»Je hrozitánské špiclovství všude a psaní se otvírají, proto nepiš nic politického do listu nikomu,« radí Božena Němcová jednadvacetiletému synu Karlovi (str. 143, IV. svazek Korespondence, nakladatelství Lidové noviny, s.r.o., 2007). Na str. 226 v dovětku jiného dopisu úpěnlivě prosí: »O politice nemluv s nikým!« V obou dopisech - první píše den po svých čtyřicátých narozeninách, na které syn asi zapomněl, druhý v září 1860 - vrcholí líčení strastí v manželství - »...s tátou se rozvedu, ne právně, ale obapolnou naší vůlí« - vedle pravidelného vyřizování finančních problémů, jak sehnat na činži, na jídlo, jak ušetřit na korespondenci, na zasílání balíčků, na knihách a časopisech, na jídle, oblečení (stále se něco darovaného přešívá, upravuje), na léčení (studená voda nejčastěji jako lék). Nechybějí upřímné projevy zájmu o pracovní či studijní »nasazení« syna (synů, tj. i mladšího Jaroslava, i dcery Dorinky). Časté jsou vsuvky plné sociálních a kulturních událostí, propagace českých knih a časopisů, zprávy o kontaktech s otcem, významnými lidmi a přáteli, úvahy o »lepších časech«, o práci spravedlivě hodnocené, konkrétně např. o výsledku »...debat v rajchsrátu o svobodě tisku, o zmenšení žandárů, kteří stojí ročně 300 000, o zmenšení policie, o zrušení vojska, o rovnoprávnosti všech náboženství v Rakousku v úřadech, školách i před soudem, o konstituci, kterou nedá-li císař, všecek kredit ztratí a t. a p. věci - a lidé očekávají Garibaldiho co jediného vysvoboditele ze všech těch strastí a bíd« (str. 225, IV. sv.).
Pohrávat si s přebohatým materiálem v aktuálně vydaném, byť o rok opožděném III. svazku Korespondence 1847-1857 a IV. svazku zahrnujícím korespondenci ze závěrečného období života Boženy Němcové (vydáno vždy na Vánoce 2006, 2007) a porovnávat, jak časy běží a všechno s sebou mění, k lepšímu i horšímu, to znamená ušetřit na posilovně ducha i těla!
Znamená to posilovat v sobě vzdor. Získat nadhled. Obnovit si víru v dobro. V trpělivost. Také víru ve smysluplnost komunikace se samotnou autorkou i s jejími korespondenčními partnery. Například o tom, co by řekli sloganu Nenápadný půvab monarchie rakouské coby poutači pod nebo nad názvem dramatizace Babičky v Národním divadle v Praze roku 2007 (premiéra 13. prosince, po dalších třech reprízách v prosinci vždy dvě nebo tři v únoru, březnu, dubnu, z toho několikrát od 14 hodin, jasné to znamení, že se do divadla mají hrnout i děti).
Románová Babička byla pro ostatní »příkladem, oporou a posilou«, tak jako byl »...statečný postoj její představitelky Vlasty Chramostové v mizerné době něčím podobným pro mnohé z nás«, sděluje v česko-anglickém reklamním tisku Národního divadla dobově poučený umělecký šéf činohry Michal Dočekal, dodávaje znalecky a mladistvě odvážně: »...jakkoli nepůjde v představení o žádnou aktualizaci, je tento mimoumělecký osobní rozměr důležitý«.
Avšak uvidíme, jaký bude ve skutečnosti ohlas osobního rozměru titulní postavy. Na jak dlouho Babička s nápadným půvabem »mizerné doby« nepřekryté »žádnou aktualizací« strhne kasu? Připomeňme, že na náměty Babičky nám úspěšně zprostředkovala »příklad, oporu a posilu« např. Viktorka v baletu Národního divadla - v 56 reprízách od roku 1950 po dobu osmi let... Nemluvě o konkurenčním filmovém zpracování námětu Boženy Němcové anebo dokonce o oblíbených školních výpravách do Ratibořic na setkání s Babičkou.
Zmíněná čtyřdílná Korespondence Boženy Němcové dokládá velmi poctivě nepůvabnou autentičnost života naší národní buditelky a také její sebezáchovný návrat do dětství, do vysněné pohody v roce 1853. Bylo jí třiatřicet, když jedenáctiletý syn Jaroslav onemocněl tyfem, šestnáctiletý Hynek umírá na tuberkulózu, ohrožené zdraví mají čtrnáctiletý Karel, dvanáctiletá Dorinka i samotná jejich matka, manžel je zbaven služby, penze žádná a Božena Němcová je pod policejním dozorem.
Do období konce tohoto roku bývá datován začátek práce na Babičce - po půl roce je otištěno první oznámení o Babičce, čtu v přehledném Kalendáriu života a díla Boženy Němcové (IV. svazek Korespondence, 2007, str. 450-461). Víme, že »takovou babičku děti jakživ neviděly! Div na ní oči nenechají! Babička má bílé vlasy, jako sníh, scvrklé ruce a jen čtyři zuby!« Už několik pokolení dětí se diví až do stáří, jak Božena Němcová uměla vyprávět o bájné, spravedlivé, srdečné, vlídné, usměvavé a ekologicky moderně naladěné babičce - v tomto smyslu je Babička nejmodernější, protože je nejšetrnější ve vztahu člověka k přírodě, nejohleduplnější ve vztahu k lidem práce a dobré vůle. V Kalendáriu se dočteme, že autorka knihy Babička - Obrazy z venkovského života dostává Babičku jako 1. sešit osmisvazkových sebraných spisů 20. ledna 1862. Umírá 21. ledna. 24. ledna je pohřbena na Vyšehradě... Ve dvaačtyřiceti letech uštvaná Božena Němcová dobojovala!
V povědomí mnoha z nás se vybavuje sousloví Božena Němcová bojující - jinak by snad ani nebyla jejím jménem nazvána jedna planetka, nebyl by její portrét na pětistovce. Měl by tam zůstat, euro neeuro. Nebyla by skvělá tradice naší i slovanské kultury, o jejíž tvorbu a uchování Němcová usilovala naprosto výjimečně. Bez pravdy o odkazu této ženy by Julius Fučík nenazval svou studii Božena Němcová bojující, vydanou v únoru 1940 ke 120. výročí narození zakladatelky moderní české literatury. Autor studie, Julius Fučík, byl popraven ve čtyřiceti letech - oba dobojovali příliš brzy a v obou případech ctíme jejich dvojjediný odkaz.
»Svět se v půlstoletí, které uplynulo ode dne odvážného vydání této studie podstatně proměnil, hodnota díla však zůstává. Dramatickým osudem prošlo i Fučíkovo dílo, vnímání a prezentace Fučíkovy osobnosti,« říká Hana Hrzalová v doslovu studie Božena Němcová bojující, vydané počtrnácté v nakladatelství Orego, Praha 1997. Vnímání Boženy Němcové i Julia Fučíka se proměňuje jistě i díky vynikajícímu projektu čtyřdílné Korespondence Boženy Němcové i díky takřka souběžným vydáním prvního úplného vydání Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce v roce 1994 (Orego) a v roce 1995 (Torst); z toho vydání v Torstu je vydáním kritickým a komentovaným. Jeho závěry navíc vlastními poznámkami a vysvětlivkami obohatila editorka Libuše Eliášová spolu s předmluvou Zdenka Mahlera a doslovem Miloslava Ransdorfa v nejposlednějším vydavatelském projektu Reportáže, psané na oprátce v Ottově nakladatelství, Praha 2008.
Poslední vydání obsahuje poprvé také úplnou věrnou kopii (faksimile) 167 lístků Fučíkova rukopisu, to jest vzácného literárního díla. Vzniklo na jaře 1943 v cele v pankráckém vězení gestapa - veškeré pochybnosti byly vyvráceny. Kniha s bohatou fotodokumentací to potvrzuje. (Ve volném prodeji je za 499 Kč.)
Lze se ptát, zda ovlivní vnímání díla Boženy Němcové také dramatizace její Babičky v Národním divadle a vnímání literárního odkazu Julia Fučíka také faksimile úplného vydání jeho Reportáže.
Autor: JANA VACKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |