Jen tak
   Chtěla jsem být jen tak, jako list papíru, který nečeká na báseň a plachtí si nebem, a tohle nebe bylo modré jako glazura na vodních dýmkách z keramiky, jak akvárium v okrovém cípu téhle země, a hele támhleta žlutá ryba má brýle, zvolala v akváriu Romana, má černé brýle, a ryba četla v našich tvářích, louskala písmenka údivu, zatímco my se dívali na korály a kolem akvária plula loď s proskleným dnem, kdosi se natahoval za svou ruku: Saudská Arábie a támhle Jordánsko, vljubila jsem se zděs, vljubila, skoro řve průvodkyně, směrovka v pestrých šatech, a já jsem tady chtěla být jen tak, bez cíle a směru, jít v bílém vypraném triku kolem Lotovy ženy, je z písku a zastavují u ní všechny autobusy, ha to je ona, neměla se otáčet, já jsem se chtěla jen tak dívat na okr pouště a modř nad ním, a na dřevíčko, kterým zatopil betlémský prodavač kávy pod stříbrnou konvicí, pijeme kávu odděleni šedou zdí, sahám na její spáry a luštím nápis v angličtině Americké peníze, a za zdí někdo žebrá, a o kousek dál švec prohání starou černou mašinu, odlétají od ní podpatky jako koks do sklepa, a na trhu se perou hlasivky, kup můj lilek a zelí, a proplétáš se mezi kozími hlavami s vyplazeným jazykem - vypadá jako něžná růžová vlna, až sedneš na pohovku, pohovka na sluníčku vystrčená jenom tak, sedám si a náhle se mi zasteskne po tvých dlaních, vidím je ve svých, a vidím naše polibky jen tak, zatímco kolem jde žena a na hlavě má krabici od bot, nechce se fotit, směje se a ty vstáváš - Betlémem jdeš kolem polorozbořených domů, jsou jako šedé rozložité kostry se schodištěm a s otisky bývalých dveří, prorůstá jimi tu a tam keř, jen tak, a mně se zase stýská po lípě, doma už kvetou, zatímco si kupuješ obří preclík, oko řetězu sypané sezamem, a v modlitebně obdivuješ letícího anděla, má pěkné červené střevíce kterými se odráží od země, zatímco odpočíváš v zahrádce a v tichu kostela sv. Anny, jsi slza uprostřed kamení, jen tak v bílém tričku, anebo jindy - na pláži - spatříš, jak se dva vlní na sobě, na nic nehledí a vlní se, a pak jdou spokojeni domů, za sebou přístav a nad sebou modř, ach žít jen tak, list papíru, který nečeká na báseň a neví, co den přinese a odplaví, žít jako zpívající fontána, která nikdy nemá angínu, ledaže v sobotu by někdo vypnul elektřinu, takže ani v neděli ráno nebude kafe, ale my přesto touhle zemí půjdem si v bílém jenom tak - spolu a přesto k samotám...
   2006

   Tam na konečné
   První řádka jak jehla dostává se pod kůži. A kůže - náš dočasný kočár - couvá, drkotá zuby, uhýbá na cestě do stran. Vozko, vpřed! Je ještě noc a hlava je dům, dům, který by mohl mít ve štítu napsáno U temné světnice. A ve světnici houpala se kdysi lampa, houpala se a houpání byl rytmus. A lampa svítila na první metaforu, která zkoušela trojitého salchowa. A před skokem cvičila desítky drobných pohybů - jako by si opakovala dějepis krásy. Hlava je temná světnice ve světě úsporných žárovek, žárovek žahavek, pod kterými pobíháme od rána do večera do pasu oblečeni. Nahota dětství je značková a naše oblečení šijí čínské děti - když se to nepovede, trhovec dá slevu. Ale aby vznikla báseň, která padne duši, která nemá konfekční velikost, tedy XXXXL, musíš se budit jednou tváří na ledě. Tou, kterou míjíš na schodech metra plakát. Zve na film s podtitulem Nejdelší cesta je od srdce k srdci. A já chci co nejdřív zažádat o Opencard, o otvírací kartu srdcí. Zrovna když v naší ulici vystěhovávají dům. Hle - kontejner se plní zatuchlými chuchvalci peřin, peřiny jako lední medvědi svázaní do kozelce leží tu na sobě. A vedle lampa s voskovaným stínidlem. Voskované stínidlo jak rezavý květ pivoňky, které už letos odzvonilo, pluje od domu do obrovského železného koše, který je plný jiných věcí. Pod takovým stínidlem by mohl psát spisovatel. Pan spisovatel! Někdo! Vozko, vpřed! Kůže - náš dočasný kočár má mírně potrhané plachty a bílému listu papíru naskočilo srdce. Musíme domů. Zpátky. Chceš