Ivan Hlivka, člen Unie českých spisovatelů, oslaví 26. ledna 75. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Karel Marx důvodně pravil, že dějiny se opakují. Potvrzuje to i prudký zával zpátečnické laviny do českých prostorů, jenž začal po listopadové kontrarevoluci koncem osmdesátých let. V této zkázonosné lavině se rozpadl stát, začaly se kazit dějiny, hnít lidské hodnoty, zatemňovat zdravé a humánní plány, zatarasovat cesty vedoucí k lidskému štěstí. Úspěšně se rozvíjí pouze bída, amorálnost, strach z budoucnosti. Všude jen narůst deficitu, zadluženosti, tísně, nových a nových půjček za nejnevýhodnějších podmínek, podfuků a propracovávání způsobu na okrádání lidí a státu, pohádkově rychlého obohacování velkých spekulantů a zločineckých gangů a podobně. Zděšení z této vyšinutosti je o to větší, že systém to pokládá za projev "demokracie" a "svobody". Bodejť, když její nitky vedou do "nejvyšších pater" moci. Pod záštitou těch "nahoře" dochází k nejohavnějším lotrovinám všeho druhu. To, co se děje "na lepších místech", bylo národu představeno v nedávných předvolebních bojích. Vládnoucí smetánka kořistí ze všeho. Každý, i sebemenší návrh komunistů a dalších levicově orientovaných zástupců lidu na přijetí demokratičtějších zákonů a reforem ztroskotává na odporu pravice. Ze všeho lze udělat závěr, že restaurační režim nepředstavuje nic jiného než akciovou společnost na vykořisťování a lupičství. Jaká modlitba se může nejvíc odříkávat ve státě, do jehož čela se postavil vyhlášený zpátečník, jenž získal úřad lstí? Samozřejmě antikomunistická. Tato modlitba má lidem zabránit, aby se ptali, proč ze slibovaných svobod a demokracie zbyl jen kafkovský sen; proč národ, který se ještě před nedávnem aktivně podílel na budování přátelských vztahů se všemi národy, stává se nyní podružným sluhou bezohledných "globalistů"; proč se zahraniční politika zvrhla na sérii urážek vlastenců a jejich přátel. Opravdu, kam se poděla důstojnost československé diplomacie z časů E. Beneše, J. Masaryka a některých dalších bystrých "zaministrů"? Nechce se věřit zvěstem, že se v Černínském paláci pořádají speciální přípravky diplomatů - štěkalů a kvákačů, jejichž posláním je "odborně" zostouzet bývalé i nynější socialistické a demokratické státy, jež se nevzdávají svrchovanosti. Vzniká dojem, že čeští regenti již otupěli do takové míry, že s potěšením - ba někdy až podnětně - spojují osud národa s osudem euroatlantických všežravců. Tady nutno hledat neopodstatněnou příčinu onoho až pomateného povyšování USA na jakousi hegelovskou "absolutní ideu". Přičemž tento výkyv se přenáší do všech oblastí: vědecké, mediální, kulturní. Stačí nahlédnout do knižní, divadelní, filmové, hudební, zábavní a do dalších státem grantovaných produkcí. Všude holý nesmysl, reakčněpolitické hrubiánství, neduživé, rádobyumělecké pitvoření se po západních vzorech. Jenomže ani troufalí zpozdilci nemohou dělat dějiny tak, jak je napadne. Přízrakům vítězství na věčné časy, sebeklamným ideálům postupně věří stále méně občanů. Ztřeštěncům nezbývá než spoléhat na divotvorné účinky, které mají vzejít z velebení vlastního heroismu a zastírání jeho hloupého obsahu, a - divošského antikomunismu. Nutí je k tomu zjištění, že společenská hladina se čeří stále silněji. A nejen v "Česku"!
