Pražská tramvaj číslo 10: nová, aerodynamická, v zatáčkách neskřípe, uvnitř ale žádné pohodlí, protáhnout se uličkou, pokud v ní někdo je, je skoro nemožné, kdo neprojde, zůstane u vchodu, co je taky východ, těžko dovnitř, těžko ven. Taková je ale i skutečnost, v níž žijeme: navenek pohledná, samá zábava, spektákl, uvnitř to ale přestává být k životu. Komu není přiděleno místo k sezení, ten musí do deště a nepohody. Bohatí si hačají, ti chudší postávají a chudáci šlapou pěšky.
V jednom českém (moravském?) městě strážníci mají právo vyhnat z centra bezdomovce, který sedí na lavičce a pije pivo z láhve. Slušní lidé se přece na něco takového nebudou dívat! Třeba by dokonce přestali být slušní a položili si otázku, proč tomu tak je a jestli za to náhodou nemůže někdo jiný, než dotyčný bezdomovec.
Jinde (tentokrát nejsme v Čechách) radnice vybavila lavičky třemi opěradly - mimo ta po stranách je další i uprostřed. Proč? Aby na ní bezdomovec nemohl ležet, nebo dokonce spát. Prostě onen operační zákrok, k němuž nemůže nedojít, když na zdravém těle křesťanské a bohatnoucí (?) společnosti vyrazí (podle diagnózy p. Čunka) ošklivý vřed.
Stát prý bohatne (tvrdí stát, ale stát jsme snad my, že bychom bohatli? Kdo a kolik?), stát bohatne a bezdomovců přibývá, stát bohatne a proto si ti, co sice spolu s ostatními údajně zbohatli, musejí platit návštěvy u lékaře, léky a nemocnici. I chudí a lidé v důchodu. Jednak prý léky plýtvali (většinou si je, darebáci, schválně v lékárně vybrali, aby je doma nebrali), a k lékaři chodili příliš často. Pokaždé, když je něco bolelo.
Je sice pravda, že stáří je střídání chorob, potíží, disfunkcí, ale za to si penzisté a penzistky nesou vinu sami. (Současnou češtinou: jsou sami na vině.) Navykli si na fikci: lékaři, k nimž zdarma chodívali, nebyli lékaři, a léky, které si zdarma nebo skoro zdarma vybírali v lékárně, nebyly léky. Byla to oboustranná, nebezpečná, ideologická fikce. Fikce lékařů i pacientů.
Intelektuálové protestují a jejich protest je nejen trestuhodný, ale i trestný: ústava sice o bezplatné lékařské péči nezodpovědně mluví, upravuje ji ale zákon. Upravuje, tedy, v duchu ústavy, snad upřesňuje. Nebo snad proti duchu a hlavně liteře ústavy porušuje a likviduje? Nechce snad p. Julínek po nemocných a pacientech peníze, které už jednou dopředu zaplatili?
Zastánci p. Julínka si rádi připomínají (jak p. Julínek připomínal při svém nedělním vystoupení v ČT 1 jednu historickou postavu, které rovněž stačilo zaslechnout o umělcích a intelektuálech a nůž se jí otvíral v kapse) ústavu a zákony v souvislosti se zdravotnictvím, stejně rádi ale na ně zapomínají třeba v případě pochmurně známých bratrů Mašínových: jsou snad zákony, které platí jen někdy, tu a tam, nebo platí, jen aby platit přestaly?
Jedeme všichni novou aerodynamickou tramvají č. 10, zvenčí se zdá těšit zrak, pobyt v ní je však utrpení. Jednou do ní určitě budou smět jen ti, co se prokážou právem na sedadlo. Jízdenkou, jakou si ti na chodníku nebudou moci dovolit. Zato budou moci z chodníku zahlédnout v kabině řidiče pyšnou tvář pánů Topolánka, Julínka, Nečase a dalších.
Vpřed do minulosti! Vpřed do devatenáctého století!
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)