »konzumní civilizace« a jen část strašlivé ceny, kterou rozvojový svět platí za její hospodářský růst i mamonářství zmiňovaných oligarchů.
Je to propast urychleně prohlubovaná neoliberální globalizací, je to časovaná bomba v základech soudobého kapitalismu. V jeho konzumním charakteru se však skrývá ještě spolehlivější mechanismus autodestrukce tohoto systému.
Výroba sice uspokojuje lidské potřeby, ale zároveň určuje spotřebu i formování spotřebitele. S produkcí předmětu spotřeby vytváří i její pohnutku - potřebu i činnost směřující k jejímu uspokojení, které je součástí způsobu života. Tento vztah, známý z Marxových rukopisů Grundrisse, umožňuje výrobcům uměle vyvolávat potřeby, masou zboží ovládat spotřebitele a vnucovat jim konzumní způsob života.
Mnohé zdánlivě lidské potřeby jsou proto jen nástroji vytvořenými soukromými výrobci k dosahování zisků. Jejich souhrn v podobě prosperity či blahobytu jim navíc umožňuje i politicky kontrolovat společnost. Zahraniční síly, které stály za převratem v roce 1989 využily skutečnosti, že český maloměšťák nepožadoval ani tak větší demokracii, jako větší spotřebu, konzumní způsob života po vzoru západu.
Cílevědomé vyvolání potřeb, poháněné konkurencí, je úkolem všudypřítomné reklamy, v případě roku 1989 i politické. Ročně tato otravná stupidita stojí svět stejně jako zbrojení, to je asi bilion dolarů. Díky ní jsou ceny některých léků až desetinásobné.
Jiným příkladem fungujícím navíc podle principu soukromý zisk - veřejné náklady, je náhrada úsporné dopravy krajně neúspornou masou osobních automobilů v amerických městech. Ty pak vyžadují zřizování benzinových pump, servisů, garáží či kupování řady doplňků. Často slouží jen jako symboly movitosti a prestiže majitelů.
Skutečnost, že uspokojené potřeby vyvolávají vznik i zánik dalších potřeb, dynamizuje celou jejich entitu a představuje hybnou sílu vývoje, bez něhož by lidská společnost zanikla. Kapitalismus však tento proces deformuje plozením stále většího a umělejšího konzumu, aby mu do něho vložené peníze přinášely ještě více peněz, neboť takový je základní zákon tohoto systému.
»Tržní podnikání funguje na základě ušlechtilého hesla: Peníze, nebo život! Tržní systém musí neustále expandovat, nemá-li se zhroutit,« napsal ve své knížce Až na dno blahobytu náš patrně nejvýznamnější sociolog Jan Keller. Kromě toho, že tato útlá knížka představuje brilantní a stále platnou analýzu fungování a kritiku konzumní společnosti, je třeba ocenit, že vyšla r. 1993, tedy na vrcholu spotřebitelského běsnění českého maloměšťáka. Některá v ní navrhovaná východiska jsou však značně diskusní.
Zmiňovaná expanze má charakter nezastavitelného, živelného a extenzivního růstu masy, zejména uměle vyvolaných, pro rozvoj člověka často zbytečných i škodlivých potřeb, předmětů i způsobů jejich uspokojování, a to dokud onen růst nezkolabuje. Vědecky řečeno, jde o klasický případ kladné zpětné vazby, kterou kapitalismus nemůže zrušit, aniž by zrušil svůj základní zákon a tím i sám sebe. Od určitého stadia svého působení však tato vazba desorganizuje a posléze ničí jakýkoliv systém, přírodní i společenský. Konzumní společnosti se tak tíží vlastní spotřeby hroutí do jakési »sociální singularity«, podobně jako vyhořelá hvězda gravitačním kolapsem do černé díry.
Kapitalismus vyčerpává, ničí nebo mění živé i neživé zdroje planety v odpad daleko rychleji než je - pokud jsou vůbec obnovitelné - stačí příroda zreprodukovat, či jako odpad vstřebat. Tím prohlubuje ekologickou krizi, která se stává stále závažnější součástí jeho všeobecné krize, z níž pro tento systém není východiska. Dnes už ho drtí síly vyvolané nejen společenskými, ale i přírodními zákonitostmi.
