Byl skvělým, vpravdě sciencistním historikem. Byl jedinečným jenom jemu vlastním analytickým pohledem na svět. Hledal a objevoval pravdu o svých dějinách nového věku, s oporou o studium zejména archivovaných písemností, v němž neměl sobě rovného. Vnesl sám sebe do našeho obrazu "obecných" - národních, evropských, latinskoamerických i světových - dějin vlastně tří staletí. Byl vždy svůj, ve svém hledačství na nikom a na ničem nezávislým.
Zvláštní móda se pěstuje i dnes s pílí takřka zahradnickou mezi kopečky kolem Vltavy: móda vydávat sborníky studií na počest jubilujících často malých i ještě menších koryfejů. Oslavenci si občas i dnes takovéto produkty sami objednávají. Ve zvláštních případech vyjde za života některých z nich dokonce několik takových oslavných souborů nejrůznějších výtvorů. Josefu Polišenskému se v Praze nic takového nepřihodilo, i když jeho život i jeho tvorba splývají hlavně s filozofickou fakultou Univerzity Karlovy.
Praha právě dnes vyniká tvořením všemožných fantasmagorií. Jistý výtečník není schopen přemýšlet a proto hlásá, že každá generace si "vykládá" dějiny "po svém", což znamená nejenom že neuznává výsledky práce předchozí generace, ale že zároveň bezmyšlenkovitě a horlivě oprašuje a za nové vydává to, co už po zásluze bylo "předevčírem" překonáno. Jiní zase hovoří, že dějepisectví znamená "mysliti dějiny", tedy že historik si děje a dějiny "vymýšlí", což vzniklo s oporou o sporný překlad slov francouzského historika rodem z Vendée jménem Francois Furet, výroku v původním znění "penser l'histoire", přeloženo věcně správně "promýšlet dějiny" anebo "přemýšlet o dějinách". Není proto divu, že sborník "ad honorem" Polišenskému vydala šest let po jeho smrti filozofická fakulta Palackého univerzity v Olomouci, kde náš historik působil pouze jako hostující pedagog, a že jeho editorem z Prahy se spolu s olomouckým Ivo Bartečkou stal archivář Zdeněk Šamberger, a nikoliv kdokoliv z Polišenského žáků z ústavů univerzitních anebo akademických.
Další otázky se vtírají při pohledu na autorskou účast v olomouckém sborníku. Je v něm otištěno 31 příspěvků celkem 35 autorů, z toho osm příspěvků 11 autorů ze zahraničí. Bylo opravdu zážitkem číst příspěvky Evy a Hanse-Henninga Hahnových z Augustfehnu, Manfreda Kobucha z Drážďan, Nicolette Moutové z Leidenu a zejména Roberta J. W. Evanse z Oxfordu. Českých autorů je jedenadvadvacet, z toho z Prahy dvanáct a z Olomouce pět. Pozornost si zaslouží především studie Bohumila Baďury a rovněž zčásti nebo cele autobiografické příspěvky Iva Bartečka, Jaroslava Boučka, Miroslava Hrocha, drážďanského Manfreda Kochucha, Jiřího Lacha, Zdeňka Šambergera, Zdenky Vorlové-Sobotkové a také Josefa Tomeše. Schází nám tu nedávno zesnulá Sylvie Ostrovská, oběť brutálních politických čistek na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy po roce 1989 a až do posledních svých chvil obětavá Polišenského spolupracovnice, zejména v čase, kdy byl naplno postižen oční chorobou. A je na pováženou, že z pražské filozofie se tu setkáváme jenom se Simonou Binkovou a Annou Mištinovou. Žákem Polišenského byl i František Šmahel, jehož příspěvek rozhodně nepostrádáme: nesměl by jej napsat, i kdyby byl o to požádán. A schází tu citelně příspěvek Antonína Robka, dříve vedoucího katedry etnografie a folkloristiky na pražské filozofii a zároveň ředitele Ústavu etnografie a folkloristiky ČSAV.
Polišenský byl politickým východiskem sociálním demokratem, po amalgamaci sociální demokracie a KSČ se stal členem takto rozšířené vládnoucí strany. V roce 1970 bylo doporučeno, aby mu byl vystaven její členský průkaz. Čistky však byly na pražské filozofii neobyčejně brutální, prověrky se konaly nadvakrát, někteří pedagogové byli prověřováni až čtyřikrát po sobě. V druhé fázi se náš historik dostal mimo KSČ a stal se tak neobyčejně zranitelným. Čistky tu probíhaly ještě v roce 1974 a nebylo vůbec jisté, zda by se Polišenský také nestal jejich obětí. Nestal se jí, i z toho důvodu, že jeho Iberoamerický institut, který založil s hispanistou Oldřichem Běličem v roce 1967 při katedře obecných dějin a pravěku, byl jednoduše přeřazen i se svým osazenstvem a s ročenkou Ibero-Americana Pragensia pod ochranu Antonína Robka: proti němu si nikdo ničeho netroufl. Robek znal cenu Polišenského jako historika a dokázal ho ochránit. O návrzích na obnovu Polišenského pedagogické činnosti na historii, které byly předloženy dvakrát, poprvé po smrti Oldřicha Říhy a pak po smrti jeho nástupce Jaroslava Charváta, se vážně nejednalo. A po roce 1989 se čtyřiasedmdesátiletý důchodce Polišenský k pedagogické práci vrátit nehodlal.
Dějiny nebyly nikdy a nejsou ani dnes líbeznou procházkou růžovým sadem. Je v nich pohromadě dobro i zlo, jaké si jen můžeme představit. Postavení pražské filozofické fakulty zejména v padesátých létech minulého věku bylo velmi svízelné. Na jedné straně z vnitřních okolností, které pro dějepisné ústavy vznikly založením katedry dějin KSČ a katedry dějin KSSS a SSSR (obě byly nakonec už v roce 1970 zrušeny). Z nich vycházely tlaky proti katedře obecných dějin a pravěku i proti katedře československých dějin, jimž sotva bylo možno úspěšně čelit. V paměti zůstaly vzpomínky na schůzové exhibice Karla Bartoška, který opakovaně vykřikoval, že jedinými dějinami jsou dějiny revolučního dělnického hnutí, to ostatní jsou buď nedějiny anebo předdějiny. Výhodou ovšem bylo, že zejména na obecných dějinách a pravěku působila řada pedagogů starší generace, z nichž nelze opomenout slovanského archeologa Jana Eisnera, znalce keltské civilizace Jana Filipa a v neposlední řadě profesora starších ruských dějin Antonije Florovského: o nich se v našem sborníku nikdo nezmínil. A tito badatelé a zároveň vynikající pedagogové moderovali, zmírňovali excesy, jichž bylo v té době požehnaně.
Mnohem větším problémem se po roce 1952 staly vztahy mezi pražskou filozofií a Historickým ústavem ČSAV a Československo-sovětským institutem ČSAV. Příčina pramenila z politiky, která ČSAV chápala jako manufakturu na výrobu vědy a vysoké školy ponižovala pouze na instituce pro řemeslnickou aplikaci výsledků vědeckých výzkumů. Takovéto zpátečnické oddělování vědy od školství a školství od vědy pak doslova produkovalo nejrůznější nežádoucí situace. Stačilo málo a oheň byl na střeše.
Po vánocích roku 1957 velmi vážně onemocněl vedoucí katedry obecných dějin a pravěku Oldřich Říha. Byl rychle hospitalizován a v horečnatém stavu při plném vědomí slyšel hlas ošetřujícího internisty akademika Josefa Charváta:"Ten rána nedožije". Aureomycin se zasloužil o to, že tato prognóza nevyšla. Ve stavu, kdy nemocný byl na tom mnohem hůře než po návratu z koncentráku, se při jedné z prvních povolených návštěv objevil u jeho postele famulus z děkanátu fakulty a referoval, že Polišenský už svého nadřízeného pohřbil a že si po něm u děkana fakulty zažádal o vedení katedry. Bylo tomu jinak, jak spolehlivě vím, nicméně do té doby harmonický vztah mezi dvěma kolegy se dostal na čas do krize.
Přišel rok 1959 a s ním nesmyslné tažení proti údajnému neopozitivismu v historických vědách. Na pražských katedrách historie byla ustavena inkviziční komise ve složení Vladimír Kašík, Koloman Gajan a František Červinka. Nelze říci, že by postupovala příliš razantně. Na program jejího jednání se dostaly dva "případy". Jedním z nich byl František Kutnar, nikoliv jako neopozitivista ovšem, nýbrž pro svou publicistiku na stránkách agrárnické Brázdy po Mnichovu 1938, kvůli které byl ne bezdůvodně obviňován i z agrofašismu, tím spíše, že podnět k tomu vycházel od osob za války rasově diskriminovaných. Druhým případem se tu stal na základě podnětů z "horní konsistoře", tedy od historiků z ČSAV, právě Josef Polišenský, a podle zásady, že kdo hledá, ten nalezne a že kdo chce psa bít, ten si hůl vždy najde. Komise prozkoumala všechno, co kdy Polišenský napsal, a její závěrečná mírně odsuzující zpráva se četla na shromáždění pedagogů kateder historie a senzacechtivých studentů. S tím jsem nesouhlasil a tohoto Polišenského autodafé se okázale neúčastnil.
V tom roce se konal III. sjezd československých historiků. Na závěrečném zasedání ve velké aule Karolina zasedali spolu s dalšími hodnostáři vedle sebe Oldřich Říha a tajemník ÚV KSČ Vladimír Koucký, který svého souseda popostrčil k tomu, že proslovil pár pseudokritických vět proti Polišenskému. Většina shromážděných tím byla šokována.
Došlo nakonec k určitému uklidněni. Polišenský dále publikoval, ale jenom velmi sporadicky v periodikách ČSAV. Už v roce 1957 zahájil v rámci možností Univerzity Karlovy vydávání řady "Otázky studia obecných dějin". První svazek s názvem Prameny k obecným dějinám v českých archivech a knihovnách vyšel už v roce 1957 a druhý svazek vydal s názvem Prameny k obecným dějinám ve slovenských archívech a knihovnách v roce 1963, oba s příznivým i mezinárodním ohlasem. Sborník "Ad memoriam" však nezaznamenal, že na tento Polišenského počin navázaly další dva svazky, třetí v roce 1964 a čtvrtý v roce 1966, s většími studiemi Miroslava Hrocha, Roberta Kvačka, Heleny Polreichové a pod tento text podepsaného autora. Vydávání této řady skončilo z toho důvodu, že ediční možnosti, které byly k dispozici katedře obecných dějin, se soustředily k vydávání cizojazyčné ročenky Ibero-Americana Pragensia. Ta se stala vlastně Polišenského periodikem a přešla s ním pod ochranná křídla Antonína Robka.
V dějepisectví na filozofické fakultě Univerzity Karlovy bylo v letech 1948 až 1970 mnoho problémů. V zásadě však pozitivem bylo, že v něm dominovalo hledání pravdy a že v něm autocenzura nikdy neexistovala. Dnes je tomu jinak. Všude nad pravdou vládnou peníze a produkují převážně knižní brak, protože jsou vlastně dokonalým cenzorem. Nekonformní historikové jsou vystaveni kádrování dokonce ze strany kuriózních policejních útvarů, a cenzura se stala dokonce součástí prý "svobody" tisku.
Připomínáme-li si právě v této době živý odkaz Josefa Polišenského, pak zejména proto, že po roce 1989 zůstává nenaplněn. Slušní historikové by konečně měli začít porovnávat, nejenom ti z nich, kteří byli v důsledku státního převratu tvrdě postiženi. Sine ira et studio!
Autor: JOSEF HAUBELT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |