Zahajujeme dnes výstavu na staroslavném Korábě. Nikoli Vyšehrad, nikoli Slavín, nikoli Hradčana, nýbrž Koráb má oprávnění zváti se nejvýznamnějším pahrbkem Prahy!
   Jako nelze podceňovat spodní vodu a jako není slasti v posteli postavené nad pramenem, je třeba prozkoumat podloží galerie. Vždyť už staří římští proutkaři proklepali každý čtvereční metr kandidující na podložku chrámu.
   Začněme konstatováním, že hned za rohem, pár metrů odtud - ulicí Rudé armády, dnes Klapkovou a Zenklovou, ještě dříve však Fügnerovou a Primátorskou, později Kirchmayerovou - proudila prapravěká Vltava.
   Hned za rohem chodil na začátku minulého století profesor Eduard Štorch se svými žáky na lov mamutích koster. Co krok, to kost a je víc než pravděpodobné, že i pod podlahou této místnosti odpočívá v pokoji aspoň předpotopní lopatka. V nedalekém domě U sedmi skrčenců Štorch vykopal v Čechách zcela ojedinělý kostěný náhrdelník. Zachovala se fotografie Štorchovy libeňské dětské "tlupy hledačů diluviálního člověka", postrachu libeňských, kobyliských, proseckých, ďáblických a hloubětínských pískoven a cihelen. Mladí výzkumníci zažili bezpochyby úžasné věci - například Štorchem tolik ceněný nález údajně diluviální kostry, tzv. kobyliského člověka, nesli začerstva po vykopání do jeho bytu v Libni čp. 811. Stalo se tak někdy v r. 1905 na tzv. Ženíškově poli za kovárnou čp. 42. Považte celosvětovou senzaci: první úplná paleolitická kostra v Čechách! Co na tom, že se Štorch o nějaký ten aeon sekl!
   Naše výstava se koná na místě opředeném nikoli šestákovou magií, nýbrž na místě vskutku magickém. Zde se mělo k světu jedno z prvních sídlišť Prahy, o níž teprve za tisíce let měla věštit Libuše.
   Štorch osídlil Koráb kmenem Sokolů a Mikoláš Aleš, známý spíše coby malíř husitů, Chodů a jiných extremistů, se dokonce pokusil na páně učitelovo přání vytvořit - padesát let před Zdeňkem Burianem - první český portrét bájného tlustokožce.
   Přítelovu pětiletou Přibičku Chmelařovou Štorch za účelem fotografování umístil s pražským smyslem pro surrealismus do třítisícileté zásobnice na obilí. Jaký tedy div, že dnes můžeme hledět na tyto nadreálné kresby a pastely!
   Hned za rohem se rozkládá hřbitov. Poslední sen na něm dřímá básník dekadence Karel Hlaváček, ale také pan Battista, majitel pískovny, jedné z těch, které prolézal tým Štorchových hledačů. Aby to nakonec byl autor proslulého, dnes nesmírně vzácného spisku "Samohana (onanie) a její následky, doplnil a k soubornému vydání připravil Dr. L. Svoboda", jejž proslavil Bohumil Hrabal, který ostatně zemřel také za rohem! Nejpozoruhodnější hrob - i z hlediska celosvětového - se však nachází v levém cípu hřbitova, bráno od vchodu. Leží zde Antonín Bílek, "předseda vesmíru", zemřelý 7. 5. 1910, muž s nejvyšší hodností po samotném Stvořiteli nebe i země!
   Hned za rohem, v Krejčího ulici č. 4, sídlila redakce Divokého vína. Tady se zrodil časopis, na jehož stránkách nalezly pod patronací Ludvíka Hesse, pozdějšího vynálezce babyboxu, útočiště tři generace českých básníků a básnířek.
   V hospodě hned za rohem se před zatím posledním převratem scházeli čerstvě propuštění členové galerky. Sám jsem několikrát byl bezděčným očitým svědkem takového návratu a následné bujaré oslavy znovunabyté svobody.
   Na Korábě tedy působí génius loci. Zejména onen poslední génius, patron propuštěnců, může být doktorce Evě Fišerové blízký, neboť jako existuje zpívající právník Ivo Jahelka, je Eva malující právničkou. Právnické řemeslo vyžaduje přesnost, malířství se rovněž opírá o pevné kontury.
   Půda pro ni byla na Korábě pečlivě nakypřena.
   Eva Fišerová se v českém malířství objevila jako zjevení. Ač po otci pochází z výtvarnické rodiny, jen málokdo věděl, že se kreslení a malování věnuje v nemnohých chvílích volna, jež pracovitým advokátům zbývají. Spravedlnost má zavázané oči, malíř musí mít oči setsakra otevřené.
   Návštěvníci její kanceláře v Dlouhé třídě si připadali jako v galerii. Ze zdí na ně uhrančivě hleděly kresby i obrazy, jejichž autorem byla žena provozující přísné řemeslo, v němž záleží na každém slůvku. Co namaluješ, můžeš vždycky přemalovat, ale vinu nesmyješ, římské právo tě sevře do precizně seřízených kleští a nezbude ti než vložit svůj osud do rukou bytosti s drtivým titulem JUDr. Rozpor mezi svobodnou rozevlátostí malby a strohým slohem paragrafů mátl a zároveň uchvacoval.
   Avšak vlastně teprve nedávno, vloni, vystoupila Eva Fišerová na širší veřejnost ilustracemi ke sbírce srbského básníka Srby Ignjatovi?e Slova na jazyku.
   Barevná, takřka tropická nádhera obálky přivábila čtenáře k četbě básní, jež sice rovněž nepostrádají temperament, oproti horkokrevným kresbám ovšem o třídu chladnější.
   Pávi křičící pod žhoucím sluncem doputovali až sem, na prastarý Koráb, aby nabili energií naše těla, jež skomírají v samém prostředku českého února, měsíce nejkratšího a přece nekonečně se vlekoucího v chabé naději na trochu globálního tepla.
   Máj, natož červenec jsou dosud v nedohlednu, ale Eva Fišerová nám tu již rozsvítila a zatopila. Pávi, nahé ženy (sem tam - jak jinak - ovšem s nějakým mužem), kreslené a malované podivuhodně uvolněnou rukou, nás naplňují nadějí, že jaro a léto je už za rohem, snad u kaňonu ponořené Vltavy, jímž dnes proplouvají už jen tramvaje, a že po těchto požehnaných obdobích protentokrát nepřijde zas ten smutný čas.

   (ze zahájení výstavy Evy Fišerové v Areálu Na Korábě v Praze 8)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]