K ukojení své nenasytné spotřeby bude již v roce 2050 vyžadovat dvojnásobek kapacity Země a je otázka, jak dlouho naše stařičká planeta a s ní i celé lidstvo podobné zacházení vydrží. Zejména globální oteplování podněcované emisemi skleníkových plynů, již vyvolává a teprve vyvolá řadu klimatických extrémů a dalších problémů přírodních i společenských. Někde katastrofální sucha a nedostatek vody pro více než tři miliardy lidí, jinde děsivé záplavy a hurikány. Vzestup hladiny moře do roku 2080 vyžene z domova sto milionů především nejchudších lidí. To je těch, kteří se na globálním oteplování podílejí nejméně.
Spojené státy, které se na světové produkci skleníkových plynů podílejí nejvíce, však okázale odmítají a dokonce bagatelizují Kjótský protokol, zavazující vlády k jejich omezování. V roce 2020 jich USA vypustí o pětinu více než v roce 2000. Američané ve své domnělé výlučnosti a nadřazenosti nejsou schopni ani ochotni opustit svůj marnotratný a lidskou prázdnotou zející způsob života, neboť by museli zapřít vlastní identitu.
Působení samotných zákonů přírody si však neodvratně vynucuje osudovou volbu: buď kapitalismus, nebo obyvatelná planeta. Obojí se nepřipouští. Než aby se neoliberální ekonomové a politici, zahnaní tímto působením do kouta, zříkali své neudržitelné ideologie, raději posílají ke všem čertům celý svět. Zejména před společenskými příčinami globálního oteplování strkají hlavu do písku nebo je rovnou popírají. »Globální oteplování kvůli skleníkovým plynům neexistuje,« obhajoval nedávno sebevražedný konzumní kapitalismus Václav Klaus. Americký senátor James Inhofe označil teorii globálního oteplování planety těmito plyny za největší podvod spáchaný na Američanech. Jako smečka se Bushovi republikáni vrhli na bývalého viceprezidenta a nynějšího protagonistu boje s globálním oteplováním Ala Gora při jeho vystoupení v americkém Kongresu.
Inteligentnější neoliberálové dobře vědí, že přírodní zákonitosti nikdo nepřelstí. I je však děsí, že si vynucují hledání alternativy konzumního kapitalismu. To znamená systému bez ničím neomezovaného trhu, extenzivního růstu spotřeby jako nejúčinnějšího nástroje politické nadvlády superburžoazie, živelného rozvoje ekonomiky i společnosti a »demokracie« pro vyvolené i dalších ikon neoliberalismu. Jejich paradox spočívá ve skutečnosti, že bez nich konzumní kapitalismus není sice možný, ale pokud na nich spočívá, tak ho stále rychleji podkopávají. Inteligentnější neoliberálové se sobecky utěšují nadějí, že za jejich kariéry se ekosféra ještě nezhroutí. A po nich ať přijde třeba potopa, a to i doslova.
Živelný a expanzivní rozvoj kapitalismu je trvale naprosto neudržitelný, ale zároveň pro chod tohoto systému absolutně nutný. Soudobý kapitalismus řeší tento neřešitelný rozpor velmi podobně jako had, který od ocasu požírá sám sebe. Přestane-li rozšiřovat spotřebu a udržovat hospodářský růst, pojde nedostatkem zisku. Nepřestane-li, sejde ze světa vydrancováním jeho zdrojů přeměněných ve smrtonosné odpady.
Pokud se lidstvo tohoto jedovatého hada včas nezbaví, zřítí se s ním do bezedné propasti »sociální singularity«, v níž přestanou platit všechny lidské zákony, psané i historické. To je do barbarského období válek o zdroje i vodu, které již začínají, nezvládnutelných masových migrací obyvatelstva vyvolaných klimatickými změnami, chaosu, násilí, ukrutných diktatur, hladu, nemocí, vymírání celých národů, lidského utrpení a beznaděje. Nejspíš by ho završila všespalující jaderná bitva a následná celoplanetární dlouhodobá zima. Naše mrtvá planeta by se pak jen tiše vznášela nekonečným vesmírem jako věčná výstraha všem rozumným bytostem, které v něm snad kdesi přebývají.
