Nedávno jsem se v krátké poznámce dotkl citlivé otázky - bývalého majetku Českého svazu novinářů, zámku Roztěž, který mu byl ministerstvem informací po druhé světové válce - v roce 1947 svěřen do vlastnictví, stejně jako mu byl svěřen ministrem osvěty a informací Václavem Kopeckým pokračovatel Pestrého týdne Svět v obrazech. Napsal jsem, že nyní byl ten první, tedy zámek, kupodivu prodán zahraničnímu vlastníkovi a druhý soukromému vlastníkovi. Píchl jsem zřejmě do živého. Dostalo se mi zprostředkovaně poučení, že novináři o zámek stejně neprojevili žádný zájem a raději si vyjíždějí v nynější svobodné a demokratické zemi k moři a do velehor, než někam kousek od Prahy ke Kutné Hoře. A to samé prý platilo o známce týdeníku SVO. Nejsou prostředky, které prý za totality ČSN dostával od státu alias od Národní fronty. A co tedy jiného Syndikátu novinářů zbývalo k záchraně vzácné památky a k umrtvené známce časopisu?
   Také se mi dostalo zprostředkovaného ponaučení, jak jsem prý kdysi přebíhal z jednoho na druhý chodník, když jsem měl potkat dotyčného nynějšího činitele, tehdejšího manuálně pracujícího člověka. A co prý si vůbec nyní dovoluji, když pořád prostořece mustruji kolem sebe každého, dokonce na potkání?
   Ani jedno, ani druhé se nezakládá na pravdě.
   Snad jenom k tomu občasnému mustrování se přiznávám; napsal jsem v posledních letech několik poznámek do novin o mravním profilu senátora s logem "Proti rudé hvězdě a modré strace", nynějšího komunistobijce Jaromíra Štětiny , o absolventu Vysoké komsomolské školy v Moskvě, autorovi Dálkového výslechu Václava Havla a nyní i Jana Švejnara Karlu Hvížďalovi (autorovi prodeje deníku Mladá fronta z 9. 5. 1945 do rukou zahraničního kapitálu po 17. 11. 1989 ) a také o novinářském flexibilně převlečeném kolegovi z deníku Mladá fronta, kosmonautickém komentátoru (nositeli mnoha cestovních pasů) Karlu Pacnerovi. Všichni tři vstoupili do polistopadové historie jako předobrazy cti a mravnosti a spolu s jinými denně školí český národ, o němž se domnívají, že jsme se všichni narodili až po 17. listopadu 1989.
   Měl jsem k psaní mustrujících řádků pádné a přesvědčivé důvody. Neviděl jsem a nevidím důvod, proč bych měl mlčet a držet s nynějším režimem krok, navíc ještě s roubíkem v ústech.
   Se zájmem jsem si nyní přečetl na stránkách internetových Britských listů obsáhlý článek Štěpána Kotrby Pacner jako senilnějící legenda. Na něj navazují i další příspěvky, např. Užitečný idiot Karel Pacner z pera Petra Glivického a jiné. Jsou z ledna 2008 a mustrují jednoho ze tří králů tak, jak jsem se sám nikdy neodvážil. Tak čeho se vlastně bát před korouhvičkami zrozené doby?
   S mnohým napsaným souhlasím, jenom si myslím, což jsem již připomněl mnohokrát, že Karla Pacnera nezlomila až současná desetiletá doba obědů s novodobými špiony. Na obědy s nimi chodil přece už mnohem dříve. Ale to jsem už dávno napsal, třeba když si Karel Pacner nedávno otřel jedovatou slinu o armádního generála Miroslava Vacka a obvinil jej, že voják mlží...

   Přečetli jsme v Britských listech (25. 1. 2008)
   ŠTĚPÁN KOTRBA
   Pacner jako senilnějící legenda
   Karel Pacner patřil k autorům, kterým svědčila železná opona. Díky svým obědům s tehdejšími mocnými překonával na rozdíl od většiny Čechoslováků informační bariéru a díky tomu, že se věnoval vždy chic tématům, měl o prodejnost svých knih a četnost svých článků postaráno. Myslí si stále, že je tomu tak i dnes a tak stále obědvá s vysloužilými špiony v domnění, že se něco dozví... Až dnes v tom vidím promyšlený kalkul a chamtivou bezcharakternost publicistické příživy. Tehdy jsem jako všichni hltal vše poutavě napsané a přitom dostupné a každé okno otevřené dokořán bylo báječnou rozhlednou na pouti za utvářením vlastního názoru, nepoznamenaného nabiflovanými slátaninami režimních teoretiků. Jako malý kluk jsem odebíral Letectví a kosmonautiku, chodil do letecko-modelářského kroužku, na svazarmovském letišti škemral, aby mne vzali do staré Anduly, otce otravoval s návštěvami ruzyňského letiště či holešovického Planetária a snil o nekonečném vesmíru. Pacnerovi se tehdy dařilo probouzet fantazii i odvahu k vědeckému skepticismu. Nikdo mu v té době neubližoval, nikdo ho nikdy nezakazoval, přesto se stal na sklonku života senilnějícím starcem, pouštějícím se ideologických válek, které nejsou a nikdy nebyly jeho válkami a do sporů, na které už dnes nemá. Odborně ani lidsky.
   Protože přestal ctít fakta.
   Přiznám se, že s Pacnerem mám spojeno své dětství, let Apolla 11, a to, jak ho komentoval pro Čechy jako redaktor deníku Mladá fronta. S Pacnerem mám spojeno i dospívání strávené v sídlištní knihovně. On, Erich von Däniken, Michal Grzimek a Ludvík Souček mne uváděli do světa racionality, úcty k přírodě i technologického optimismu s notnou dávkou imaginace. Včetně přesvědčení, že ne vše jsme už poznali a toho, co je třeba objevit, zbývá dost a dost. Včetně jemné hranice mezi fantazii a realitou. Učili mne se ptát. Kniha Hledáme kosmické civilizace (Práce 1976) byla plná nefalšovaného obdivu ke Kolumbům vesmíru (Mladá fronta 1976), stejně jako k tomu, že spolupráce protivníků uprostřed nevraživosti studené války je možná (Sojuz volá Apollo, Albatros 1976). Že jiný svět, než ten, ve kterém jsme vyrůstali, je možný a může být i spravedlivý.
   Technologická scifi autora o cestě na Mars v roce 1999 (Cesta na Mars 1998-1999, Albatros 1979) se sice nesplnila, ale mnoho z toho, co Pacner předvídal, se stalo. Před autorem se i za socialismu exkluzivně otevíraly archívy, nikdo ho nepeskoval za jeho knihy a nikdo mu nezabraňoval zajímat se o strategické technologie. To nebylo náhodou a Pacner si na tehdejší režim nemohl stěžovat, neboť patřil k jeho prominentům. Pacnerův pohled na svět a i vesmír zlomila jeho desetiletá spolupráce s porevolučními rozvědkami na knize Atomoví špioni (1994) a čtveřici knih a 19 hodinových televizních dokumentech Československo ve zvláštních službách (2001-2002). Tehdy se prolnul svět svobodného člověka, doposud milujícího exaktní fakta, se světem nesvobodných - otroků pseudofakt, padělků, podvrhů, cílených dezinformací, se světem stínů a úskoků. Fascinaci zaprášenými regály s utajenou historií špionáže chápu. To, co nechápu, je nekritičnost autora tak zkušeného, stockholmský syndrom spisovatele literatury, kterému odkrytá vrátka k poznání špíny a prachu politického zákulisí zakryly zdravý úsudek. Odkryly ale charakter. Karel Pacner se stal loutkou svých informátorů, prověřeným tlampačem úskočných her a nenávistným paranoidním starcem, špinícím svůj obraz, který zanechal v paměti mladších svým předchozím životem a publicistickým dílem.
   Bývalý redaktor Mladé fronty a Mf DNES pro vědu, v listopadu a v prosinci 1989 jeden ze tří zvolených zástupců šéfredaktora MfD Pacner se už nejspíše nechce dívat do zrcadla. Protože to, jakým lživým a paranoidním způsobem bez jakýchkoliv důkazů zaútočil na iniciativu Ne základnám i to, jak neobjektivně informuje o íránském raketovém programu (Šaháb 4 i Šaháb 6 existují jen v představách stejně starého bývalého amerického kremlinologa a "znalce" sovětského kosmického výzkumu Charlese Vicka, pracujícího stále ještě pro Pentagon), ho z jakýchkoliv diskusí o faktech a objektivní realitě diskvalifikuje. Jednou provždy.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]