Odkaz Bedřicha Václavka
   
   Literární věda, a to stejně literární teorie jako historie a kritika, se neustále vrací k Václavkovu dílu a hledá v něm vzor, poučení a živý příklad. Při tomto hledání si však jednotlivé složky literární vědy vybírají ve Václavkově díle zpravidla pouze jednotlivosti. V programech našich vydavatelství se už v dnešní době žel nenajde místo pro komplexnější editorský pohled na celé Václavkovo působení. Tento pokus byl učiněn Jaromírem Dvořákem. Přestala však fungovat Redakční rada Spisů Bedřicha Václavka, přestalo fungovat nakladatelství Čs. spisovatel v Praze. Už v prosinci roku 1989 připravené václavkovské texty vrátilo jako nerealizovatelné.
   Václavkův odkaz má mnoho co říci kritice současné nejen tím, co je v něm dosud platné jako bystrý postřeh a cenný objev kritického poznání, ale i tím, jak Václavek metodicky, odpovědně a cílevědomě usiloval o nedogmatické uplatnění marxismu ve vědách o umění.
   Bedřich Václavek byl vychován v prostředí, v němž ještě převládaly vztahy vrchnostenské nadřazenosti a poddanské poslušnosti, kde silnou autoritou byla ještě katolická církev; narodil se před 110 lety - 10. ledna 1897 v Čáslavicích na Třebíčsku jako syn lesníka hraběcího panství Chorynských.
   Venkovské prostředí mělo - spolu s jeho zbožnou matkou, seznamující Václavka s písněmi kostelními i světskými - velký vliv na jeho pozdější vztah k folklóru a k lidové písni. Láska k hudbě probudila v Bedřichu Václavkovi i lásku k poezii. Jeho první literární pokusy z doby středoškolských studií jsou ovlivněny tvorbou Otokara Březiny.
   Václavkovými literárními počátky jsou zpravidla míněny jeho básně přírodní lyriky a básně reflexívní, nebo články ve Studentském věstníku z roku 1921 a ve Studentské revui z let 1921-1922.
   Není možné přehlédnout fakt, že v době, kdy Václavek usiloval o ovládnutí marxistické metody, o její tvořivé uplatnění, znamenal mnohým literárním historikům marxismus překonanou, zvetšelou záležitost. Jemu však vždy šlo o to, aby k marxistickému pojetí došel, nikoli aby je popřel.
   Každému serióznímu posuzovateli musí být jasné, že se ve Václavkově kritické práci odráží proces, který probíhal v celém tehdejším revolučním hnutí, že jednotlivá Václavkova díla mimo jiné také odpovídají celkovému stavu tehdejšího marxistického bádání v oblasti kritiky a estetiky. Václavek v hodnocení vývoje zpravidla vycházel z rozboru jednotlivých děl a docházel k zobecnění společných rysů a vývojových tendencí. I těsně po charkovském sjezdu, jenž znamenal jisté zúžení tvůrčí základny a ohrozil rozmach socialistické literatury, bylo Václavkovi jasno v tom, že "nesmí propadat sektářství. Úkol revoluční literatury se nesmí ani zužovat na pouhé politické pamflety. Krásnou literaturou je možno získati i lidi, ke kterým nelze jinak proniknout".
   Ve Václavkově ideovém směřování je trvalé vědomí, že skutečné vítězí nad iluzemi. Nesen dobovým a generačním proudem formuje Václavek vlastní samostatný názor, přidává se, odmítá, váhá. Pozastavuje se nad idealistickou orientací směrů, které rozšiřují svůj vliv na současné umění. Není bez výhrad přesvědčen, že uměním budoucnosti je čistá poezie. Vývoj umění neustále spojuje s vývojem společnosti, z jejích oboustranných relací chce odvodit pevná kritéria pro posuzování umění, především současného a budoucího. Opírá se o sociologii a podle svého nejlepšího svědomí a přesvědčení o historický materialismus.
   Omyly, jichž se přitom nevyvaroval, jsou všeobecně známy od chvíle, kdy Eduard Urx podrobil rozboru Poezii v rozpacích. Václavek s vzácnou dávkou sebekritiky přijal jeho výtky, adresované této knížce v roce 1930 v Tvorbě. Urx analyzoval základní metodologické nedostatky Poezie v rozpacích a podrobil je zásadní kritice. Dovedl však velmi bystře rozpoznat pozitivní stránky Václavkova pojetí, kupříkladu tzv. naturalismus, umění navenek zidealizovaného, nastolujícího kult věcí, fetišismus jejich zpodobování. Pro Urxovu kritiku je příznačné, že proti dobovému dualismu dovedl vyzvednout překonání tohoto dualismu v slovesné práci, podřízené potřebám společenského boje. Urx vystihl zřetelně rozpor čistého umění a účelné tvorby. Přesto nechtěl vulgárně popírat jednu z faktických vývojových tendencí umění XX. století, směřující k nadvládě samostatné estetické funkce. I když se k této tendenci postavil kriticky, upozornil na její jisté, byť i jen historicky relativní zdůvodnění: "Uznáme-li i historickou oprávněnost tzv. čistého umění, neznamená to, že bychom mu neměli co vytýkat a dívat se naň zcela nekriticky, jak to činí Václavek. Chceme jen poukázat na to, že 'čisté' umění představuje vůči minulým nediferencovaným stupňům ve vývoji stupeň vyšší, kvalitnější, avšak dnes už dozrávající, aby byl překonán tvary novými."
   První knižní práce věnovaná v této souvislosti Bedřichu Václavkovi vyšla u nás teprve v roce 1947. Jde sice o rozsahem nevelkou, zato však záslužnou přednášku Ludvíka Svobody Bedřich Václavek jako sociolog literatury, vydanou v podobě brožury. Svoboda zde razí zásadu genetického zkoumání Václavkova díla, která je důležitá pro celkovou orientaci, neboť Václavkova Poezie v rozpacích procházela spolu s tehdejší obecnou teorií historického materialismu a teorií dialektického materialismu i s marxistickou uměnovědou "prudkým vývojem, jenž vykazuje několik přímo zásadních obratů a peripetií... Václavkovo dílo je třeba brát a vykládat v jeho vývoji, sledovat jeho postupné obohacování a prohlubování, vyúsťující nakonec v propracovaný pohled na literaturu. A tím vším jsme postupně procházeli, jedny názory přijímali, jiné zavrhovali, v neustále snaze a touze však - dobrat se pravdy".
   Obdobné hledisko zastával ve svých memoárech také Jiří Taufer. Odsoudil stanovisko pouhé kritiky negující. Co absolutní negace dokáže, na to poukázal ve své knize Strana, lidé, pokolení (1962) výstižným citováním slov Engelsových. Neplodná negace je podle Engelse čistě subjektivní, individuální; nezachycuje vývojové stadium věci samé, nýbrž je míněním vneseným zvenčí: "A ježto při ní nelze k ničemu dojíti, musí ten, kdo takto neguje, mrzoutsky hanět všechno, co je a co se stalo, celý historický vývoj."
   Vraťme se ještě k Václavkovu Deníku z let 1921-1922: zabírá závěrečnou fázi Václavkova studia na pražské filozofické fakultě a končí obdobím těsně před jeho odjezdem na studijní pobyt do Německa. Deník především vydává svědectví o životě Václavka - studenta i o jeho aktivní účasti na pražském studentském dění, v němž již tehdy stojí na levici. V Deníku je velmi živě, až dramaticky zachyceno Václavkovo světonázorové formování. Mladý Václavek se vyrovnává sám se sebou, otevřeně a čestně; do jisté míry pod vlivem vnějších podmínek kolísá a zápasí s jistým vnitřním rozporem. Jeho úsilí stát se básníkem, vyjadřovat se lyricky, subjektivitou postihnout duši i svět, střetává se se směřováním vědeckým. Václavek podléhá jakémusi sebeklamu, iluzi, že je povahou umělec, nikoli vědec. Tento rozpor překonává posléze tím, že od svých básnických pokusů upouští, aniž se zříká smyslu pro poezii.
   A právě v této snaze pracovat na sobě samém, tvořit sebe sama, je skryt dílčí program našeho předního marxistického kritika a estetika. Vybojovat si bohatý vnitřní duševní život, život mnohostranný, život srdce, smyslů a myšlenek, připravit si jej, tvořit jej, to vše lze doložit příslušnými místy Václavkova Deníku. Odráží se v něm i neustálý zápas mezi rozumem a srdcem, mezi intelektem a senzibilitou. Tady se pravděpodobně konstituuje jedna z prvních forem budoucí podvojnosti poetistického uměleckého tvoření a revoluční aktivity - dualismus čistého umění a účelné tvorby. Václavkova rozporuplná cesta k marxistické estetice je předznamenána jím samotným v tom, co on později nazval "vlastním pohybem osobnosti".
