Petr Bezruč zemřel 17. 2. 1958, před 50 lety
PETR BEZRUČ
Píseň o georgině
1. Na Moravě městys je,
Opatovice se zve,
a tam mistr zahradnický
georginy pěstuje.
2. Chtěl by také jednou rád
presidentu present dát,
aspoň podle jeho jména
georginu nazývat.
3. Ale to není jen tak:
kolik zrn má modrý mák,
tolik velkých úředníků,
každý na diety drak!
4. Nelze jenom prachy brát,
robotu jim třeba dát:
není v Praze? - Na Slovensko,
na Moravu putovat!
5. Proč bych já si nezajel
jak pan Alfa do Španěl,
když to soumar-národ snese,
aniž jsem já z křesla sjel?
6. Druhý zase do Němec,
státní auto krásná věc,
český svět je příliš úzký,
rozbijeme hranic klec.
7. Každá strana přečistá
chrání svého ... Františka,
jenž nebere dextra manu,
co lze vzíti ministra.
8. A co může ... František,
může také pulmistr,
nač má velká obec auto,
ptá se jenom filistr.
9. Jsou jen ti tam nahoře.
Já též mohu na moře,
praví pan primátor Gamma
v rudobílém úboře.
10. Černé jízdy vladařů
zapsat do komentářů,
nestačí mi alfabeta,
ni tucet kalamářů.
11. Jezdí stále ne sami,
s ženou, dětmi, dámami,
jací jsou to altruisté,
co panují nad námi.
12. Přestaň, synu, zpívati,
zpěv na chrochy neplatí,
nanejvýš censura ti
pětadvacet vyplatí.
13. Aut Slovač, Morava aut!
Máme tisíc státních aut,
po nich vládní páni jezdí,
po svých jde jen sprostý crowd.
14. Žij, první všech republik,
a s ní otec Masaryk,
pro něj žije a pracuje
ministerský úředník.
15. Věc je velmi závažná,
kde je chasa kurážná,
která by na cestu jela,
obětavá, odvážná?
16. Kde jste, stateční plavci,
čekají na vás dravci,
není už tam národ český,
nýbrž lítí Moravci!
17. Jaká strašná dálava,
přijde černá doubrava,
medvědi a tygři v horách,
jak je rodí Morava!
18. Nuž na cestu se dejte,
v státní auta sedejte,
vše pro otce Masaryka!,
chórem drahou zapějte!
19. Státní auto sedlejte,
s ženami se žehnejte,
a jak staří Táborité
zbraň rukama chutnejte!
20. Nuže ve jménu Pána
z duchen vylezte zrána,
budou slavná jména vaše
v zlaté desky zapsána.
21.»My jsme ta komis ctěná,
ministerstvem určená,
kdeže je ta georgina,
co má býti pokřtěná?
22. Možno s ní po rynku jít?
Zda mláďátka bude mít,
bude kvésti v březnu k svátku,
chce-li loyální být?
23. Dobrá! Buď vám, pane, dík!
Zdvihněme radostný křik:
Zdráva buď ta georgina
a s ní otec Masaryk!
24. Steré míle ujety,
hlavy potem posety,
utýrani napíšeme
diety, ach diety!
25. Svět je celý bez hlavy,
rolník, dělník bolavý,
my jsme páteř republiky,
která všecko napraví.
26. Žij, první všech republik,
a s ní otec Masaryk,
pro něj život rád riskuje
ministerský úředník«.
Po stopách jedné básně
JIŘÍ SKALIČKA
Petr Bezruč a Malá Haná
Bezruč měl k Malé Hané vztah ani ne tak literární, jako spíše osobní. I když shodou okolností jedna jeho pozdní satirická skladba má přímý vztah k Velkým Opatovicím: je to veršování nazvané Píseň o georgině či Hepta epi Thébas (tj. Sedm proti Thébám, podle názvu Aischylovy tragédie o tažení sedmi hrdinů proti odbojnému městu), či Osm na jednu květinu, jak pokračuje barokně široký název Bezručův. Jde o celkem známý případ opatovického pěstitele jiřin E. Dokoupila, který v r. 1928, tedy jubilejním desátém roce 1. republiky, chtěl pojmenovat svůj výpěstek jménem prezidenta Masaryka. Hradní kancelář ve svém byrokratismu vytvořila a do Opatovic vyslala osmičlennou komisi ministerských úředníků, kteří měli ověřit, zda je to namístě. Opoziční tisk si z toho dělal záminku k útokům na vládu, Bezruč se záležitosti chopil ze své pozice osamoceného odbojníka a napsal jednu z dobových jedovatostí »Starého ještěra«, do jehož kůže se tehdy halil před veřejností.
Báseň zůstala v rukopise, Bezruč se obával republikánské cenzury, jak píše nakladateli F. Pokornému do Brna z Kostelce 10. 8. 1932 a znovu 30. 1. 1940: »Ale mám špagát, aby nám cenzura nesežrala Georginu.« A dává souhlas k pokusu o vydání soukromého tisku, jakési opožděné novoročenky, jak píše, v nákladu asi sto exemplářů. Georgina však vyšla tiskem až v roce 1948, jak svědčí dopis témuž nakladateli z 30. 12. 1948: »Georginu již nám vytiskla neohrožená Mad. L. (roz. Madam Lukasíková), dokonce ve státní tiskárně. Ale od té doby uplynulo 25 let, nebudeme už popraveni (rozuměj od vzniku skladby, správně jen dvacet let).« Úplný text Georginy nevydal ještě ani Fr. Továrek ve svém sborníčku Ve znamení pera, kde vynechal osm strof - těžko dnes říci proč, zda pro rozvleklost textu nebo obavy z jeho neaktuálnosti. Je však možno i dnes konstatovat, že odpor k byrokracii aktuálnost neztratil a že strofy, známé v úplnosti ze souboru Verše starého ještěra, by neměly zcela zapadnout.
(Sborník přednášek z XX. vlastivědné konference ve Velkých Opatovicích 5. 12. 1992)
FRANTIŠEK TOVÁREK
Ve znamení pera
Petr Bezruč dlouho unikal nástrahám fotografů a všem malířům, kteří jej chtěli portrétovat. Hlavicovi dokonce odpověděl i svým typickým čtyřverším: »Maléři ty sympatický, / děvuchy si maluj vždycky, / ale dědky krabaté / ponechej té zubaté!« Zlom v tomto úniku, v této plachosti, ba téměř bázni před výtvarnými umělci nastal u básníka teprve v roce 1939, když se seznámil s akademickým sochařem Karlem Otáhalem. Stal se zázrak - Bezruč svolil, aby jej Otáhal portrétoval. Vznikla tak známá busta, jejíž fotografie byla zařazena do edice Naše hlavy,vydávané Státním nakladatelstvím, a pak byla ještě vydána i v pohlednicovém formátu s nezbytným veršovaným doprovodem: »Chceš mě kreslit? Pašol, vari! / A přece se mělo stát. / Tak vypadal ještěr starý, / jsa pětasedmdesát«.
Druhé dílo vytvořil Otáhal - po bezručovsku řečený Zdun - jako dar k mistrovým osmdesátinám, a to ve skále mezi Opatovicemi a Velkou Roudkou. Podle fotografie básníkovy busty a podle paměti vytesal zde roku 1947 reliéf na ploše, která má v průměru ke dvěma metrům. Na obrubě je vytesáno sochařovo jméno a zbylá plocha skály nese nápis: L. P. 1947 - P. Bezručovi k osmdesátinám - autor. Reliéf, jemně propracovaný a dokonale rozvržený, je moravským uměleckým unikátem, jako bývalo dílo Rolínkovo v Roudce u Kunštátu, dokud je nezničili fašističtí okupanti (později sem přibyl reliéf J. B. Foerstra i nezbytný ještěr s faječkou).
Když Petr Bezruč uviděl svůj nový portrét poprvé, napsal jeho tvůrci: »Milý Zdune - Karlíčku, 31. X. nás zavezl laskavý p. Moncinea Strouhal z Litovle do Roudky. Jel jsem tam s obvyklým strachem, ba jsem pesimista, jenž věří, že jeho obraz vždy zle vypadne, ba nejsem švarný ani za mák. Ale byl jsem líbezně zklamán. Překladatel Rud. Fuchs napsal o nás: 'P. B. vypadá jako pensionovaný admirál - ne jako pensionovaný poštovní úředník'. A opravdu: ze skály na nás hledí pensionovaný admirál či generál, jenž může vzbudit jakýsi dojem u školních výprav, které tam putují. Já ovšem, živočich nedozíravý, nevím, jak vypadám, to vycítí a uhodne výtvarný umělec, Karlík Zdun či Hlavica. - Místo je velmi dobře voleno a já Vám tisíckrát a srdečně děkuji za pozornost (ovšem nezaslouženou!), kterou jste mi věnoval, robě 14 dní v lese. Pozdravuji nastokrát. Old P. Bezruč. Kostelec. n. H. 2. XI. 47.« Zanedlouho následoval i veršovaný dodatek: »Zastavil ses nejda dále / a s údivem jsi se ptal: / Co za čerta na té skále / vyryl maestro Otáhal?«
(K 700. výročí města vydal MNV v Jevíčku v r. 1958)
KAREL OTÁHAL (1901-1972)
Jak vznikl Bezručův reliéf
Roku 1947 jsem přijel na prázdniny jako vždy do Velkých Opatovic do zámku. Jezdívám tam pravidelně se svojí rodinou již od roku 1943, právě tak jako můj přítel, profesor pražské konzervatoře Bedřich Wiedermann s chotí. - Již roku 1946 jsem našel skálu na hradisku, v níž bylo možno vysekat plastiku. Toho roku jsem se však k tomu již nedostal. V létě roku 1947 jsem obdržel od Petra Bezruče lístek z Lysé s verši: »Že mám osmdesát let? / že na Lysu těžko kráčím? / Má jen metrů třináct set, / a tož na ni ještě stačím!«
A tu mi bleskla myšlenka, že k osmdesátinám Petra Bezruče vysekám jeho podobu v oné skále. Nebylo sice po ruce dlát a jiných pomůcek, ale vše se sehnalo. Vydal jsem se na Hradisko; nesl jsem dláta, 2 kg těžké kladivo, třílitrovou bandasku plnou podmáslí, chléb, máslo a sýr. Zastavil jsem se ještě v lázních Roudka, kde jsem si vyprosil čtyři kůly, desku, hřebíky a bednu od cukru. To všechno jsem vynesl, unavený a zpocený, nahoru ku skále. Postavil jsem lešení a ohledal skálu. Zjistil jsem, že je ve velkém rozměru pevná.
Nakreslil jsem křídou obrys hlavy, kam až jsem dosáhl a po změření jsem zjistil, že měří 1 m 70 cm výšky a celý kruh že má průměr dva metry. Obrys hlavy jsem kreslil dle fotografie mé bronzové busty Petra Bezruče z profilu, modeloval jsem totiž básníka osobně roku 1939. Je to jediná pomoc a ostatní tvořím dle paměti jako vůbec první práci ve skále takového druhu. Po nakreslení a přeměření všech rozměrů slabě jsem ještě kresbu obsekal, aby ji déšť nesmazal. Druhý den jsem obsekal celou hlavu do hloubky 10 cm., čímž plastika hlavy se již silně od okolí odrážela. Byl jsem tam celý den sám, jen kolouši se nad srázem udiveně zastavili a naslouchali úderům kladiva.
Třetí den přišli nějací hosté z lázní, kteří sem v tu končinu lesem se zatoulali a řekli si mezi sebou: »Ten seká Beneše!«, - já pracoval a nechal je při tom. Na to jsem odjel k odhalení mého bronzového reliéfu Frederika Chopina do Mariánských Lázní, ku dni 27. července 1947.
Ihned po návratu jsem pracoval znovu ve skále. To jsem již pracoval na obličeji a měl jsem již vysekány vousy pod nosem, ovšem jen zhruba. Opět se tam zatoulali houbaři, asi z Borotína, a říkají: »Ten seká Stalina! «, - já opět je nechal při tom jako když neslyším a pilně jsem pracoval dále.
