Miloslav Ransdorf, člen Unie českých spisovatelů, oslaví 15. února 55. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
V roce 1985 se slavilo mezi marxisty dvojí výročí: sto let od narození Lukácse a sto let od narození Blocha. Oba dva byli obrovské zjevy marxistického myšlení dvacátého století a oba dva se ocitli v konfliktu se státy, které se k odkazu marxismu oficiálně hlásily. Vzpomínám si, jaké strašné rozpaky v tehdejším Československu tato výročí provázely. Pouze fakt, že do Budapešti jeli sovětští filozofové způsobil, že jsme tam byli i my. Utkvěla mi v paměti jedna historka. Seděl jsem v Lukácsově bytě na Bělehradském nábřeží a poslouchal vyprávění pamětníků. Lukácsův překladatel Frank Benseler, sám výborný filozof, vzpomínal na své první setkání s Lukácsem. Mistr se zeptal, co Benselera přivedlo k jeho spisům, která kniha. Benseler přiznal, že Goethe a jeho doba. Lukács se obrátil na ženu a řekl: "Gertrudo, vidíš. I špatná kniha může mít dobré následky". Kolik je moudrosti a pokory v tom prostém výroku! A přece se autor, který pro komunistické hnutí nasazoval život a byl dokonce i v cele smrti, jen obtížně dostával k českým čtenářům.
Filozof a literární kritik György Lukács se narodil v Budapešti 13. dubna 1885 v buržoazní rodině. První publikace mu vyšly roku 1902 a poslední zpracovával těsně před svou smrtí v roce 1971 - jeho tvorba tedy zahrnuje sedm desetiletí (hutné shrnutí najde čtenář v jeho autobiografii Gelebtes Denken - Žité myšlení). Až do roku 1918 psal Lukács v duchu objektivního idealismu, jeho hlavními předměty zájmu byli Platón, Kant, Hegel a Kierkegaard (tím se Lukács zabýval už od roku 1908 a byl snad vůbec prvním myslitelem, který tohoto dánského myslitele vrátil do filozofických diskusí).
V letech 1906-1910 studoval s přestávkami v Berlíně, kde ho ovlivnil Georg Simmel. V Heidelbergu byl roku 1913 posluchačem Heinricha Rickerta a Wilhelma Windelbanda, byl blízko Maxe Webera, Stefana Georga, Emila Laska a navázal celoživotní přátelství s Ernstem Blochem.
Roku 1917 s přáteli založil Lukács "Svobodnou školu duchověd", kde se účastnili i Bartók a Kodály. Ruská revoluce byla pro něho otřesem, spatřoval v ní východisko z krize a současně směr nové životní cesty. Pod jejím dojmem přerušil psaní své estetiky, na které pracoval od roku 1912 (vyšla až posmrtně). Ke konci roku 1918 se přihlásil k marxismu a vstoupil do Maďarské komunistické strany; od té doby byl jeho život spojen s dělnickým hnutím. V letech 1919-1929 patřil mezi hlavní předáky maďarského komunistického hnutí. Od počátku revoluce v Maďarsku v březnu 1919 byl Lukács v jejích řadách: nejdříve působil jako lidový komisař osvěty, později se stal politickým komisařem 5. Rudé divize.
Po pádu Republiky rad pracoval v ilegalitě. Žil pod hrozbou trestu smrti; unikl do Vídně, kde spolupracoval s různými komunistickými listy. Roku 1923 v Berlíně vydal knihu filozofických esejů Dějiny a třídní vědomí. Ve dvacátých letech byl pod neustálou palbou dogmatiků ve vlastní straně, především Bély Kuna a jeho souputníků ve Třetí internacionále. Psal polemické spisky, vypracovával reálnou politickou strategii, která našla svůj výraz ve známých Blumových tezích. Byly sepsány roku 1928 a obhajovaly perspektivu blízkou linii Lidové fronty, kterou formuloval Dimitrov na VII. kongresu Kominterny (a jež byla v malém ověřena už předtím na úspěchu mostecké stávky v roce 1932). Kominterna ovšem Blumovy teze odsoudila jako "polosociáldemokratickou likvidátorskou teorii". Vůdcové Kominterny (Bucharin, Zinověv a další) odsoudili ovšem i Dějiny a třídní vědomí.
Po nástupu Hitlera k moci přesídlil Lukács z Berlína do Moskvy. Tam pracoval do roku 1945 ve filozofickém ústavu AV SSSR. Zpracoval tu Historický román (1937), Mladého Hegela (1938), jeho literárně teoretické studie shrnovaly Studie o evropském realismu, knihu Goethe a jeho doba; knihu věnoval i milovanému Thomasu Mannovi. Teprve v srpnu 1945 se mohl vrátit na katedru estetiky budapešťské university. Psal hodně o historii a teorii literatury, o dějinách filozofie i příležitostné polemické spisy. Studoval také nově filozofii a estetiku Marxe, Engelse a Lenina, ruskou, německou a anglickou literaturu, Hegelovo myšlení, účastnil se dobových diskusí a polemik o literatuře a umění. Analyzoval také dějinný fenomén fašismu, jeho kořeny a kulturní působení. Roku 1949 začaly ostré dogmatické útoky stranických ideologů Rudase, Horvátha a Révaiho proti Lukácsovi. Důvodem byly jeho názory vyslovené v Literatuře a demokracii a Nové maďarské kultuře, kde se vracel ke koncepcím obsaženým v Blumových tezích. K těmto útokům se přidali i sovětští kulturní činitelé jako Fadějev, a celá věc dokládala rostoucí stalinizaci společenského a kulturního života v satelitních zemích.
Lukács byl znovu umlčen. Roku 1956 se vrátil do politiky a ve vládě Imre Nagye působil jako ministr osvěty. Po internaci v Rumunsku se v létě 1957 vrátil do Budapešti a plně se věnoval vědě. Do Maďarské sjednocené dělnické strany byl přijat opět roku 1967. V této době dokončil Specifiku estetična (1962) a psal svou monumentální práci K ontologii společenského bytí (1964-1971). V roce 1968 přivítal obnovu socialismu v Československu a napsal stranickým a státním veličinám protestní dopisy proti invazi do Československa. Odrazem této doby je jeho studie Demokratizace dnes a zítra. Jak už řečeno, v 60. letech pracoval hlavně na Specifice estetična a na monumentální syntéze K ontologii společenského bytí, které jsou korunou jeho celoživotního díla. To završila až smrt 4. června 1971.
Jeho dílo našlo své pokračování nejen mezi maďarskými marxisty a postmarxisty.
György Lukács byl filozofem kultury, zabýval se situací moderního člověka v historické perspektivě. Soustřeďoval se na otázky dialektické metody, její výklad u něj směřoval do ontologie. Sám se skromně pokládal za žáka Leninova, v němž spatřoval největšího moderního marxistu. V knize Dějiny a třídní vědomí kritizuje sociáldemokratismus a jeho politiku, a to z hlediska revolučního překonání kapitalismu, prožívajícího krizi. Marxismus jeho pojetí není podobný vědeckým teoriím přírodovědců, ale je teoretickou sebereflexí historické situace proletariátu získávanou v dějinné akci. Je to metoda praxe i poznání společenských jevů utvářejících dějinný proces.
V Dějinách a třídním vědomí Lukács tvrdil, že v marxismu je jediná ortodoxie: věrnost Marxově metodě. Dialektická metoda se liší od postupů přírodních věd. Je to jistá forma vědomého konání, a to revolučního subjektu v historickém procesu. Jinak řečeno, jen revoluční subjekt (dělnická třída vedená revoluční, avantgardní stranou) může chápat, jak prakticky uplatnit dialektickou metodu. Takto pojatá dialektika může existovat jen v dějinném procesu jako jeho sebevědomí, jádro i hybný mechanismus současně. Dialektika se uskutečňuje v konání kolektivního subjektu, vědomého si svého historického díla. Tak se vlastně "objekt stane totožným se subjektem dějin".
V tehdejším komunistickém hnutí byly tyto koncepce ostře kritizovány, představitelé Kominterny v nich viděli ideologické zkomolení marxismu. Lukács sám se jich roku 1933 vzdal, do konce svého života si k nim zachovával kritickou distanci, postihující politický radikalismus i revoluční mesianismus, nepřekonané antipozitivistické vlivy, vstřebávané na německých univerzitách v mládí. Šlo o reflexi let 1919-1922 (rukopis knihy Dějiny a třídní vědomí byl dokončen v září roku 1922); po roce 1923 už revoluční vlna ustupovala.
Lukács obecné problémy marxismu vždy řešil na pozadí speciálních otázek a dobových polemik. Teprve na konci svého života se pokusil o systematické zpracování marxismu. Při porovnání spisů K ontologii společenského bytí a Dějiny a třídní vědomí vynikne navzdory rozdílům a jinému časovému kontextu věrnost Lukácse určitému typu výkladu Marxe. I když Lukács neznal při práci na své první marxistické knize rukopisy mladého Marxe, přece se opíral o jeho tehdy známé a naprosto nedoceňované myšlenky. Teprve v Moskvě roku 1930 poznal - ještě před jejich vydáním - Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844 a byl to pro něho silný zážitek, potvrzení jeho názoru, že Hegel je klíč k pochopení Marxe. Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844 mu umožnily lépe poznat rozdíly i shody mezi oběma velkými mysliteli.
Pod dojmem Ekonomicko-filozofických rukopisů z roku 1844 se pracovní akt stal pro Lukácse základní teoretickou kategorií marxistické filozofie. Totiž v tom smyslu, že odtud je třeba začít rekonstrukci společenské totality, výklad filozofie člověka, společnosti, kultury i dějin. V pracovním procesu jako neustálé a opakující se vědomé a cílené aktivitě podmiňující lidskou existenci se dovršuje vznikání kultury a subjektu jako kulturního bytí. Člověk vytváří nejen užitné hodnoty, ale též znaky a symboly jako nástroje, jejich prostřednictvím může navázat kontakt a porozumět si s jinými. Lukács si je zjevně vědom, že každý pracovní akt se odehrává ve společnosti, v určité formě kultury, je společenskou činností. Šlo mu o to, aby ukázal ontologický základ lidské formy existence s odvoláním se na vědomou a účelnou, cílenou předmětnou činnost.
Obzvláštní zájem Lukácse vždy patřil umění. Prameny jeho vzniku hledal také v pracovním aktu a spatřoval v něm nejvyšší formu výrazu lidské svobody a důstojnosti. Navazoval na německou estetickou tradici a byl toho názoru, že umění plněji než věda vyjadřuje lidství. Vyjadřuje společenský život, líčí boj člověka s přírodou a osudem, představuje společensko-historickou existenci člověka, povznáší se trvalostí svých výtvorů nad ničivé působení času. Je protestem proti různým formám ujařmení, jež živelně vznikají v různých specifických formách zespolečenštění, přináší vizi světa svobodného od nucení a represe. V estetické sféře člověk existuje nejplněji, existuje celostně, neboť současně vystupuje jako individuum i jako představitel určité společnosti.
Takové vysoké požadavky postavené před umění, chápání estetických jevů v kontextu historického společenského procesu seberozvoje a emancipace člověka od petrifikovaných krunýřů společenských struktur deformujících lidskou osobnost, vedly k příliš ostrým kritériím v hodnocení estetických jevů. Spolu s osobním založením a osobními politickými preferencemi to vedlo k jednostranným soudům vůči avantgardnímu umění. Lukács obdivoval hodnoty realistické klasiky. Goethe, Balzac, Tolstoj... to bylo jeho trojhvězdí estetických vzorů. Zde se mohl opřít i o výpovědi Marxe a Engelse a směr socialistického realismu propagovaný v SSSR ve 30. letech. Lukács byl soustavným kritikem umění avantgardy, současné umělecké tvorby impresionistů, dadaistů, expresionistů. V avantgardě viděl dekadenci, snižoval zbytečně estetickou hodnotu Kafky, Joyce, Becketta, dokonce i marxisty Brechta. Zato miloval dílo Thomase Manna. Odmítal ovšem vždy propagandistickou služebnost umění.
Ve svém nejrozsáhlejším díle K ontologii společenského bytí, které sám Lukács právem označil za své životní, učinil významný krok k vybudování ontologie společenského bytí. Lukács se zde pokusil o vztahový koncept ontologie, podal kritiku reicentrické ontologie, stejně jako v minulosti hledal i v tomto díle pravé zprostředkování společenské syntézy, podstatné zprostředkující články. Ale nepodařilo se mu - podle mého soudu - v tomto obdivuhodném díle, skutečném opus magnum, udržet jednotu světa, skutečnosti, především pak společenské skutečnosti.
Lukácsovo dílo je ovšem na půdě marxismu obnovením ontologického důrazu, protože po pádu stalinismu s jeho zjednodušenou "ontologií" došlo (právě pro zjednodušenost stalinských přístupů) v marxismu k jednostrannému důrazu na gnoseologické a antropologické otázky. Tím se vlastně marxismus zbavoval své důležité zbraně oproti buržoazní filozofii, kde po dlouhá staletí už převládá jednostranně analytické myšlení, teorie poznání, logika a metodologie.
Autor: MILOSLAV RANSDORF
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |