Rozpaky, které u nás nastaly po předloňském přiznání Güntera Grasse k jeho mladistvé službě v tankovém oddílu SS, snad definitivně ukončila spisovatelova loňská prosincová účast na autorském čtení z jeho knihy pamětí PŘI LOUPÁNÍ CIBULE, která současně vyšla v českém překladu (Atlantis 2007, přeložil Jiří Stromšík). Na přísně omezeném setkání s dvěma sty hosty a zájemci o Grassovo dílo v pražském Goethe-Institutu osmdesátiletý spisovatel ve vynikající kondici přečetl dvě rozsáhlé ukázky z této knihy, zodpověděl desítku dotazů a zájemcům osobitým gotickým písmem podpisoval své knihy.
Už výběr ukázek a občas štiplavě ironické odpovědi na dotazy potvrdily, co o Grassovi víme a co vyplývá z jeho celoživotního dospělého usilování - o jeho levicové orientaci, o souvislostech s působením v sociální demokracii i o jeho postoji k aktuálním domácím i zahraničním problémům (mj. kritika zbrklosti sjednocení Německa a z toho vyplývajících těžkostí v oblasti bývalé NDR, charakteristika soudobého liberalismu, který je překonaným kapitalismem 19. století, a ostré odsouzení přípravy americké raketové základny v Polsku a radarové základny u nás). Reakce sdělovacích prostředků v úhrnu jednotlivých referencí (každý reagoval dle osobního vkusu či dle požadavku vydavatele po svém), až na několik zaťatých pubertálních invektiv, byly vcelku solidní.
Co připomenout z poutavé knihy pamětí, dovedené do poloviny padesátých let minulého století (s reflexivními přesahy do současnosti) s tak metaforickým názvem? Spisovatel jej vysvětluje několikrát v knize, vrátil se k němu v diskusi a názorně doložil vlastními kresbami uvádějícími jednotlivé kapitoly. Jde o postupné odkrývání vrstev paměti a vědomí a vyjádření štiplavosti, kterou tento proces navozuje. Je to jakési svlékání z kůže a leckdy bolestné odhalování vlastního nitra. I asociaci literární spisovatel potvrdil - podobenství s Peer Gyntem, jak to autorovi v mládí připomínala jeho matka - milovnice divadla.
Pozornému čtenáři neunikne Grassův multikulturalismus, projevující se v jeho sociální zakotvenosti v dětství, spjatostí gdaňského Němce s kašubskými rodovými kořeny i polskou regionální atmosférou.
Dětství dvanáctiletého chlapce skončilo, jak zdůrazňuje, s prvním dnem války v tomto tzv. Svobodném státě, kdy při obléhání polské pošty zahynul její obránce, spisovatelův strýc Fritz Krause. Nicméně téměř bezstarostná další léta a chlapcovo dospívání, kdy se věnoval zájmu o výtvarné umění a prvním pokusům v této oblasti, ale i zanícené četbě a návštěvám kina, bylo ovlivněno nacistickou ideologií. V klukovských hrách na baltském pobřeží se zrodila chlapecká touha být námořníkem válečného loďstva (pokud možno na ponorce). Jako patnáctiletý se dobrovolně hlásil v Gdyni k námořnictvu (kam ho pro nízký věk nemohli zařadit), aby pak byl v necelých sedmnácti povolán k výcviku jako tankista SS. To už měl za sebou povinnou službu u protiletadlové baterie v Gdaňsku, kdy ho válečné dění ovlivňovalo zprostředkovaně a vnímal ho jako dobrodružství. Nebyl sveden, ale dal se svést, jak v pamětech uvádí.
Naivní chlapecké představy o válečném hrdinství byly však na podzim a v zimě 1944 už cestou k odvodu poničeným Německem a pak "v českých lesích", kde probíhal jeho výcvik, narušeny. Poznává na vlastní kůži hlubokou nerovnost mezi pány a kmány a vnímá příčiny protiválečného vzdoru ojedinělého soukmenovce (kapitola Jmenoval se Tomy Neděláme).
Po frontovém nasazení v půli dubna 1945, kdy, aniž by vystřelil, byl raněn ruským granátem, a po strastiplné evakuaci do lazaretu v Mariánských Lázních, si stále více uvědomuje nesmyslnost prohrané války. Teprve však v době zajetí se jeho "náckovství" láme, zejména když se na vlastní oči dozvídá o hrůzách nacismu, a pak ruku v ruce s rostoucím sociálním zráním je si vědom i vlastní viny, neustále ji reflektuje a překonává ve svých literárních dílech, která oscilují kolem životních zážitků a zkušeností (zejména Plechový bubínek, Psí roky, Kočka a myš, Žabí lamento, Z deníku hlemýždě, Platýz, Mé století, Jako rak), jak to v posuzované knize doznává.