přece, aby čeština byla pořád krásná a jazyk se skvěl jako mosazná tlakadla lesního rohu, vyleštěná tlakadla připravená na dotyk. Zazní hudba, bude to? Určitě, určitě, volá dav Určitých a Akčních. Rozšlapal inkoustové lahvičky ještě před zlevněním a u uší mu střílí mobily. Čte z obrazovek. A jeho tváří - dotkne se listí lip? Dotknou se jeho tváří louky? Letos lípy obháčkovaly červen i v naší ulici. A knihovnou jak loukou pobíhal mladík, zoufalý, že na nádraží v Českém Středohoří nechal půjčenou knížku - Nezvalovu Pantomimu. Prodloužili mu výpůjčku o dalších 14 dní. Náhle se v člověku rozhořela kamna a v nich koks záchrany. Ona existuje... Mladík se loučí s knihovnicí a ty se hřeješ o slovo čtenář, spokojená jak košile pod žehličkou, kterou jsme zapnuli před chvílí. Štěstí se někdy přece jenom vypařuje pomalu. Čím jsem starší, tím víc vychutnávám okamžiky, svěřila se Ludmila. Nad partem druhých houslí zabořila smyčec do strun. Žíně tekly po strunách jak čerstvá smetana, ale Prokofjevova symfonie kvičela, kvičela hlady po mistrovství a my jí házeli už měsíc kůrky! Možná jsme byli šťastní amatéři, houslisté, kteří chodí s houslemi z čisté lásky a padesát jim bylo let, ale symfonie kvičela. Topili jsme ji. Utopili. Ani to nebylo slyšet - zázrak, Sergeji. Také proto, že ulice tohoto města řvou - ještě nepochopily, že síla není v hrnci polévky, ale v koflíčku vývaru. Že síla není ve střele (další podnikatel leží na zemi, oj zabitý, k dlaždicím přibitý), ani v čipu kreditní karty, ale v nezničitelných terčích a stolech, na kterých se hraje domino. Ach terče náručí napěchované v pruhovaném tričku anebo v zelené pletené vestě, běžím vám naproti! Ach stoly v zahradách, stoly, kterým oprýskává lak zásuvek - žloutnou v nich listy novin a na nich písmena, domácí i světové události, ach stoly kuchyní po pás zaražené v kopřivách! Já stále sedím za vámi, před sebou monitor léta. Když píšu, bubnují mi na záda první jablka, lýtka mi chladí ostrá tráva. Hlavu mám vyvrácenou: nebesa šijí pytle mraků plné temněmodrých modřin, pytle na suchý zip, který po stranách jediným pohybem rozevře bouřka. Sedím tu se zvrácenou hlavou v zahradách - je krásné, když tě nenapadá zhola nic, myšlenka o hrot pera zlomila si kotníky a inkoust - chabé obinadlo. Pošlu vám odtud pohlednici. Je na ní Růženín, Růžodol, Chvojen, je na ní čtvercové náměstí, náměstí jako stůl a v rohu pohlednice modříny. Pohlednice vadnou v trafikách, ve vázách plných tabáku, po pohlednicích se plazí masožravé esemesky s internetem. A přece je krásné - držet v ruce pohlednici. Všechno nejlepší! Pohlednice od lásky jsme líbali a písmo přejížděli bříšky prstů. Ani to nevíme - a každý den se v nás schází sběratelský kroužek pohlednic Zadržený okamžik. Tyhle chvíle se nemusí prát, nepotřebují aviváž. Jenom známky na pohlednicích se vyměnily, státník vystrčil zubatým loktem státníka, a adresář je plný jizev - jak sešívanej kopal ztráty v dolíčcích našich očí. Gól - už jsi za zdí. Tak vo co gou? Kdyby ta zeď stála aspoň v Bráníku! Tam na konečné. Konečná je prst na spoušti a hlaveň míří do bezinkových květů, do kosmatic, které se třou o sebe a práší na plíce alergiků. Konečná je dřevěná bouda Občerstvení. Má žíly, srdce, tep, prodřený jazyk prahu a v levé kapse chmel. Kolem krku jí visí hliníkový otvírák. Dřevěná bouda kousek od nádraží a ještě kratší kousek od tramvají a autobusů vydechuje a nadechuje, přebalí na pultě mimino svěřené na hlídání, upeče koláč a vaří kafe, a vaří guláš, a do skleničky pošle griotkového panáka: Tamtomu pánovi v saku a bílý košili, tomu od novin, a zítra budou cejni pane, na másle, pane! Když skončit za zdí, tak na konečné v Bráníku. A cestou vystoupit - už napůl prach - ve stanici Pobřežní cesta a vykoupat se (prvně naposledy) v řece! A cestou tě držet za ruku - za Panel nástrojů něhy. Bojím se chvíle, až zhasne tahle obrazovka a její modrá lišta.
   2007
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]