Havlův případ nás ještě jednou utvrzuje, že světová reakce neorganizuje štvanice jen proti komunistům a jejich idejím, ale v zásadě proti jakýmkoliv pokrokovým myšlenkám a jejich nositelům. Pro tento účel je jí užitečný jakýkoli omezenec, třeba i český. Co jiného jí zbývá, než doufat ve vítězství zázraků? A hlavně věřit, že pomocí světovlády, prosazované pod heslem "globalizace", si svět kapitálu svou existenci prodlouží na věčné časy. Nesmyslnost těchto spekulací je evidentní. Kdo jen trochu nahlédne do vývoje českého politického myšlení, a jeho základní směřování porovná s myšlením a politickým chováním obou polistopadových hlav států, shledá, že jim schází myšlenky, které by korespondovaly s českým světonázorem, že jim chybí česká lidumilná, dobročinná a demokratická duše i všelidské humánní smýšlení (odhlédneme-li od jejich verbálních projevů). Podle historických expertíz prvním evropským panovníkem, který usiloval o mírovou konfederaci evropských národů, byl český král Jiří z Poděbrad, a prvním Čechem, který postihl zrod "světové centralizace", byl František Palacký. Tento velký myslitel stanovil, že "věk páry a elektřiny" vede lidstvo k uvažování o bezměrnosti a nesmírnosti. Jeho současník, Jan Neruda, šel v hloubání dál: přemýšlel nad smyslem, obsahem této vývojové tendence. Podkladem pro důkladné přemýšlení a dedukce se mu stala narůstající nespokojenost proletářských mas. A tak našel klič k pochopení základního smyslu sjednocování v širším smyslu. Vytušil, že v nespokojenosti dělnictva se odráží počátek "jiného času", ve kterém vstoupí na scénu dějinná moc, jež se stane mocí "osvobozující jednoty". Předvídal, že dělnické hnutí přivodí novou situaci - a "pojednou porozuměl", že "veškerá posavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale ne jen už pro dnes! "
Nyní restaurátoři starých časů, které čeští myslitelé mistrovsky popisovali a odsuzovali, si již sami vybrali své vavřínové věnce za vítězství, jež plánují získat v době proamerického "globalismu" při "definitivním uklízení" všech pokrokových a revolučních "nepřátel". Snad ani netuší, jak "hluboce klesli". Přece již v pradávné aristotelovské době panovala domněnka, že řídit historické události lze básněním povýšeným na filozofickou úroveň a uchovat v dosavadním stavu společenské uspořádání. I násilný "globalismus", resp. "integrismus" sleduje tento dávno dějinami neuznaný myšlenkový idealismus. Trapně na tomto pozadí zní v rozjímáních současných českých kapacit tendence opakovat starodávné moudra, jejichž smyslem je zpochybnit reálnost nastolení oproti kapitalismu vyšší formy politické organizace společnosti a světa.
Bystrozrakému filozofovi a spisovateli Karlu Kosíkovi již před lety bylo jasné, že po listopadu vstupujeme do "gigantické laboratoře", v níž se za rozhodující účasti vědy zkoumají a hledají metody přeměny člověka, národa, politických hnutí na poddajný, ohebný, zpracovatelný materiál, připravený a příhodný k dalšímu použití. A současně si kladl otázku: Odkud čerpají architekti "světového pořádku" představy, jak by se mělo lidstvo vyvíjet? A rovnou odtušil, že "euroamerická civilizace" se nezbavila nutkáni oživit římskou imperiálnost, samozřejmě dokonalejšími prostředky. Upozornil, že dnes se tímto impériem má stát celá planeta; nejen její pevniny a oceány, ale také vzdušný a kosmický prostor kolem ní. Kdo nás komanduje? Kdo devastuje umění, kdo vyvolává ve světě násilnictví a rozmrzelost? Kdo instruuje kleptokratická individua, aby po vzoru "božích služebníků" vymáhala od všech, kdo touží po šťastnějším životě na Zemi, pokoru a posluhování?
Nad světem vládne lež. Lidstvo je utěšováno sliby "růstu" - růstu životní úrovně, důchodů, zisků, sítí dálnic, informací... Ve skutečnosti však v tomto "růstu" roste hlavně blahobyt privilegované menšiny, roste devastace všeho národního a progresivního, totální protisociální zlo, a následkem je nicota, nuda, neschopnost lidí bavit se, slavit. Což je nejpodstatnější otázka dějin a lidskosti. Právě z toho vycházel osvícený Neruda, když řekl, že před pádem a úpadkem nás zachrání pouze aliance dělnického hnutí a "mystéria", které chápal jako hledání lidské pospolitosti, zbavení se lží a dotěrné sobeckosti, spojení "veškerých národů v jediný kruh ".
Globalismus se stal jednou z klíčových tendenci, která určuje tvářnost současnosti. Všechno se měří, hodnotí, zkoumá ve znamení EU a "globalismu". Globalismus je považován za náhražku socialismu. Socialismus před půlstoletím byl znamením i zjevem, který vyjadřoval rozhodnutí části lidstva adaptovat se na nové problémy, jež vznikaly následkem technického, ekonomického, sociálního a politického rozvoje společnosti. Liberalismus, který mu předcházel, dal sice podnět rozvoji, nezvládl však všechny složité problémy, jež sám vyvolával. Je ovšem také pravda, že ani socialismus, který našel cestu k řešení hlavních problémů lidstva a povzbudil lidskou odvahu řešit dodatečné problémy, jež vznikaly v souvislosti se zrychlujícím se vývojem světa, z různých důvodů nebyl schopen nabídnout světu dostatek vitality a dynamiky. Parafrázuje Marxe, nestal se "hnutím" v plném smyslu tohoto slova. Avšak i když v posledních desetiletích začaly ve společenském a mezinárodním životě opět dominovat liberalistické koncepce další evoluce, přesto přesevšechno se reakčním silám socialismus ze světa nepodařilo odplavit. Citlivější pohled odborníka nebo zkušenějšího jedince na současný vývoj narazí na historický paradox, jenž záleží v tom, že liberální osnova řízení společnosti v některých velice důležitých pojetích hraničí s pojetími socialistickými. Stačí si vzpomenout na programová prohlášení vůdce ODS ve věcech sociálního zabezpečení a některých dalších. A ostatně i sám globalismus v lecčems podstatném připomíná "začátek minulosti", cílenou tendenci k odstraňování konkurence a řízení sjednocené výroby. Četné znaky současného systému, zvaného "globalistický", z mnoha zorných uhlů naznačují přibližování socialistických a komunistických časů: rozpadá se "svoboda podnikání", zužuje se konkurence. Není to snad potvrzení Marxovy teze, že socialismus "vychází" z kapitalismu? Vědoma si tohoto fatálního nebezpečí i zjištěné skutečnosti, že vývoji socialismu zabránit nelze, část reakcionářů světa se rozhodla tento pro ni osudový proces alespoň zpomalit. Proto věnuje obrovské sumy peněz na ohlupování světové veřejnosti. Již před dvěma stoletími vzpomínaný Neruda psal: "Dřív míval jen jediný člověk vládu a moc, aby statisíce měly jen porobu a otroctví, nyní má jeden člověk miliony, aby miliony lidí neměly nic. Milionáři jsou nejnovější panovníci planety země". Ano, dějiny se opakují, ovšem na stále vyšším stupni.
Kdo chce "prognózovat" budoucnost, měl by se snažit porozumět současnosti, měl by se co nejlépe vyzbrojit argumenty proti falešným výkladům procesů, jež jsou označovány pojmem "globalizace". Rozhodně však by do této výzbroje neměly patřit falešné kritiky socialistického způsobu řešení společnosti. Socialistické zkušenosti by se měly studovat s úctou, a ctít je tím, že se budeme učit z úspěchů i neúspěchů. Samozřejmě s přihlédnutím k významu jeho metody řízení ekonomiky a rozdělování národního produktu. V každém přelomovém vývoji se jedná o prolínání kontinuitních i diskontinuitních vlastností. Není pochyb, že některé pozitiva z minulosti přijdou vhod i v současnosti. Filozofie říká, že ani skok není zbaven kontinuitních prvků. Inu, neměli bychom se strašit tím, co ještě neumíme a čemu ještě nerozumíme. Nikdo není tak moudrý, aby se nemohl učit. Ne, socialismus není omylem lidstva. Vždyť i podle mnohých nemarxistických myslitelů vše, co za socialismu bylo "špatné", po jeho ústupu se znásobilo. Svět chtěl, aby místo liberalismu 19. století nastoupil socialismus, a tento požadavek byl splněn. Možná za historicky krátkou dobu svět opět projeví vůli tento systém navrátit. Neusuzujme však pouze z ekonomického hlediska. Ekonomika není odtržena od procesů, které probíhají v sociálně-politické sféře. Socialismu nelze vytýkat to, co je nedosažitelné - ekonomický ideál. A kromě toho, i když ekonomické rovnováhy nedosáhl, zabezpečil do značné míry rovnováhu v sociálně-politické sféře. Ve prospěch všech občanů, ve prospěch sociální a kulturní sféry, ve prospěch slabě rozvinutých oblastí. Geniální Josef Čapek zformuloval závažnou zkušenost: "Svět, který nemá dosti bezpečného citu pro hodnoty ve svých věcech, ani nedávného puzení k nim, ohrožuje sama sebe, rozrušuje se, deformuje se, propadá se." Mám za to, že tuto Čapkovu reflexi světa lze transponovat i na politickou stranu, respektive její orgány.
Prožíváme velice vzrušené, ale i nadějné období. Jak již bylo řečeno, oslabování státních zásahů do řízení státu se ve vyspělých zemích příliš neprosazuje. Proč asi? Protože se přesvědčily, že politické subjekty, které v období vládnutí příliš horlivě aplikují liberalistické principy, obvykle v dalších volbách utrpí neúspěch. V současnosti si žádný režim nemůže dovolit přílišné snižování státních výdajů ve prospěch nezaměstnaných, na výživu lidu atd. Uvědomuje si, že by to nevyhnutelně zostřovalo sociální konflikty. Stejná situace by nastala, pokud by se občané dozvěděli, že jejich sousedé si žijí lépe a těší se větším životním hodnotám. Legitimnost režimu by začala upadat, touha po nastolení demokracie by se zintenzivnila.
Tudíž "globalizátorská" moc, jejímž posláním je zabraňovat "přílišnému rozrůstání socialismu", se stále více ocitá v situacích, které ji nutí hledat způsoby, jak zabraňovat "přílišnému rozrůstání" liberalismu. (O tom vůdce českých liberálů Klaus dobře ví, a odtud i jeho výhrady proti EU.) Nic naplat: životní síla socialistického vlivu je tak intenzivní, že světový kapitál si již nemůže dovolit jednoduché navrácení liberalismu 19. století - jak by se to české pravici z celé duše chtělo. Kapitál tuto variantu může dnes použit jen příležitostně. Podle okolností, které v některé zemi mohou vzniknout. Stručně a jasně: děs z pokroku nutí zpátečníky k couvání, k strategickým kompromisům. Už to nelze nazvat nenadálým přelomem ve světovém politickém vývoji.
Nikoliv, stáváme se svědky vývoje, který nás informuje, že díky působení socialistických zkušeností národy odmítají nadále trpělivě hrát úlohu bezmocné hříčky v rukou "globalistů". Český lid, navzdor faktu, že v srdcích jeho značné části se projevuje nedostatek národní hrdosti, stále méně snáší, že po někdejším blahobytu sestoupil na úroveň evropského nuzáka. A z této příčiny narůstá jeho - samozřejmě v současných evropských poměrech marná - touha stát se rovnocenným sokem "bohatých" Evropanů. Všímáme si, že občané stále méně snášejí "českou specifiku", jež se vyznačuje tím, že se stále méně cítí být občany a hospodáři svého státu. Vidí, jak "Česko" (!) umožňuje jedněm až středověce absolutně všechno, zatímco druhým stejně středověce nic. Liberál Klaus, zřejmě nechtěně, svým výrokem, že český občan se na nynější období nedovedl "dobře připravit", prozradil, že nepronikl - na rozdíl od osvíceného Jana Nerudy - do duše českého člověka, který vidí záchranu před pádem a úpadkem v "alianci svobodných lidí, kteří mají smysl pro vznešené" a umějí se po dobře vykonané práci "pozastavit a umějí slavit". Mýlil se Neruda, nebo je na omylu Klaus? Velký pozorovatel dobových proudění, básník Karel Sýs, vystihl podstatu nového vývojového trendu, vytušil, že "jediná cesta ke svobodě je zbavit lidstvo strachu ze soudného dne, jediná cesta ke svobodě je zbavit lidi strachu z druhého dne", a z toho usoudil, že "nebude trvat dlouho a svět zas zbrunátní možná hněvem a možná také studem a nejspíš z přebytku náhle nabyté svěžesti". Svým kolegům zároveň připomíná, že "ve scénáři historie je restaurace kapitalismu jen epizoda a básník nemá hrát štěky 'Paní, nesu vám psaní', nýbrž 'Nesu vám abdikační dopis!'". Další důkaz, jaké v zemi české utěšeně vyrůstají osobnosti a ideálům lidstva odevzdaní bojovníci.
Autor: IVAN HLIVKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |