Telegraficky: Loď Albatros na Vltavě. Pátek 14. prosince 2007. Křest úplného vydání Reportáže, psané na oprátce Julia Fučíka s faksimile jeho autentického rukopisu. Vůbec poprvé takto Reportáž kompletně vydána. Světový vydavatelský počin v Ottově nakladatelství Praha v součinnosti s Muzeem dělnického hnutí.
Záznam řeči Dr. ZDEŇKA MAHLERA, spisovatele a publicisty:
Tato myšlenka má, upřímně řečeno, poněkud bizarní úvod,. Já jsem se totiž domníval, že by bylo unikátní, kdybychom vydali bibliofilii rukopisu, který je vlastně na toaletním papíru. Ale postupně jsme se s paní doktorkou Eliášovou a s řadou dalších lidí dohodli, že nejdůležitější samozřejmě je, aby existovalo faksimile. Chci k tomu říci pouze toto: záměrem skupiny, která vydání připravovala, bylo nicméně víc než zjevit pravdu. Jak víte, druhý život Fučíkův a život jeho díla provázelo dvojí vychýlení. Jedno se vyznačovalo tím, že Fučíka a jeho dílo jakoby zbožšťovalo a v jistém smyslu potom vlastně vedlo ke kontraproduktivnímu přesycení. Říkalo se, že je to pravda, která našlapuje na jednu nohu.
Po převratu 1989 se stalo, že pravda jako by přešlápla na druhou nohu, a zase kráčela jen o jedné noze. Jak víte, vynořily se pochybnosti, zda rukopis vůbec existuje, zda je autentický, zda nejde o podvrh. Navíc se začalo hovořit o tom, a to i doloženě, že v dosavadních vydáních byly některé vynechávky. Mluvilo se o tom, že ony vynechávky převrátily smysl. A pak samozřejmě o tom, že v oněch vynechávkách Fučík píše, že se rozhodl mluvit. Někteří z toho odvodili, že tedy šlo o udání a udavače. Protože jsem se touto postavou a touto érou dost zabýval, musím říci, že sám jsem tuto situaci nesl těžce. Bylo totiž patrné, že někdy zášť, třeba ideologická, sahá až za hrob. Dalo by se obrazně říci, že nastala druhá poprava.
A právě proto jsme se rozhodli, že proti tomu je třeba vystoupit s pravdou. Ta pravda je před vámi na stole. Je to faksimile v úplném vydání, navíc provázené posudkem Kriminalistického ústavu. To znamená, že o jeho pravosti už nelze napříště pochybovat!
Za druhé: ve Fučíkově rukopisu se setkáte i s těmi výňatky, které byly původně vypuštěny, a zjistíte, že situace, kdy se Fučík rozhodl změnit taktiku, nastala poté, co se udál atentát na Heydricha a kdy se gestapo zaměřilo především na elitu, na hlavy české společnosti. Fučík přišel na to, že řada jeho spolupracovníků je ohrožena. A on věděl, že musí od nich odvést stopu. V těch výňatcích se dozvíte, že šlo konkrétně třeba o Nezvala, Seiferta, S. K. Neumanna a Olbrachta, Vydru a režiséra Frejku. A vlastně i o profesora Václava Černého. Je nutno říci, že nikdo z nich nebyl zatčen, natož popraven. Čili je evidentní, že Fučík v tomto smyslu odpovídá i posmrtně na otázku tak, že nikomu neublížil. Naopak celou řadu lidí zachránil.
Je nutno říci, že s odstupem doby je možné vůči jeho konceptu formulovat výhrady. Samozřejmě, každý ideál se dá zneužít a každá idea se přehřívá. Tak už běh dějin v podstatě vypadá, protože naše poznání se prohlubuje a zdokonaluje. To nejdůležitější je, že kromě diferencí, které mohou nastat, pokud jde o názor, existuje to, co člověk vydává jako nejdůležitější odkaz nejen dějinám, ale i potomkům. To jest jeho mravní gesto. Mravní gesto trvá a zůstává.
My se dnes můžeme shovívavě usmívat, jak Hus zastával remanenci (učení o neměnnosti chleba a vína při svěcení - pozn. red.) a transsubstanciaci věcí (učení o přeměně téhož v tělo a duši), nebo tomu, za co se bil Komenský či Havlíček, Masaryk nebo Fučík. Ale mravní gesto, lidská velikost je to, co z oné osobnosti trvale ční.
Jde o to, že Fučík v podstatě navazuje na souvislou, věkovitou tradici, která se táhne už dávno od antiky, od rebelů, kteří se vzpříčili, vzepřeli špatným poměrům, a byli ochotni se za své přesvědčení obětovat, položit hlavu na špalek.
Já bych chtěl, aby tato práce, která má dnes v podstatě premiéru, otevřela novou etapu. Abychom přišli na to, že pravda je nejzdravější a Fučíkovi velice ku prospěchu. Jde o člověka, který se představuje i dalším pokolením jako věčný mladík. Jde o člověka velice vzdělaného, dá se říci nejlepšího žáka F. X. Šaldy, o člověka velice pohledného, kterému nebyly cizí žádné krásy tohoto světa. Jde o člověka, který měl velké srdce a byl nezištný a byl ochoten obětovat tu největší oběť - vlastní život! A jeho dílo, které je vskutku vytříbené, je evropským unikátem a má nadčasovou hodnotu, a představuje se v něm člověk statečný, žádný Čecháček, ale člověk noblesní, pravý rytíř.