Od dětství byl sebejistý autor podle svých slov "drzý a vzpurný". (Grassovu celoživotní vzdorovitost a sebejistotu jako jeho trvalé znaky charakterizuje i jeho přítel a kritik M. Reich-Ranicki.) Tyto vlastnosti měl už jako malý chlapec, kdy například vymáhal u zákazníků dluhy učiněné v matčině koloniálu. Zároveň si uvědomoval i sociální nerovnosti mezi vlastními skromnými životními podmínkami a způsobem života zámožnějších kamarádů.
Tvrdou školou života bylo putování po propuštění ze zajetí, kdy dřel u sedláka, pracoval v draselných dolech, kde získal trvalé sociální uvědomění, i svízelné živobytí v prvních poválečných letech. Formoval ho tehdy "trojí hlad" - skutečný nedostatek potravy, který v zajateckém táboře zaháněl kulinářskou průpravou v kurzu, jehož se zúčastnil, a který ovlivnil jeho celoživotní zálibu v přípravě jídel a delikates.
Tím druhým byl přirozený mladistvý hlad erotický, který překonával chvilkovými i déletrvajícími milostnými avantýrami a jako šestadvacetiletý jej zahnal založením rodiny s půvabnou jednadvacetiletou baletkou Annou a následným narozením dvojčat.
Ten třetí hlad - po umění, který se zrodil v dětství vztahem k výtvarnému umění, jemuž se jako chlapec věnoval, vznikl v prvních poválečných letech sycen zkušeností z práce v kamenosochařské dílně, studiem na výtvarné akademii v Düsseldorfu a nakonec u profesora Karla Hartunga v Berlíně. Výtvarný "hlad" Grasse neopouští dodnes, spíše však jako doprovod jeho literární činnosti, která vedla od dětských nedochovaných pokusů přes mladickou činnost básnickou a dramatickou až k prózám, jež ho proslavily.
Múzická mnohostrannost mladého umělce se projevila i v poloamatérském muzicírování v düsseldorfském kavárenském jazzovém triu, v němž hrál na valchu. Nezapomenutelný zážitek měl z krátkého společného jamování s Louisem Armstrongem, který byl "závažnější než všechny ceny, jež mi byly uděleny později, dokonce i ta nejvýš dotovaná, která na mně visí jako dodatečné označení profese" (str. 278 c. d.). Nicméně právě Nobelova cena za literaturu, udělená mu "v biblickém věku" (tamtéž), právem zhodnotila jeho tvůrčí úsilí.
Literární tvorbě, která následovala po "putovních a učebních letech" Güntera Grasse, je věnováno méně prostoru. Dovídáme se tu výčtově o prvních básnických a dramatických pokusech, o jeho čtenářských zálibách a snad i literárních vzorech. Patří k nim zejména Grimmelshausen, Remarque, Green, De Coster, z existencialistů je mu blízký Camus, později se inspiruje Joycem a Döblinem, z básníků si váží Trakla a současníka Benseho. Nejednou se zmiňuje, a zřetelně to v jeho díle cítíme, o tom, jak transformoval vlastní zážitky a zkušenosti do jednotlivých próz, počínaje arcidílem Plechový bubínek.
Zatímco první rozsáhlejší část knihy, líčící dětství a osobní válečnou a poválečnou zkušenost, prozrazuje zralé epické mistrovství se smyslem pro ozvláštňující detail v umění novelistické zkratky i osobní myšlenkové reflexe - vše s působivým střídáním vyprávění v první a třetí osobě, poslední třetina textu, zachycující berlínské období, zahraniční cesty do Itálie a Francie, účast ve Skupině 47 a první umělecké úspěchy výtvarné a literární, připomíná zrychlující se film a působí jako publicistická reportáž. Spisovatel jako by se z toho nejpodstatnějšího, co ho i bolestně tížilo, vypsal v oné první, nejrozsáhlejší části.
To ovšem nic nemění na ocenění základních etických a uměleckých hodnot Grassovy knihy, její jednoznačné očisťující upřímnosti, využití metaforičnosti a návratných motivů, prvků tajemnosti a záhadnosti (totožnost "kamaráda Josepha", v knize častokrát připomínanou, postupně až intenzívně naznačuje, ale neprozradí). Čtenář ocení spisovatelův smysl pro groteskní nadsázku a sarkasmus. Pozoruhodný je i silný emoční náboj, např. ve vztahu k rodnému Gdaňsku, v peripetii vztahu k rodičům a sestře, zejména pak k matce, s níž prožil poslední chvíle jejího života. I v erotičnosti, cudně skrývané i zkratkovitě otevřené, je Grass mistrem.
Kniha může být příkladem i pro naši memoárovou literaturu, kdy v epických detailech i v reflexivních přesazích spisovatel pregnantně vyjadřuje těžké životní období, s nímž se přesvědčivě vyrovnává. Na dotaz, zda bude v pamětech pokračovat, v odpovědi prohlásil, že má dostatek sil. Budeme se těšit.
Autor: VLASTISLAV HNÍZDO
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |