Je to již moc dávno. Jako moje narození. Udělali jsme relativně slušný obchod na veletrhu v Brně. Jako odměnu, pro zástupce firmy Kercher, jsme si vymysleli, že ho pozveme do vinného sklípku mého přítele Ing. Dočkala, do Strážnice. Bylo to zrovna v době, které říkáme burčáková. Ten pozvaný byl nefalšovaně typický Němec. Pozvání přijal, a již po cestě se choval nabubřele. Jako mistr světa. Byl v Brně po několikáté. Též se snažil pokořit český jazyk. Zdálo se, že naše dobrá vůle bude správnou odměnou.
"Hanz," pobízel mne neustále, "ty málo trinkst wein. Ty málo chlap."
"To wein být sladky foda, nicht wein. Ty pit nemlich jako bab," tvrdil o burčáku.
A chutnali jsme z mnoha kádí. Ing. Dočkal neměl žádný malý sklípek. V sudech mu zdánlivě nedávno přešlo kvasem nejméně šest nebo sedm odrůd. Kdo to znal, věděl, že obsah alkoholu mladého vína se dost zvýšil. Byl to již řezák. Jen náš "Kercher" to nevěděl. Možná to ani vědět nechtěl. Kdo se v něm měl pro jeho prušáctví vyznat?
Ta návštěva sklípku byla snad nejkratší v mém životě. Tušil jsem, že mu bude zle. "Kercher" seděl vzadu, mezi dvěma dámami, a snažil se být roztomilým společníkem. Byl, ale jen chvíli. Zastavovali jsme zhruba po dvou kilometrech. Přelezl, spíše se přeplazil přes klín jedné nebo druhé dámy, po pravici nebo po levici. Ty ho posléze posadily na levou stranu, aby mu usnadnily únikovou trasu. "Kercher" značkoval moravskou cestu jako správně cvičený pes. Později již neměl čím, ale už si zvykl.
Setrval u toho až do Brna.
Nejvíc jsme se bavili druhý den. To jsme se s ním sešli u našeho prodejního stánku. Nechtěl ztratit důstojnost, tak tvrdil, že se mu udělalo špatně proto, že jsme ho nutili jet tak malým autem. Svou opilost odmítal připustit. To auto zas tak malé nebylo. Byla to Škoda 120 L a jeho VW nebyl o moc větší. Spíše než obtloustlé tělo "Kerchera" se do naší škodovky nevešla jeho arogance a dříve vzpomenutá prušácká nabubřelost.
"Je to jasné. Ve sklípku, při setkání s vínem, se má člověk chovat pokorně a sklonit hlavu. A nejen před vínem, ale i před lidmi, kteří se o to víno s takovou úctou starají."
"Kercher" potvrdil nedostatek ducha a na jihu Moravy se o "bezduchém" víně tvrdí, že je malé, prázdné, chudé alkoholem a extraktem, s tupou kyselinou, působí na smysly hluše, neživě, bez ducha. Opět se prokázalo, že ve víně je vždy pravda. In vino veritas...
Jó, to jsem ještě žil... A jak!
Boženka
K Božence lidé nepociťovali potřebu zajít. Ani na kousek popovídání o nikom a o ničem. Měla něco kolem sto šedesáti psí velikosti, jak říkala a na zádech nosila nepostradatelný, nepřehlédnutelný hrb. Byl to spíše hrbeček, ale byl. Nikomu nevadil, všichni si na něj zvykli, někteří ho dokonce považovali za trvalou ozdobu levé strany jejích zad, skoro za šperk.
Pracovala ve vojenském závodě. Byla mírná, laskavá, připravená vždy a za všech okolností splnit přání všech, kteří ji o něco požádali. Jejími oponenty nedokázali být ani nepřátelé z profese, z vlastní nezbytné potřeby.
Žila v jednopokojovém panelovém bytě. Zvenčí bylo vidět oprýskaná okna, o ta se nikdo nestaral, protože v té době bylo vše všech. Boženka nepatřila nikomu. Možná po tom toužila, ale lidé se o ni starali asi tolik jako o zmíněná okna.
Nikdo netušil, že si denně sedá ke stařičkému gramofonu, pustí si desku plnou šumů a naslouchá melodiím R. A. Dvorského. Nemohla zapomenout na den, kdy ho slyšela poprvé. Ještě dnes přivírá oči. Někdy se dokonce zvedne a tancuje. Jen tak, sama pro sebe, bez předešlého výcviku v tanečních.
Zpočátku se styděla, rychle se vsoukala zpět do bezbarvého křesla, když si ale uvědomila že je sama, vrátila se tiše k tanci. Někdy i s lehkým popěvkem na rtech.
"Proč jen jsem se nenarodila dříve, proč ho nemohu vidět na vlastní oči, proč mu nemohu ustřihnout kravatu a požádat ho o podpis," želela skoro nepřetržitě absence R. A. Dvorského.
Jak čas uždiboval kousek po kousku z jejích romantických snů, měnila se i atmosféra, ve které žila své představy. Začala se chovat intimněji. Prostřela stůl, položila naproti sobě dva drobné talířky, zaběhla nakoupit pár obložených chlebíčků, trvale měla po ruce láhev oblíbeného vína - nejčastěji Ostravský kahan. Byla přesvědčená, že nabízí to nejlepší, co může svému imaginárnímu hostu prostřít. Pak uchopila láhev obřadně přes bílou utěrku a opatrně nalévala. Jen kolik se má, do poloviny sklenice. Ta vydala jemný zvuk, ráda ho přirovnávala k počátku hudební produkce svého mistra, a pak teprve se obřadně a zlehka napila.
Po několika skleničkách se jí rozvázal jazyk a tak se zpožděním vyslovila dávno připravený přípitek. Nikdy nebyl formulován v banálních podobách, jaké vyslovují lidé ze zvyku, aniž si uvědomují, co říkají. Vždy to byla obřadná poklona hudbě, někdy se slzami v očích.
Boženka se nelitovala. Byla se svým spartánským životem spokojená, neznala jiný. Spolupracovníci ji zvali, jako každého jiného, na společné oslavy svátků, narozenin či prvních májů. Chovali se k ní jako k nepostradatelné součásti svého společenského života.
O svém idolu a soukromých večírcích v jeho společnosti se nikdy nezmiňovala. Považovala to za své nejvíce střežené hájemství. Dokonce i prázdné lahve od Ostravského kahanu schovávala do všech koutů trochu pustnoucího minibytu. Bála se je vyhazovat do popelnice, aby jí je nezačali sousedé přisuzovat.
Pak nastal den, kdy šla do důchodu. Nevěděla, co ji čeká, neznala těžkosti osamění. Doma jí pomáhaly večírky s R. A. Dvorským a s jeho hudbou. Čas od času přizvala i nepostradatelnou Inku Zemánkovou a její vangogovsky sluncem prozářené Slunečnice.
Někdy, při poslechu hudby, se dívala pootevřeným oknem na hvězdy, pozorovala jejich třpytivé pády a zániky a přemýšlela: "Kamže vlastně padají? Kde je jejich hrob? Proč se lidé domnívají, že mají jejich pády aplikovat na vlastní osudy?"
Pro tiché osamění takových zániků měla pochopení. Nikdy nebyla milována, nikdy nemilovala. Kohopak se dotkla soukromá osamělost staré panny, sdílená jen s lahví vína a s R. A. Dvorským? Kdo o ní něco věděl?
Lidé z nejbližšího okolí byli zvyklí vídávat ji denně při nákupech. Odcházela vždy v tutéž dobu. Zdravila uctivě do všech stran, mile se usmívala, s těmi bližšími prohodila několik slov, zeptala se na zdraví, všechny ubezpečila, že jí se daří výborně, a po chvíli se disciplinovaně vracela do svého soukromého "vinného sklípku".
Pak, neznámo proč, přestala. Po několika dnech to začalo být mnoha lidem podezřelé. Takové nezvyklé mlčení dosti vadilo zejména jejímu bezprostřednímu sousedovi. Když překračoval práh svého bytu, pohlédl mechanicky ke dveřím odnaproti. Někdy se zastavil a naslouchal. Pak to již nevydržel.
Policií přivolaní hasiči dělali vše, aby se do bytu dostali nenásilným způsobem. Napřed se vyptávali na možnou návštěvu rodiny či známých, zkoumali životopis stále vzorně uložený u bývalého zaměstnavatele a nakonec vztyčili žebřík a nahlíželi přes neprůhledné textilní závěsy. Pak teprve se rozhodli pro razantnější řešení.
Otevření dveří bylo snadnou záležitostí. Vstoupili v jednotě - hasiči, policie, lékař. Boženka ležela v posteli obložená kanýry, v bílých svatebních šatech, jako panenka připravená k svatební noci. V křesle, blízko postele, posedával R. A. Dvorský, nalepený v životní velikosti na překližce, usmíval se do svého elegantního fousku a právě tak se dobráckým, posledním úsměvem usmívala Boženka. Byli spolu po celý její život, patřili k sobě i ve smrti.
Když nový nájemník vyklízel po Božence byt, napočítal dvěstě šedesát prázdných lahví Ostravského kahanu. Nechal si to pro sebe. Znal Boženku dlouho a litoval osamělosti jejího lidství.
Každým rokem, k výročí Boženčina úmrtí, jde, aby na chlad kamenné obruby jejího posledního odpočinku ukápl z láhve Ostravského kahanu trochu oblíbeného vína a aby vyslovil přípitek: "Na vás a vaši hudbu, mistře Dvorský. Na každou dobrou hudbu. A tam, nad hvězdami, hrajte jen Božence."
Z knihy Milé promile
Autor: JAROSLAV VÁŇA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)