Zdá se, že Výbor národní kultury konečně získal důstojný stánek pro své slovesné pořady. Od podzimu 2007 se jím stalo Café Illusion v Maceškově paláci na Vinohradech (Praha 2, Budečská 33). Skupina umělců vedená Milanem Friedlem zde jednou měsíčně - vždy v úterý - uvádí pozoruhodná díla české i světové literatury, klasické i moderní.
9. října Karel Sýs a Milan Friedl vedli fiktivní rozhovor s Mistrem Kamilem Lhotákem o jeho lásce k motorkám, balonům, přírodě a hlavně o uměleckých vzorech a přátelích.
13. listopadu v podání Gabriely Filippi, Marie Málkové, Milana Friedla a Jiřího Zapletala zazněla parafráze biblické Písně písní Sulamit, jejímž autorem je jeden z předních představitelů ruského kritického realismu Alexandr Ivanovič Kuprin (1870-1938). Příběh vypráví o nesmrtelné lásce moudrého krále Šalomouna a mladičké jeruzalémské dívky Sulamit. Tento literární skvost, brilantně přetlumočený nedávno zesnulou překladatelkou Zdeňkou Psůtkovou, posluchačům přiblížil Vladimír Janovic.
Konečně 11. prosince, v adventním čase, jsme vyslechli Knihu lidských přání, montáž z veršů a filozofických sentencí básníka Michala Černíka. Mimořádně působivé texty přednesli Jiřina Švorcová, Bohumil Švarc, Filip Tomsa a Jiří Zapletal. Na elektronický portativ improvizoval Petr Tvrdek.
Název tomuto pořadu dala útlá stejnojmenná bibliofilie, kterou v edici Devět múz spolu s básníkem k vydání připravil Milan Friedl. Ilustrace líbezného kolibříku tvoří reprodukce dřevorytů Pavla Šimona (1920-1958) s quijotovskou tematikou. Místo doslovu tu čteme grafikovu závěrečnou poznámku k cyklu vytvořenému koncem 50. let minulého století. Napsal ji svrchovaný umělec a intelektuál, který měl zanedlouho - v pouhých 38 letech - zemřít: "Toužíme po ideálech, i když nesplněných a nesplnitelných. Bojujeme se světem i sami se sebou, prohráváme, ale znovu se dáváme do boje. Vítězíme, ale vítězství jsou vlastně prohrami. Jsme unešeni myšlenkou, ale ta je jen přeludem, chceme dobro, chceme prospět jiným, ale opak bývá výsledkem. Jdeme cestou necestou, aby nás nakonec přivedla zpět, odkud jsme vyšli. Snad mnohým připadáme směšně, protože jsme mnoho trpěli a namáhali se, a ničeho nedokázali. Mnozí nás mají za blázny, protože jsme šli za cíli, z nichž jsme neměli prospěchu. Vše, co donu Quijotovi na konci cesty zbylo, byla touha v mysli, víra v srdci a čistý štít. Až budu jednou na konci své cesty životem a uměním, kéž by i mně tolik zbylo! Don Quijote se vrátil s prázdnýma rukama, ale nevyjel marně. Přes jeho neúspěchy a zklamání noví don Quijotové žili, žijí a jsou připraveni na cestu."
Věru výstižnější doslov si Michal Černík pro svou knížku, malou rozsahem a nákladem, ale velkou svým poselstvím sobecké a nelítostné době, nemohl vybrat. Výtvarníkův text přes propast půlstoletí vykazuje duchovní i žánrovou shodu s prezentovaným básníkem. Oba se totiž pohybují na půdě zúrodněné křesťanstvím, myslím biblickým křesťanstvím, nikoli církevnictvím: svorně staví dobro nad zlo, službu druhým nad sobectví, touhu po ideálu nad přizpůsobivost poměrům a pohodlné přežívání. Žánrovou shodu spatřuji v tom, že grafik i básník proti realitě staví touhu nebo přání, proti tomu, co jest (Sancho Pansa), to, co by být mohlo nebo mělo (don Quijote). V gramatikách se mluvívá o protikladu dvou slovesných způsobů - indikativu a konjunktivu. Indikativ vyjadřuje minulou, přítomnou nebo budoucí jistotu, prostě fakt. Konjunktiv naopak vyslovuje možnost, domněnku, nejistotu, obavu, podmínku, ale také přání nebo touhu. Je přece značný rozdíl mezi větami "Královna vládne dlouho" a "Kéž královna dlouho vládne." Černíkovy sentence nemají povahu soudů, ale přání. A i když třeba v některých z nich sloveso "přeji vám" chybí, zaskočí za ně částice "ať" nebo "kéž" v téže platnosti. Snad by se dalo říci, že přáním přesahujeme skutečnost i sebe samé a jaksi se vlamujeme do budoucnosti. Pro potvrzení této domněnky zalistujme v Černíkově textu a vyberme jedno přání adresované nám všem: "Přeji vám, abyste patřili k těm, kteří vědí, kam jdou, zatímco ostatní je následují. K těm, kteří se nadechují zítřkem, zatímco ostatní sotva popadají dech. K těm, kteří sílí vizemi, zatímco ostatní slábnou malověrností. K těm, které překážky posilují, zatímco jiní to vzdali."
Smí-li recenzent této literární lahůdky mít také nějaké osobní přání, pak toto trojjediné: kéž takových hlubokých a statečných knížek má současná česká literatura
víc, ať nemají pouze symbolický náklad jednoho sta výtisků a nechť představení jako to z 11. prosince má možnost dočkat se reprízy v Café Illusion nebo jinde.
Autor: VLADIMÍR JANOVIC
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)