   Počátkem roku 1929 vychází v Brně první číslo letáku Kulturní informace, později, od 3. ročníku, "Listu pro kulturní politiku" - Index. Index vznikl z iniciativy několika představitelů brněnského kulturního života po výstavě soudobé kultury v Brně roku 1928. Václavek byl jedním ze zakladatelů časopisu a podílel se na jeho redakci vedle J. L. Fischera, B. Fuchse, J. Krále, J. Mahena a dalších. Časopis vycházel déle než deset let. Byl zastaven uprostřed 11. ročníku okupanty - v létě roku 1939; poslední vydaný Index, dvojčíslo 4-5 11. ročníku, bylo věnováno in memoriam jednomu ze zakladatelů Indexu - Jiřímu Mahenovi.
   V Indexu se Václavkovi podařilo vytvořit nejširší tribunu pokrokového umění a pokrokových názorů na kulturu a společnost. V době nástupu fašismu je Index jedním z mála časopisů, které otevřeně vystupují na obranu demokracie a upozorňují na smrtelné nebezpečí, jež hrozí světové kultuře a civilizaci, nebude-li však zastaven Hitlerův nástup k moci.
   Počátkem roku 1930 přetváří se dosavadní volné sdružení levicově orientovaných intelektuálů v pevnou organizaci - v brněnskou Levou frontu. Náborem jsou získáváni především příslušníci středních vrstev - úředníci, učitelé středních a vysokých škol, studenti a všichni, kdož chtějí upřímně řešit věci kultury a umění neodděleně od zájmů proletariátu. Kromě časově náročné práce při přípravě sborníku Fronta a časopisu Index tvoří závažnou kapitolu Václavkova života aktivní účast na akcích Levé fronty. Počet jejích členů dosáhl před úředním rozpuštěním (v roce 1938) téměř jednoho tisíce.
   V polovině 30. let se Bedřich Václavek na krátkou dobu ujímá časopisu Středisko; redigoval pět čísel, přičemž se mu podařilo vytvořit základnu budoucí široké umělecké fronty. List však koncem roku 1834 pro finanční potíže zanikl. Levě orientovaní umělci, které Václavek kolem časopisu na krátkou dobu soustředil, se sešli - opět z Václavkovy iniciativy - v Brně o Velikonocích 1935; výsledkem schůzky bylo rozhodnutí soustředit protifašisticky orientované umění, programově se hlásící k socialistickému realismu, a založit vlastní literární revue.
   Květen 1945 - osvobození Československa - byl impulsem pro spontánní rozvoj kultury, a tedy i literatury, a to nejen po stránce tematické, nýbrž i žánrové.
   Nejlepší tradice československé meziválečné literatury, vtělené do díla Horova, Halasova, Nezvalova a Seifertova z podzimu 1938, našly v poezii i v próze inspirované Květnem 1945 své bezprostřední rozvinutí. Došlo k realizaci toho, oč usiloval Bedřich Václavek, totiž aby československou literaturu sjednocovala myšlenka humanitní, aby se naše literatura stala jednotnou v mnohosti, kde "hlas jednotlivce souzní v chóru české literatury, kde přístup jednotlivce nezaniká". (U, Tradice bojující)
   Záhy po osvobození začaly se v literatuře opět objevovat ideové rozpory, hrozící přerůst v rozpory zásadní. Od konce roku 1945 a zvláště pak v průběhu let 1946-1947 počaly diskuse o tzv. československou kulturní orientaci - zda Východ, či Západ. Dokumentárním svědectvím vzrůstajícího ideového napětí byl sjezd Syndikátu československých spisovatelů na jaře 1946. Václavkovi spolupracovníci z Bloku socialistických spisovatelů nesouhlasili tehdy s proklamováním nestranickosti literatury opětným zdůrazňováním její apolitičnosti, chápané v duchu myšlení buržoazně demokratického; spatřovali v uměleckém ztvárnění záležitost ideově estetickou. Za velmi složité ideové diskuse dovedli obhájit a rozvinout principy Václavkovy knihy Tvorbou k realitě, zvláště myšlenky týkající se funkce marxistické kritiky, úlohy stranickosti, typizace, pravdivosti, podílu fantazie a emocionality. Tvůrčí talent, který je rozhodující podmínkou, musí být umocněn, stupňován vědeckým světovým názorem, jenž dává kulturní tvorbě hlubší smysl.
   K mnohostranné Václavkově činnosti patří nesporně to, co se po velikém literárním kritikovi žádá: aby byl v životě bojovníkem, aby usiloval o pravdivost uměleckého díla. Neboť pravda všude, a tedy i v umění, sbližuje. Pravda, či lež, toto dilema stojí před každým, kdo pronáší kritický soud, jako stojí před každým rozhodnutím a činem lidským.
   Vycházejíce z václavkovského hlediska, diskutovali účastníci prvního sjezdu Syndikátu českých spisovatelů, např. Ludvík Svoboda, Fr. Götz a jiní, otázku psychologické kritiky. Její negativní pól je nejzřetelnější právě v měšťanském období, kdy našla nejživější půdu tam, kde panoval největší duchovní marasmus, totiž ve fašistickém Německu. Redukovala mnohdy dílo na prvky nejosobnější a nabyla často hrůzných forem. Tam, kde měla psychologická kritika říci soud a kde měla vystihnout, v čem literární dílo vyrůstá nad osobu autora, v čem vyjadřuje dobu a širší oblasti života, tam do značné míry selhávala.
   Psychologie a sociologie jsou vědy, které by měly pomáhat zvláště při výkladu uměleckého díla. Kritika je zjišťováním a měřením hodnot. K tomu je třeba exaktních kritérií, měřítek, norem.
   Václavek se mohl již v mládí rozhodnout pro život buď pohodlný, až šosácký, anebo plný boje; žil v době složité, v době stávek a hladových pochodů nezaměstnaných. Byla to však zároveň doba, jejíž patos tkvěl v nepsaném soudružství těch, kdož - stejně jako Václavek - se rozhodli pro boj za spravedlivější společenských řád.
   Vstup do KSČ znamenal tehdy vědomé ohrožení existenční; nikdo z těch, kteří se pro tento společný zápas rozhodli, nemohl očekávat výhody, jež by mu KSČ poskytla. Stateční vzdělanci, a nebylo jich málo, řadili se do jedné fronty s dělníky jako bojovníci, kteří obklíčeni buržoazií musí být připraveni k boji. Byli záštitou strany, nikoli naopak. Vstup do strany nebyl motivován zřeteli existenčními, natož kariéristickými.
   Proud neúnavné literární, organizační a veřejné činnosti nezměnil Václavkův charakter; perzekuční zásah, který ho těžce postihl, Václavka nezlomil. Václavek však doplatil na tuto perzekuci ještě větším vypětím sil, ztrátami času a oběťmi finančními.
   Jiří Taufer vzpomíná, kterak si Bedřich Václavek jen jednou posteskl, když se mu místo povzbuzení dostávalo z pražského soudružského prostředí buď ostrých výtek za sebemenší chybu, nebo dosti chladného mlčení, jestliže se mu práce podařila: "Někdy člověk zapochybuje, má-li všechna ta strašná dřina vůbec nějaký smysl; ale když přijdu domů a zahrabu se do práce, mám zase pocit, že všechno to, co tu smolím, přece jen není nadarmo..." (O Bedřichu Václavkovi, 1957).
   Zločiny německého fašismu, spáchané na českém národě, ztrátu 360 tisíc českých životů, zcela negoval odnárodnělý prezident Václav Havel, hlasatel abstraktního humanismu, vzletnými frázemi o lásce a pravdě, především však - bez oprávnění českým národem - svou omluvou za spravedlivý odsun Němců z našeho území. Důsledky, jež z této omluvy pro český národ vyplynuly, jsou pro současnost i pro příští generace nedozírné.
   Není proto zbytečné trvale připomínat osobnost Bedřicha Václavka, charakterního, neúnavného kulturního pracovníka, vědce a kritika, jenž učinil životní rozhodnutí svým vstupem do Komunistické strany Československa v roce 1925. Straně zůstal Václavek věren až do onoho březnového dne roku 1943, kdy byl v Osvětimi jako ilegální komunistický pracovník, skrývající se pod jménem Hrdina, usmrcen.
   Šlo o bojovníka proti estétskému hochštaplerství, proti bratříčkování při víně a proti tzv. objektivitě, jež posléze "ustoupí každému fašistickému halamovi". (Jiří Taufer, tamtéž).
   A jako epitaf - světlý svým revolučním optimismem, rozhánějícím mlhoviny vyznavačů smrti a úzkosti ze života, jako epitaf, jenž by mohl být vytesán nad hrobem Bedřicha Václavka, kdyby mohl být jeho prach převezen do rodné země, zní jeho slova z pozoruhodné studie o revolučním romantiku K. H. Máchovi: "Svět není prázdný, je pln člověka, jeho díla a úsilí, zmizela nicota, smrt není strašná, protože revoluční člověk není dnes sám, protože žije dále v kolektivu on a jeho dílo i po smrti."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]