Konečně přišel člověk, který mne ohromil. Aniž bych jej znal, povídá s pevnou jistotou:»Mistře, musím Vám gratulovat k Vaší tvorbě, je to pravá podoba!« - a já pravím, kdo to tedy je? A neznámý k mému velkému překvapení a udivení prohlašuje: »To je Petr Bezruč!« Já na to: »Jste prvý člověk, který poznal, že je to Petr Bezruč, jak jej znáte?« »Jsem jeho přítel« a představil se mi, plukovník v.v. a spisovatel K. Hejda z Brna.- Bylo to tedy velmi radostné ověření mé práce a hlavně podoby Petra Bezruče. Velice spisovatele Hejdu udivilo, v jak krátkém čase a téměř bez ničeho jsem podobu v tak velkém rozměru mohl vytvořiti přímo ve skále. Řekl jsem mu, že jsem Bezruče osobně roku 1939 modeloval ve svém rodišti v Kostelci na Hané, kde Bezruč nyní žije a kde se s ním stýkám, kdykoliv do Kostelce přijedu. Řekl jsem mu také, že je to moje první práce ve skále vysekaná za necelých patnáct dní. Byl velmi překvapen a pravil, že o tomto díle napíše ihned článek do novin a pak mi jej zašle, což se také stalo.
Tedy za patnáct dní pilné a vysilující práce 2 kg těžkým kladivem od rána do večera byl reliéf dokončen. Nápis mi však spáti nedal. Konečně jsem to rozřešil. Napsal jsem vedle do skály, vlastně vysekal do hloubky písmena
L. P. 1947 PETRU BEZRUČOVI K OSMDESÁTINÁM AUTOR.
Svůj podpis jsem umístil u vavřínu při ukončení krku na reliéfu.
Byl jsem už opět v Praze, když dne 15. září 1947 v pondělí dopoledne za účasti žactva z celého okolí byl reliéf odhalen, tedy za mé nepřítomnosti. Mluvili: můj přítel Josef Valenta, odborný učitel, který také snímal z reliéfu státní vlajku, pak ředitel Snášel a hlavní řeč pronesl František Továrek, odborný učitel z Jevíčka, můj nový přítel , který napsal do časopisu Moravsko-Třebovský Kraj, ročník III. z 12. září 1947 celý popis i s fotografií díla »Petru Bezručovi k osmdesátinám«. Také jiné noviny přinesly o tomto díle články.
Hned následujícího roku 1948 bylo přikročeno ku zbudování turistické cesty a jejímu značkování, od Sokolovny ve Velkých Opatovicích lesem zvaným Na Kopanině až k reliéfu Na Hradisku. Hlavní zásluhu nutno přiznat člence těl. jednoty Sokol ve Vel. Opatovicích sestře Dyrové a tamnímu učiteli Pavlu Dračkovi. Značka je zelenobílá. Sám Petr Bezruč šel tudy k reliéfu a byl, pokud je známo, již asi šestkrát v Opatovicích a v Roudce. Při návštěvě tamnějšího kraje navštívil i rodinu Dyrovu v mlékárně a rovněž učiteli Dračkovi osobně poděkoval.
Do pamětní knihy Ely Maršálkové vepsal na paměť autor reliéfu a fotografii s autogramem Petra Bezruče i svým věnoval přítel Karel Otáhal.
V Praze, v říjnu 1950.
+++
Nech po městě, nech venku sám
jdu lesem chladným stínem jívy,
ten dojem vždycky v duši mám:
kůň za mnou letí polodivý.
A nelze bokem uskočit,
jdou strmé hráze úzkou poutí;
nikde se nelze zastavit,
nikde mi nelze spočinouti.
30. IX. 55. Petr Bezruč
Zapsáno v pamětní knize Mé rodné obci (Návštěvníci Velkých Opatovic z uměleckých kruhů) Gabriely (Ely) Maršálkové
Autor: PETR BEZRUČ, JIŘÍ SKALIČKA, FRANTIŠEK TOVÁREK, KAREL OTÁHAL,
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)