Závrať
Adamu Georgievovi
Rozeklaný hadí čas
hlava lžíce vzteku
nestačí polykat
jedu přes míru
Jazyk
hladí nás proti srsti
jako básník
jako trýzeň
jako kat
Světlo vidoucím i slepým
Adame rodu básnického
ne první ne poslední...
Gorgono, kříži, dámo
tys dohlédl až do stébel kostí
zkameněl a přec
nezůstal ke kopancům němý
Ano
jednou vzplanou pochodně
tamtamy ohlásí příchod lidství
Těch nespálených
dosud křídel
bezejmenných beztvarých mlčících
Hoříš cizím plamenem
aby pergamen lidských těl
nemusel mlčící Bůh
vyhlazením
vyhladit
Básník odpovídá na výzvu doby - básní, recenzent na výzvu básně - recenzí. A co když si básník s recenzentem vymění role? Básníků píšících kritiky je mnoho stejně jako kritiků píšících básně; je však možné napsat recenzi básní? Tedy básní, ne čímsi veršem vázaným - svázaným. Pokus o podobnou "recenzi" si můžete přečíst výše, ale nejsem si jist, zda někdo kromě básníka pochopí, že mu tento text pomůže orientovat se v recenzované sbírce. Inspirativní sbírce...
Její autor se jmenuje Adam Georgiev (1980 v Praze) a svou knížku, shrnující básně z uplynulého desetiletí, nazval BÁSNÍK TRÝZEŇ KAT (Praha 2007, nakladatelství Petrklíč ve spolupráci s Lyrou Pragensis, doslov Milan Friedl). Juxtaponovaná substantiva v názvu prozrazují jeden z kompozičních principů Georgievovy lyriky, jímž je osamostatnění a tematická konfrontace významově exponovaných slov a obrazů. Básník váží slova na lékárnických vahách, žádný "proud obrazů", žádný čistě "intuitivní výkon", ale pečlivá, cizelérská, minuciózní práce se slovy, zkouška jejich významů a syntaktického pojiva, básnických přesahů. Přitom tato intelektuální práce, oplodněná intuicí a vůbec talentem, žádný dojem spekulativnosti nezanechává, také po sobě nezanechá dojem konstrukce, umělosti, prý příznakový pro poezii. Ožívá tu moderna s jejím symbolismem a novoromantismem, i cosi z expresionismu i existencialismu, ale žádný ten "-ismus" text neotevírá. Inspirace Vladimírem Holanem je také zřetelná, stejně jako duchovní atmosférou posthumánní (proč "postmoderní"?) doby, vztekem na konci i začátku milénia, opět jinak "svobodného". Volný verš s maximálním využitím přesahu, síly a váhy slova-znaku, s aktualizací větných vzorců, rozporný, dialektický, plný zlého tušení. Básník tu vystupuje jako charakter, Šalda by napsal "karakter", mravně celistvý, paradoxně i ve své rozpornosti, tvrdý i v kladení otázek. Ovšem nikoli mentor, zvracející na sebe a jiné, zlý udavač "konečných řešení" nebo šmírák, sdělující svá pozorování intimit získaných skrze klíčovou dírku.
Symbol, ambivalentní a polyvalentní, ne doslovnost, ne emblematičnost, žádný polopatismus! Typickými motivy, resp. leitmotivy jsou tu např. kříž (a jemu blízké lomené tvary), kámen, Bůh ("Vždycky tady budu / řekl Bůh / Vždycky budu s tebou" čteme jako motto) nebo světlo (iluminující i spalující žár). Zvláště motiv kříže je všudypřítomný, jeho konturace záměrná a vetknutá do struktury i tematického prostoru básní. Nečekejme však farářské mentorování a hořekování jeremiád. Báseň je výzva, ne cosi k užití, spotřebě, naučení či náboženské propagandě, vždy špatné, neboť právě jen propagandě. Nevytýkejme mu víceznačnost, symboličnost, metaforické a motivické finesy, kvůli nimž jako by neříkal své jasné a skandující ano, ano! - ne, ne! Udělejte s básníkem rozhovor, nechte ho napsat článek nebo komentář, abyste znali jeho názory, báseň je čímsi podstatně vyšším a důležitějším. Ale nepopírejme, že báseň je také reakce na dobu, snad i dějiny, které nechají své osobnosti "vztyčit se navzdory", za trest je upálit, a potom je bezostyšně svatořečí - když důsledně vymiškovali jejich odkaz - ten se nikdy a nikomu do kupeckého krámu nehodí.
Jen tu a tam vytryskne zcela zřetelný, čistý, hořce čistý tón, když básník žádá "revoluci lidství", když odmítá lhát, přetvařovat se, pitvořit se, posluhovat, jak kdosi žádá, když chce a hlavně umí "pohrdat"; jeho hlas je hrozivý, místy až výhružný: "Jen rozdávejte litery / rozdávejte lyry / sochy / křišťály / a sousoší // a pomlouvejte pomníky /.../ Jen kopejte / jen kopejte do kamene postavu / němou ke křivdám / /jednou vám zapálí všechny knihy světa /.../ Na hranici donesou / neboť ke svatořečení jiná cesta není".
Sbírka Adama Georgieva jest výzva čtenáři ochotnému a kompetentnímu naslouchat, nechat se prostoupit smyslem a jeho děním, nebo nesouhlasit, vzpírat se slovům - i tak jejich kouzlu podléhat. Patří k tomu nejlepšímu, co dal uplynulý rok české literatuře - hned vedle knihy Ivany Blahutové Bílý kůň.
Kniha vzbudila odezvu hned dvou recenzentů, tiskneme obě recenze.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)