Pří čtení deníků Gustava Flauberta jsem si v jeho zápiscích podtrhl větu: »...Musel jsem vstát a dojít si pro kapesník; slzy mi tekly po tváři. Píše, dojal jsem sám sebe.« Nejen velicí Balzakové, Dostojevští, Dickensové, ale i docela nepatrní psáči podivuhodného života se často prodírají deštěm slz. Kolikrát sedíme sami, zcela osiřelí, jen se svým ponurým, černým, smutným smutkem. Hořké, nesmyslně pravdivé a pravdivě nesmyslné žaly. A proč my, kteří píšeme, býváme většinou nepochopeni ve svých citech a zraňováni často nejvíc svými nejbližšími, kteří nám pokrytecky vemlouvají, že dělají vše pro naše dobro...
Pan Hejček ležel v sanatoriu s obrnami nohou. Aby se mohl posadit, musel zatáhnout za provazy, které si uvázal u dolní pelesti postele. Jednou mi ten člověk vyprávěl, že za první světové války, když stonal (bůhví proč) v nějakém lazaretu, si na černé tabuli za sebou nad postelí smazal křídou napsaný jeden měsíc pobytu. Tak se zachránil. Jeho marškumpačka táhla v jiném termínu do pole - a všichni tam padli.
Pan Hejček měl u sebe fotografie svých milenek - a jedna z nich tam byla dokonce zcela nahá. Bál se, aby je neobjevila jeho manželka, když za ním přijíždívala - tak si je schoval v šuplíčku v mém stolku. Pak jednou ráno, místo žlutavou sanitkou do lázní odjel v černém plechovém voze do posmrtného nebe. A jeho jediné nemocniční potěšení, stokrát ohmatané a stále prohlížené fotografie dávných milenek, osiřely v mém stolku. A já vidím stále dokola doktora Slanaře, jak tehdy přetáhl přes Hejčkův obličej přikrývku a udělal nad jeho hlavou prstem křížek.
Kolik desetiletí a kolik vody uběhlo od té doby pod příkrou jarovskou skálou u Zbraslavi. Kdo tam sklízí ovoce v sadu, patřící kdysi panu Hejčkovi, tam, v místech, jimiž hřmotně uhání dobříšský expres a do krajiny osaměle ční jako maják jediný mohutný stožár elektrického vedení. A zdalipak udělal někdo nad mrtvým doktorem Slanařem také nějaký křížek?
Ovoce dnů našeho života zraje rychle a nevyzpytatelně tajemně. Snad právě v tom je bizarní kouzlo, že každý člověk je zcela rozdílný od jiného. Dav hučí, někdy výhružně, jindy jen tiše. Jako veliký transformátor. Ale jedinec - to je včela, čmelák či vosa. Bzučí si nesmyslně plodivou melodii žití. A vosy se žíhanými zadečky někdy píchnou. Tak snad i člověk ubližuje člověku jen tehdy, když tuší a vycítí nějaké ohrožení.
Každý z nás má své beethovenovské tympány. Někoho vede ulicí osud s rakovinou, jiný jde s dobrou náladou a zase jiný s amébovou dyzentérií. Ale což právě ten největší a zároveň nejnešťastnější skladatel to netransponoval do věty »Leiden zur Freude«? Proč se náš život stále zraňuje a rozbíjí o tisíce skrytých hran a rozporů? Proč jsme po celý život ponořeni v nejistotě, živoříme ve stínu svého vlastního já? A prč jsme často podivnými a nezúčastněnými cizinci na tomto světě? A přihrnou se slzy a smrt, dojetí citu. Smutné rekviem za nějakým naším či cizím příběhem. Za nějakým cukrkandlem, který jsme kdysi dávno vylovili ze špinavého a potrhaného pytlíku života. Je to jako když po půl století potkáme svoji lásku. Jak se změnila z nádherné dívky ve starou ženu!
Od takových okamžiků pláčeme pak sami nad sebou. Protože si myslíme, že když jsme již tolik ztratili, nemáme na tomto světě co pohledávat. A tušíme a cítíme příchod smrti ze ztracených iluzí. A někdy k ztrátě toho, co nás opustilo v čase i prostoru, postačí i několik stokrát ohmataných fotografií našich dávných milenek...
Autor: KAREL AKSAMIT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |