Zdenka Bergrová, členka Unie českých spisovatelů, slaví 10. března 85. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

ZDENKA BERGROVÁ
+++
Nadlidé už vládli,
měřili si leb,
prostým lidem kradli
lásku, čest a chléb.

Nyní mají sklony,
čehý jako hot,
vlastní miliony
cenit nad život.

+++
Jiráskovo temno straší,
vyrůstají nad střechy
jeho ořechy.
Pro Popelku naši?
Jak si přejeme,
aby třídit směla
česká slova od popela.
Je to ztracené,
Popelušky mé?

+++
Kde domov můj,
se neví,
jsme doma bezdomovci?
Nepochybuj,
vlkodlak sleví,
nechá žít ovci.
Pochybuješ?
Pravda a láska - je lež?

+++
Je to možné...
Kvetou fialky,
zraje obilí,
podzim ho požne,
sen letí do dálky.
A co ho zacílí?

+++
Jdou páry, do údolí vrostlé
pohádkou od Julia Zeyera,
labutě, pávi, lesní roh a housle,
Sukova hudba v horách vyvěrá.

Dávno je studentskému představení,
z těch postav nemám zprávu o nikom,
ve věži dávno Radúz není,
tak z čista jasna udeřil ten hrom.

Úder za prezidenta Masaryka,
úder za krále dobré pohádky,
dávno je, ale stále vzniká,
co mění hořký úděl na sladký.

Uplývá rychle hudba overtury
a brzy dojde opět na úder,
přelom zlý osud uchopením víry
a to, co raní, bez údivu her,

her bouři Runu, labutě a pávy
v pohádce od Julia Zeyera,
závěr to šťastně dovypráví,
Sukova hudba v srdci vyvěrá.

+++
Tklivě vábivá a podmanivá
Mahlerova symfonie zní,
pavučina vplétá do přediva
perly melodie póresní.

Tahle rosa, propadliště očí,
v jakém ústrku má prameny,
že stéká těm horám po úbočí,
kde je poklad po uzavření,

že se pění, vplétá do přediva,
vstřebává se trním do nitra,
že je ohnivzdorná, úpěnlivá,
že je vyzývavá pro zítra.

Když dirigent houfy houslí vyzve
do zvlněné souhry orchestru,
bolí tóny ve zhojené jizvě
za přítele, bratra, za sestru,

vnikají do závor pro dojetí
a snad není ve všem nevíra.
Jenom inspirace mrtvých dětí
příliš marně srdce rozdírá.




JIŘÍ KNOPP

Jdu k tobě
Jdu k tobě krok za krokem,
nohy mi, děvče, už neslouží,
po tom, aby se vrátilo mládí,
často však, věř mi, zatoužím.

Křičeli bychom tak jako tehdy,
jen pojďte s námi předělávat svět!
V košilích modrých,
se srdcem na dlani
a v klopě rudý květ.

Květinu nesu - rudý karafiát,
ten dával jsem ti, když byl svátek žen.
Teď pokládám ho na chladivý mramor,
kéž by to byl jen sen.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)