Na dotaz moderátorky Heleny Suché, zda jsou dnes v novém vydání Reportáže všechny rukopisné lístky, Zdeněk Mahler odvětil:
Jsou. Týká se to i těch posledních lístků, myslím, že jde o stránky 165, 166. Ta vynechávka nebyla obsáhlá. Jde v podstatě o dva, tři odstavečky, ale je nesmírně závažná. V těch odstavcích právě spočívá výpověď o tom, že Fučík si s novou situací dovedl poradit, aby zachránil životy ostatních.
Proslov LIBUŠE ELIÁŠOVÉ, ředitelky Muzea dělnického hnutí v Praze:
Muzeum má ve svých fondech v podstatě veškerou pozůstalost Julia Fučíka. Nejenom originál rukopisu Reportáže, psané na oprátce, ale v podstatě veškeré zachované rukopisy, veškerou jeho korespondenci, všechno, co se k jeho životu a dílu vztahuje. Chci vyjádřit velké poděkování za možnost pokračovat v tom, co začal v 90. letech kolektiv vedený docentem Františkem Janáčkem. To znamená kromě prvého úplného vydání vydat i faksimile rukopisu. Pokud se podíváte na knížku, zjistíte, že je z těch 40 českých, ale i v podstatě ze všech zahraničních vydání nejreprezentativnější kniha, pokud jde o dokumentaci. Použili jsme všechny zajímavé dokumenty ze všech sbírek a moc ráda děkuji všem, kteří poskytli dokumenty z rodinných archivů - neteři Julia Fučíka Janě Kubelíkové, Kamilu Pixovi, jenž poskytl fotografii Milady Pixové. Určitě si povšimnete, že jsme se v této knize pokusili vypořádat s tímto bolavým problémem, kde nesporně nešťastnou záměnou jmen se v Reportáži objevilo jméno Milady Pixové jako ženy odpovědné za zatčení Jana Černého. Naše omluva, a v podstatě připomenutí památky Milady Pixové, je spojena s tímto vydáním.
VOJTĚCH FILIP, místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a předseda ÚV KSČM:
Když jsem si knihu četl, nejvíc mne zaujalo, nakolik rukopis - 167 ručně psaných lístků - vypovídá o povaze jeho autora. Nechci replikovat, co říkal pan Zdeněk Mahler, nechci ani opakovat jiná slova, jiná hodnocení, řeknu, že jenom opravdový člověk, člověk se vším všudy, který má své radosti, bolesti, který má své přednosti a své nectnosti, dokáže žít plný život. A Fučík plný život žil, dokázal o něm napsat i v té nejhorší chvíli. A já si myslím, že by se nejen novináři od něj mohli naučit poctivé novinářské práci, ale mohli by se dokonce od něj učit i jiní lidé, co je to jednání v krizovém okamžiku. Protože do krizí se dostáváme často a někdy si s tou krizí nevíme rady. A on si dovedl poradit i s krizí největší.
Takže nemohu jinak než se poklonit tomuto dílu a vzdát hold Ottovu nakladatelství, že takový komplet po úplném vydání z roku 1995 připravilo vlastně k 105. výročí narození Julia Fučíka, protože jej budeme slavit zanedlouho. Chtěl jsem vyslovit obrovské poděkování za vydání díla, za obsah toho díla, za vydání, které zprostředkuje onu nepochybnou pravdu, která je vždycky lepší než jakkoliv přibarvená realita, ať už na černo nebo na růžovo. Ani jedno ani druhé neprospívá. Jenom pravda je skutečný život člověka.
MILOSLAV RANSDORF, poslanec Evropského parlamentu za KSČM:
Jedna z mých aktivit je činnost v rámci Muzea dělnického hnutí a toto je jeden z největších počinů, který se nám za celou dobu existence podařil díky iniciativě Ottova nakladatelství. Jsem velmi spokojen. Musím říci, že čekám s nadějí, že si tato knížka najde cestu ke čtenářům.
Jak se Ransdorfovi psal doslov v Reportáži?, otázala se ho moderátorka Helena Suchá. A Ransdorf pokračoval:
Já nechtěl psát žádné dlouhé traktáty. V takovémto případě trocha pokory neuškodí. Vím, že si někteří myslí, že s tou pokorou jsem trochu na štíru, ale já jsem si vybavoval jednu scénu z Fučíkova mládí. On jako gymnazista napsal kdysi slohovou práci, věnovanou Husovi. A i po létech vlastně ta práce člověka dojme, protože je tam předznamenán další život. Říká, že Husovým odkazem nejsou traktáty, ale právě to morální gesto, o kterém zde mluvil doktor Mahler. To znamená, když stál na hranici života a smrti, řekl: »Neodvolám.« A v tomto morálním gestu spatřoval Fučík jeho poslání generacím. Tak tomu bylo i v případě Fučíka samotného. A jestliže jsem zmínil Husa, tak samozřejmě právem, protože to byla pro Fučíka autorita celoživotní. Určitý vzor, ke kterému směřovaly tehdejší meziválečné generace. A před časem byl televizní pořad o Husovi. A to nejpěknější a nejvýstižnější o Husovi řekla jedna členka husitské církve. Obyčejná žena bez nějaký akademických grádů. Řekla, že pro ni je Hus příkladem člověka, který dokázal, že je možné žít v souladu s vlastním přesvědčením. A myslím, že i Fučík je příkladem člověka, který nám dokázal, že i v extrémních situacích je možné žít podle vlastního přesvědčení.
Zaznamenal Jan JELÍNEK
Autor: ZDENĚK MAHLER, LIBUŠE ELIÁŠOVÁ, VOJTĚCH FILIP, MILOSLAV RANSDORF, JAN JELÍNEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |