Pokračování seriálu o současném samizdatu začněme Vladimírem Linkovem, jenž redakci poslal "vlastním nákladem" vydanou básnickou knihu nazvanou Autocenzura (tištěno v tiskárně K Effect CZ v Praze, 2007, 44 stran, bez nakl. a ISBN). Cenami ověnčená a jinak protežovaná oficiózní literatura je uhranuta ostnatými dráty, zdmi, fízlováním a deficitem demokracie v minulosti, té "totalitní". Naproti tomu literární samizdat je prézentní, tematizuje ostnaté dráty, fízlování, zdi a deficit/y/ "demokracie" dnes. Zdá se mi, že právě tímto tematickým záběrem je čtenářsky atraktivnější, vždyť lidem je dnes lhostejno, kdo na ně donášel před deseti, dvaceti nebo padesáti lety, na jejich rodiče, prarodiče a praprarodiče pak před osmdesáti nebo sto lety, podstatně důležitější jest, kdo na ně - a jak - donáší dnes. Nedivím se jim, vždyť jde o jejich žité životy. Právě Linkovova poezie, cenná spíš autorovou statečností a způsobem kladení otázek než cizelovaným tvarem, je výrazem obavy, strachu, čiré opravdové úzkosti z toho, že "totalitní mozky / v hlavách demokracie" jsou mimořádně nebezpečné; ta potom "pláče / za dráty ostnatými", ve svobodě za privátním a fortelným zámkem, přídatným zámkem, řetězem, dvoumetrovým palisádovým plotem, ve svobodě sledované čtyřiadvacet hodin elektronickým zabezpečovacím systémem... Kdo "z očí kamer fízluje"? (b. Toulám se, toulám). Nastolované otázky stojí za zaznamenání v době, která tak vzývá "paměť" a "svědomí": první i druhé "vytunelované". Jen nevím, zda mohu brát doslova verš "poslední hrobař / si na svůj hrob zadělal". Hrobaříci mají před sebou pravděpodobně ještě dlouhá a nerušená léta hloubení, než jim dojde, komu že? Ale nevadí, naopak, jakýkoli nesouhlas, jakýkoli skutečný "dialog" s básníkem má svou cenu, je způsobem komunikace s ním. Za Slovo, ověnčené přívlastkem svobodné (bez uvozovek), mohou "tepané náramky" a "kamenné nebe" (b. Svoboda slova) hrozit všem - pokud půjde o Slovo do světa vržené jako setba, jako Slovo těhotné jinou budoucností.
Xerokopie strojopisného textu, listy provrtané děrovačkou a svázané tkalounem, to je sbírka veršů Zdeňka Nejedlého nazvaná Leden až prosinec a Nový rok nakonec (30 stran, s vročením 2008, jinak bez bibliografických údajů). Jestliže chápu, proč nemohla vyjít sbírka Vladimíra Linkova a proč se s ní v knihkupectvích nesetkáme (lidé s vnitrem v nitru by to nedovolili), je mi samizdatové vydání poezie Nejedlého hádankou. Že by jen ekonomická cenzura, svištící jako bič nad nakladateli? Sbírka poezie sice amatérské, málo poučené v uměleckých formách a řemesle vůbec, natož virtuózní, ale je úsměvná a pohodová. Tyto básně jsou naivně, trochu seifertovsky jímavé, ladovsky konturované, ne však barvotiskové. Nejzdařileji vyhlížejí krajinná lyrická zátiší, nostalgická a tklivá, básně inspirované Vysočinou a jí věnované (srov. b. Vysočina, Podzim..., Prosinec): básně evokují medovou vůni a dojem vlnění (horizonty krajiny, podoba sněžné závěje, pohyby ženského těla). Bohužel rovněž najdeme texty, které by bylo nejlépe vypustit, jako apoteózu, a mnohé další jen polovičaté, bez pointy a zřetelného důvodu existence; sbírečka trpí "dětskými" nemocemi textů, které zůstaly u pouhého nápadu. Systematická a svědomitá práce s textem předpokládající součinnost redaktora a básníka, /sebe/kritické pero nejen vyškrtávající balast, ale především dávající prostor tvořivému umění, dotváření a přetváření čehosi jako "pretextu", čemuž by mohly napomoci i kvalitní lektorské posudky (chytrému napověz...); to vše by této snaživé sbírce a celé české literatuře velmi prospělo.
Jaký je první dojem ze sbírky Petra Klapila? Kultivovaně prostý, novoromantický, melancholický lyrický hlas, básnický subjekt inspirovaný modernou, místy vzdálené ozvuky symbolismu... Autor se charakterizuje jako básník a grafik, jenž "samizdatem vydal básnické sbírky Kytička vzpomínek (2001), Ohlédnutí (2001), Slova šeptaná po větru (2002) /.../ Ukřižovaná srdce (2004), Hledání světla (2006) /.../ V roce 2008 připravuje k vydání knížku Životní osudy". Tisk, který autor (nar. 1972) zaslal redakci, vyšel v roce 2007 a nese název Tichem zní jak ozvěna... (nestr., bez jakýchkoli bibliografických údajů).
Z trojice recenzovaných textů jsou Klapilovy verše nejvíce snivé ("Na motýlích křídlech / vznesl se můj sen / lehounký jak pírko / tenký jak vlas / a křehký jak lidský život"), zápasící se samotou, s nestvůrami "v podobě / falešných vizí a představ" každodennosti, toužící po harmonii a kráse, odívané do mlžného šatu abstrakt i málo objevných emblémů ("květy uvadlé", "prach nekonečných cest", touha "po věčném životu" aj.), ztajující přesné tvary. Paronomázie je spíše vážná než hravá (opouštím-odpouštím), ale z omezeného počtu motivů a emblémů autor dokáže vytvořit emotivně i esteticky působivý obrázek: tu jakoby krajinný (Podzimní melancholie), jinde spojený s momentkou, dívčí modlitbou (Mlhavým oknem...).
(Pokračování)
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)