Sochařská tvorba je pro nás, obyčejné smrtelníky, spojena s jistým tajemstvím. Zatímco čas od času zahlédneme malíře, jak někde postává nebo posedává a přivřenýma očima zkoumá krajinu, něčí tvář nebo městské zákoutí, se sochařem se takto setkat nemůžeme. Teprve potom, když je dílo hotovo, můžeme je obcházet a obdivovat, třeba jako Štursova chlapce s ovečkou v náručí v Novém Městě na Moravě nebo jako Myslbekova Komenského v Uherském Brodě.
   Město bez soch si vlastně ani neumíme představit. Všude je náměstí ozdobeno nějakým sloupem, nejčastěji morovým, upomínajícím na zlé doby v historii našeho národa, nějakým vojákem, který připomíná žijícím, že za svobodu národa je třeba občas jít do boje, či nějakou významnou osobností, která kdysi zasáhla do dějin města.
   Náš národ má k sochách velmi důvěrný vztah. Rádi je stavíme, ještě raději je bouráme. Jsme si jisti, že na to máme právo, neboť jsme na konci dosavadního historického vývoje, jsme tedy nejmoudřejší a máme právo, ba přímo povinnost! napravovat omyly našich předků. Naštěstí nezacházíme do té historie příliš daleko, takže se sice velmi rychle mění hrdinové nedávných bojů a společenských zápasů, nikoho však ještě nenapadlo, že bychom v záchvatu likvidačních nálad dali odstranit třeba svatého Václav z Václaváku, protože dostal Čechy do německého područí, nebo Žižku z Vítkova, protože zapaloval kláštery. Tak daleko jsme zatím přece jenom ještě nedošli. Ale jinak bouráme rádi. V tom se na nás může Evropa spolehnout.
   Některé sochy mají svou vlastní historii. Často velmi pohnutou. Jako například po celém světě známá petrohradská socha Měděného jezdce, pojmenovaná podle slavné Puškinovy poémy. Sochař Falconet pracoval na pomníku cara Petra I., prozíravého panovníka, který Rusům prosekával okna do Evropy, celých dvanáct let. Sochař chtěl sochu umístit nikoli na obyčejný podstavec, ale na ohromný přírodní kámen. Balvan 13 metrů dlouhý a více než 6 metrů vysoký našli ve vzdáleném lese, na speciální lodi jej dopravili do Finského zálivu a na 30 velkých koulích na místo, kde dnes stojí.
   Zcela zvláštní místo ve vývoji moderního světa zaujímá nová supermoderní část Paříže nazvaná La Défense. Česky bychom řekli Obrana. V těchto místech kladli Francouzi r. 1870 tuhý odpor Prusům v době prusko-francouzské války. Sousoší na okraji esplanády je věnováno právě hrdinným obráncům Paříže. Čtvrť moderních mrakodrapů, nákupních středisek, bytů a kanceláří světových firem se budovala od roku 1958. Na umělce se tu ani na chvíli nezapomnělo. V informačním středisku vám rádi vydají průvodce po uměleckých dílech nové čtvrti. Je jich tu popsáno neuvěřitelných 47!
   Určitě vás zaujme veselá barevnost vstupních stěn, před vchodem do obchodního domu Les 4 temps vás pozdraví dvě kráčející postavy španělského umělce Juana Miró - svítí veselými, nelomenými barvami a polidšťují tento supermoderní svět.
   A chcete-li skvěle završit putování za sochami, zajděte si do paláce Biron, je to kousek od Invalidovny, najdete tam Rodinovo muzeum s nejútulnějším parčíkem snad v celé Paříži a uvidíte díla, na jaká musí být každý lidský duch hrdý. Jsou skutečně velkolepá a nelze na ně zapomenout. Každého, kdo tímto muzeem projde, určitě jednou provždy přejde chuť vztáhnout ruku na kterékoli dílo tvořivého lidského ducha. Tady teprve člověk vidí, čeho je tvořivý lidský duch schopen, jak vysoko může vzlétnout.
   A musí žasnout.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]