Filozoficky řečeno, buržoazní forma společenského bytí se nejen těsně přiblížila k hranici svých možností, ale pro lidstvo už je smrtelně nebezpečná. Jaká základní otázka z této skutečnosti vyplývá, je více než zřejmé. Její řešení mohu jen stručně naznačit, důkladněji až někdy jindy.
O východiska ze sebevražedného vývoje konzumní společnosti usiluje zejména hnutí ekologů. Jejich kritika této společnosti a obětavý boj za záchranu biodiverzity přírody mají značný a stále rostoucí význam, i když ještě většinou nepřesahují rámec kapitalismu. Přístupy převážné části ideologů zmiňovaného hnutí však spočívají na metafyzickém základě. Považují totiž vývoj, zejména výrobních sil, který je v konzumní společnosti převážně škodlivý, za prosté, lineární pokračování dosavadních trendů a onu škodlivost pak nesprávnou generalizací vztahují na veškerý vývoj.
Odtud vyplývá i zpátečnická utopie spočívající v zastavení veškerého vývoje výrobních sil a dokonce v jejich prostém návratu před éru, v níž se staly škodlivými. To je v podstatě »k přírodě«, což není nic nového. V praxi by to znamenalo vrhnout lidstvo o několik staletí zpět, zaměstnat jeho převážnou část jakýmsi rukodělným zahradničením a řemesly, přizpůsobit této primitivní úrovni výroby i strukturu společnosti a zastavit její vývoj. I kdyby podobná úroveň výroby nějak uživila nynějších 6,5 a v dohledné budoucnosti 8-10 miliard lidí, což je i s bídou nemožné, nevytvořila by žádné zdroje ani pro existenci školství, zdravotnictví a sociálního zabezpečení, o vědě ani nemluvě.
Stejně jako nelze přelstít zákony přírody, nepřelstíme ani zákony ekonomie a vývoje lidské společnosti, bez něhož každá civilizace zahyne. Přesto je naděje lidstva na vstup do civilizační dálavy plně reálná.
Některé planetární zdroje jsou sice omezené, ale lidské poznání je neomezené. Již proto neobnovitelnost určitých přírodních zdrojů, zejména fosilních paliv, ještě neznamená jejich nenahraditelnost. Již dnes se v oblastech jaderné fyziky, molekulární genetiky, nanotechnologie, využití vodíku v dopravě i v dalších směrech rýsují technologie, které mohou nejen nahradit vyčerpatelné nerostné zdroje, ale řešit i problém odpadů, emisí a zachování i rozšíření biodiverzity. Je paradoxní, že většinu právě těchto technologií se sobě vlastní iracionalitou zuřivě odmítá vedle různými lobbisty dobře placeného ekologického komparsu i převážná část poctivých ekologů.
Je pravda, že samy o sobě tyto technologie lidstvo nespasí. Zůstanou-li v rukou soukromých vlastníků jako nový zdroj jejich nadzisků, stanou se i novým nebezpečím, ještě strašnějším než všechna dosavadní. Dostanou-li se však pod kontrolu spojeného lidstva zbaveného vykořisťovatelských vztahů a postupujícího cestou racionální spotřeby, donutí i pouště a skály, aby rozkvétaly.
Nakonec si neodpustím ještě trochu optimismu jednou zajímavostí. Jeho zdroj představuje podle loňské společné zprávy dvou prestižních organizací (Světový fond na ochranu přírody a Global Foodprint Networt - GFN) země, zatím na celém světě samojediná, která z kapacit naší planety odebírá jen tolik, kolik je schopna obnovit. Tímto ekologickým unikátem je již poměrně vyspělá socialistická Kuba. Naši Zelení to už jistě zaregistrovali, ale hrob je pro ně v tomto případě upovídanou Mexičankou.
Fidelova Kuba, přestože jí nedaleké severní impérium rozhazovačného konzumu a veškeré zdroje devastujícího militarismu nikdy neudělaly nic dobrého, tak jako první prakticky uskutečňuje optimistickou vizi trvale udržitelného rozvoje. Příkladným vztahem společnosti zbavené vykořisťování k přírodě dává celému lidstvu naději i znamení, jakýže to společenský systém je sto zajistit jeho budoucnost.
Proto nezbývá než zvolat. Ať žije Kuba! Ať žije Fidel!
Autor: JAROSLAV KUČERA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |