(Od našeho zvláštního zpravodaje v Alabastrovém domě)
- Tak co tam máme ještě, zeptal se pan perplexident, který se jako na trní nemohl dočkat, kdy už bude moc vypadnout z toho zpropadaného Alabastrového domu, kde se stále více cítí nesvůj, a zamířit na svůj ranč, - věřím vroucně, obrátil oči zbožně k nebesům, že naše lidi tam v té...
- Hezké republice, přiskočila panu perplexidentovi na pomoc vždy vědoucí Cosilíza Reitsovná,
- tam nás upřímně vítají, a ne jako mne v Latinské Americe. Tam nás mají rádi, dokonce tam o tom i ministři zpívají.
- No, jedna vrána lásku nedělá, zamrmlala pod rašící fousek Cosilíza, dost napružená na tu nánu, která by ji snad chtěla svou krásou zastínit, - mám tu ze dvou zdrojů zprávu, že se té písničce národ směje; dokonce se prý hledá způsob, jak jí pro jistotu zavřít hubu. Napříště.
- Navždycky, nejlíp navždycky, vmísil se do dialogu třetí vzadu, Cherny vzadu, jak se mu říká podle myšlení poněkud pomalejšího než jeho palba od boku. Ve vyprázdněném stavení (už se poroučel i poradce) vycítil svou příležitost a našel si to v lejstrech: - Máme tam v těch Grbech našeho člověka jménem Tom Grvanya, ten to tam domorodcům vytmaví.
- Nebyl tu u nás na školení? zeptal se pan perplexident, který dobře ví, že každý náš člověk napřed projde důkladným školením v heptadonu; jinak by ani nebyl náš člověk.
- To víte, pane perplexidente, že byl, ale pochytil tady jenom velikou místní aroganci, zaškaredila se Cosilíza, která by ráda nastolila jemnější způsoby jednání s domorodci; Angláni tvrdí, že to líp funguje. - V těch Grbech úplně shořel, nadělal tam víc škody než užitku. Oni domorodci tam nejsou tak blbí, aby nechápali, o co nám kráčí a že mají vzít první úder na sebe.
- Grvanya tam není jediný náš člověk, zatriumfoval Cherny vzadu, - tamti domorodci přímo žerou herce ze svých posraných seriálů, a tak jsme tam jednoho, co nám jde moc na ruku, taky Toma, Lepfra, Depfra nebo tak nějak, poslali, ať to tam zajede zmáknout.
- Není drahý? vyhrklo z pana perplexidenta, svědomitého hospodáře, - přece víte, jak se konkres šprajcuje, že je to na nic a ještě za tolika peněz.
- Ten, vítězoslavně opáčil Cherny vzadu, - ten hérec je tak pitomý, že pro nás dělá zadarmo; i takový špinavý džob.
- Co je zadarmo, stojí za starou belu, povzdychl si pan perplexident se smutnou vzpomínkou, jak nikdo nehnul zadkem zadarmo, když mu šlo o Alabastrový dům; ostatně by to bylo proti základnímu zákona světa, kde je všecko na prodej. I ta nejčistší láska. Například k vlasti.
- Džordžíku, prokecla se Cosilíza, máš recht. - Věděla jsem, že ani ten hérec nepochodí. Ale já jsem už zařídila, že se to zvládne?
- Jak? zazpívali pan perplexident a Cherny vzadu dvojhlasně jako horlivá ministryně hezké republiky a vyšeptalý obejda.
- Jak jinak než di-plo-ma-tic-ky, ne? S domorodcema se to musí umět. A kdo, pánové, skoulí to líp než stará šlechta, která staletí učila nevolníky, aby jí líbali ruce? Pravda, nepořídila jsem to zadarmo, ale zato máme knížete, zatetelila se jako správná horoucí obránkyně demokracie.
- A knížeti tu naši pohádku tak amatérsky splácanou, knížeti tu pohádku snad vezmou? Knížeti uvěří? Cherny vzadu jen vrtěl hlavou. On sázel na herce. Herci zahrají všecko.
- Ale samozřejmě ne. Ten hezký národ nevěří už ničemu. Ale kníže nasedne do kočáru, kočí v krásné livreji práskne do koní, a pan kníže, náš opravdový a tutový člověk tam, bude cestou po těch Grdech rozhazovat peníze. Domorodci se vrhnou na mince, budou je hledat mezi čtyřlístkama a zakutálené až do potoka, a než se narovnají, už tam naše základna bude stát.
- Nepůjdou ji zbourat? zachmuřil se pan perplexident.
- Ani je nenapadne, prodala své znalosti toho národa Cosilíza, bourají tak nanejvýš to Rakousko zpuchřelé, ale na něco tak velikého jak Bastila, na to si netroufnou. Ani Daliborku přece nezbourali. A oni už jim hrdinní obránci demokracie v rozhlase a v televizi aspoň zas jednou budou moci říct: Občané, zachovejte klid!
- Ale co pan kníže, nepřijde zkrátka, když všecky peníze rozhodí po těch Grdech? projevil starost pan vajsperplexident Cherny.
- Kdo říká, že rozhodí všechny? Dvě třetiny mu zůstanou za nehty, sjela druhého trubce v domě Cosilíza.
- Amen, pravil pan perplexident, jet na ranč je už pozdě, jde se na kutě. A v Alabastrovém domě spali a spali, jak jinak, když už měli po starosti a taky se pěkně pomodlili a radary daleko předaleko od baráku bdí.
Autor: N. S.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |