Norský prozaik Per Petterson (1952) debutoval v roce 1987 povídkovou sbírkou Popel v zubech, písek v botách, nicméně v reprezentativní antologii norské povídky Krajina s pobřežím jeho jméno nenajdeme. Snad je to tím, že (jak je uvedeno na záložce jeho novely Jít krást koně) se věnoval především románovým strukturám. O novele JÍT KRÁST KONĚ (Euromedia Group k. s. - Knižní klub, 2007, přeložila Jarka Vrbová, str. 173) se píše, že "vítězně dobývá lidská srdce i knihkupecké pulty po celém světě a získala řadu literárních ocenění..."
Žít v souladu s přírodou se rozhodne sedmašedesátiletý Trond a odstěhuje se na zapadlou usedlost v odlehlé části Norska. Postarat se o sebe vyžaduje především dobrou fyzickou kondici a Trond si ji udržuje manuální zručností a dlouhými procházkami se psem. Jednoho dne zjistí, že jeho nejbližším sousedem je dávnověký přítel z dětství. Neviděli se přes padesát let...
Příběh těžící z dramatických let dospívání je odstartován. Mísí se v něm svědectví z války, pubertální gestace, rodinné tragédie. Do tří částí a sedmnácti kapitol rozčlenil autor své vyprávění a úhel pohledu svěřil hlavní postavě. Pasáže přítomnosti mají charakter popisu a líčení a občas jimi proskočí úvahy o smyslu tady toho všeho. V reminiscencích se střídá vnitřní monolog s věrohodnými dialogy. Válečné události doplňuje svými postřehy otcův pomocník Franz. Jeho vyprávění má ozřejmující význam a je pozvolným odhalováním jednání protagonistova otce, který se rozhodne zůstat v sousedním Švédsku a nevrátí se k rodině. Osobní dilema koresponduje s ilegální činností a odporem proti Němcům za druhé světové války.
Hutný příběh je ve znamení dvou výstřelů; nešťastnou náhodou je zastřelen Trondův kamarád z dětství, stigma osudovosti má smrt odbojáře, usmrceného mladým německým vojákem, který své halt doplňuje úpěnlivým bitte!
Trondova přítomná volba samoty nemá jasnou a zřetelnou pohnutku: můžeme ji pouze tušit z manželčina a sestřina úmrtí, příčinou může být i vyčerpávající životní tempo. Faktem zůstává, že náš dobrovolný vyhnanec nepohrdne sousedskou výpomocí, má radost z návštěvy jedné z dcer...
Pettersonova epická výseč kumuluje vedle sebe události nestejných kvalit a dramatického napětí. Autor je motivicky nezhodnocuje, ani nevyužívá gradace a momentu překvapení. Lineární tok se střídáním přítomna - minula se jeví jako nahodilost, bez zjevného zámyslu a opodstatnění. Sklouzává do nudy... Jako příklad může posloužit samotný název; jít krást koně představuje označení pro jednu z klukovin, zároveň je kódem pro konspirační činnost odboje.
Věřme, že nás další Pettersonovy prózy přesvědčí o jeho vypravěčských kvalitách a že se máme na co těšit.
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |