Je zde sedm hodin večer, u nás ještě o šest víc. Po třech hodinách od přistání se konečně dostávám z největšího letiště světa. Procházím poslední bezpečnostní kontrolou. Tady vám rentgenují věci a procházíte detektory kovů, i když už nikam nepoletíte, i když už jste byli několikrát vyslechnuti, i když už si naskenovali váš pravý i levý ukazovák a vyfotili vaši duhovku. A možná se vám dokonce pokoušeli číst myšlenky. To, co jste zprvu chápali jako nutnost, vás teď už jen unavuje a nerozumíte tomu. Nezbývá vám ale nic jiného, než všechno vydržet. Vždyť je to pro naši bezpečnost, jak stojí všude psáno, jak zdůrazňují bezpečnostní úředníci, kteří se vás ptají, kolik s sebou máte tekutin, kdo vám balil kufr a půjčuje-li si vaše žena laptop, jenž držíte v ruce. Při prvním z pohovorů jsem se během odpovědi usmál, ve snaze odlehčit napjaté atmosféře a unavené úřednici, která už přede mnou zpovídala desítky osob, naznačit své sympatie. "Proč se smějete? Tohle je vážná věc," okřikla mne. Teď už se při žádné bezpečnostní kontrole usmívat nebudu.
Jsem v Atlantě. Jaké je tohle město amerického jihovýchodu? Jaké je tohle bývalé hlavní město otroctví, tohle centrum Konfederace, kde míval každý i ten nejposlednější běloch svého "negra", s nímž si mohl dělat, co jej napadlo? Od zdejšího slavného vítězství vojsk Unie uplynulo už víc než 140 let. Ale přece jen něco z toho, co zde bylo před válkou, o níž v atlantském domě na rohu Desáté a Broskvoňové ulice psala Margaret Mitchellová, ve městě zůstalo. Gone with the Wind, Odváto větrem: tak svůj román Mitchellová nazvala, ačkoliv my jej známe jako Jih proti Severu. Český název je lepší, neboť odváta větrem je ta doba jen zdánlivě a jih proti severu stále bojuje.
Za mrakodrapy downtownu, za Olympijským parkem, za luxusními hotely, za nákupními centry, za ústředím CNN, odkud se řídí celosvětové veřejné mínění, za obrovským akváriem a centrálou Coca-Coly, kde vymýšlejí, jak v nás vypěstovat závislost na jejich hnědočerné limonádě, je ještě jedna Atlanta. Atlanta tmavá jako Coca-Cola, ale neokázalá. Tam místo skvostných podloubí stojí dřevěné verandy, na dřevěných sloupech visí spleť drátů elektrického vedení, takže si připadáte jako v kleci, a z cihlových domů se spouští železná schodiště. Tady místo pouličních lamp svítí v noci jen bělma černochů. A že je z nich světla! Vždyť černochů je v Atlantě přes šedesát procent ze všech obyvatel. Černošské oči září, protože nemají na to, aby je nahradily světlomety nejnovějších Lincolnů, Buicků nebo Chryslerů. Postávají na chodnících, pod mosty. V teplácích, v ošuntělých džínsech, s hučkami a černými klobouky na hlavách po vás chtějí pár dolarů. A možná také spřádají plány jak vás okrást, ošidit, oškubat. Ale jinak, sice nápadněji, avšak v daleko menším rozsahu, než to dělají jejich bohatí bílí sousedé. Tihle obyvatelé Atlanty nechodí fandit Atlanta Thrashers, když hrají proti Jardovi Jágrovi v Philips aréně. Spíše se snaží pod rukou prodávat lístky na zápas, které vzali kdovíkde. Tihle nechodí ani na vernisáže do krásného muzea umění a na koncerty filharmonie.
Atlanta je pořád černá. Ve středu afroamerické Atlanty stojí dům Martina Luthera Kinga juniora. Baptistického kazatele, jenž měl sen. Jenomže když své "I Have a Dream" vyslovil, odpráskli ho. Ten chlap, co se shlédl v Gándhím, chtěl jen rasovou rovnoprávnost. Sto let po válce za svobodu otroků musel vést svůj boj. Protože ještě před necelými padesáti lety řádil v Americe Ku-Klux-Klan, protože barevní Američané měli pochybná práva, protože byli uklizeni za ploty s nápisy "ZOO", protože jedli v chatrčích, na nichž stálo "Jídelna pro barevné a záchod pro bílé". Chtěl-li jít před padesáti lety černoch volit, hrozilo, že jej před volební místností zastřelí a pachatel nebude nikdy vypátrán. Pokud by se do místnosti přece jen dostal, musel správně zodpovědět otázku, která měla prověřit, zda je hoden volebního aktu. Dostával však vždy takové otázky, na které dát správnou odpověď neuměl. V lepším případě se jej mohli zeptat třeba na to, kdo byl pátý guvernér státu Georgia, v tom horším například, kolík fazolí je v láhvi před volební urnou. Ukázali na několikalitrovou láhev po okraj naplněnou fazolemi. Nevíš-li, pak táhni, negře. To všechno je možné vidět v Národním památníku Martina Luthera Kinga nedaleko jeho rodného domu a také jeho hrobky. Jenže ti, kteří by měli do muzea zamířit jako první, tady nejsou. Jsou zde pouze černoši a jiní "barevní". Já mezi nimi osamocený běloch. Mám pocit, že si mne podezíravě prohlížejí.
Atlanta má stále zápach starých časů. Ještě jej nevyvětrali a pod vůni osvěžovačů vzduchu ho skrýt nelze. To, že si tady můžete koupit trička s Martinem Lutherem Kingem a slovy "I Have a Dream", to, že si tady můžete koupit plakát s portrétem prezidentského kandidáta Baraka Obamy a nápisem "Jsem hrdý, že jsem černoch" na tom nic nemění. Spíš naopak. Posiluje to vaši nedůvěru v předkládaný obraz. Stačí se jen projet metrem a sledovat, jak jím ze svých domečků jedou do práce černí nosiči zavazadel, liftboyové a uklízečky z vašeho nóbl hotelu. Jak jejich nažehlené uniformy kontrastují s místy, odkud přijíždí.
Atlanta je ještě pořád město tisíců nenaplněných snů. A tyhle nenaplněné sny ho ohrožují daleko víc, než kdyby se sem nedejbože dostal z Ruzyně boeing plný teroristů.
Autor: MICHAEL DOUBEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)