S tvorbou Adama Georgieva se setkávám poprvé.
Ponořit se do knihy básní BÁSNÍK TRÝZEŇ KAT (nakladatelství Petrklíč ve spolupráci s Lyrou Pragensis, Praha 2007) znamenalo pro mne zavřít oči a skočit do hlubiny.
A hle, mohu dýchat, vidím a kráčím. I když »odplouvá zvuk slova« a »někdo stmívá prostor nad prázdnem«, je to kniha krutě pozemská.
V zátylku Adamových veršů cítím Senekův klidný, zmoudřelý dech: »Chceš mi zakazovat, abych nenahlížel do podstaty světa, odvrátit mě od celku a omezovat jenom na část? Nemám pátrat, jaké jsou začátky vesmíru?... Jakým rozumem taková obrovitost došla svého zákona a řádu?«
A prodírá se k řádu řádem, v němž »tolik okovů má svoboda«, že to »neví ani slunečnice«, ani sen, neboť »vážící se na sen«.
Co je vlastně »reál«, život?... Říše zla zlomeny a ono přilézá oknem. »Bumtarata«.
Adam to ví. Zatím »od boha k bohu zametá krásnou dlažbu«.
O čem je ta kniha? To není otázka zdánlivě prostoduchého čtenáře.
O velkém nádechu odvážného, hloubavého, sebevědomého člověka, žijícího a píšícího v době, kdy »Bůh i Ďábel« jsou rovnocennými partnery. Ve »své« době, která hýčká i zraňuje, je tichá i velkohubá, děsí i uklidňuje, zná jména zamlčená - i ta, co se nosí, se kterou si mnozí nevědí rady a trnitými cestami vlastních zkušeností dozrávají k vlastnímu úsudku o ní, a k životu v ní, aniž by si ušpinili ruce a duši.
Přeji Adamu Georgieovi, aby se neztratil sám v sobě. Přesněji sám sobě. Aby přeslechl mámení doby; každá chce o sobě slyšet to lepší. Nebo to, co se jí momentálně hodí. (Mnohdy si pohoví i v bahně.)
Přeji mu mnoho sil a poctivého básnického ducha na jeho cestě k »Poznání míry snesitelné žízně«.
Autor: JAROSLAV POSPÍŠIL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |