Miloslav Rejzl, člen Unie českých spisovatelů, slaví 8. dubna 75. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Honba za penězi je snad tou největší vášní lidí, vyplňuje jejich život, vezme jim všechen jejich volný čas a pak už jim zbývá málo na vlastní život. Člověk obětuje pro peníze všechno - i svoje zdraví, avšak ani za všechny peníze světa si nikdy zpátky zdraví koupit nemůže. Lidé, kteří dokáží hodnotit všechno jen penězi, vymysleli další heslo, kterému také věří - že prý není na světě nic zdarma, všechno prý něco stojí. Jakékoliv materiální svršky určitě ano. A přece: ty opravdu vůbec nejlepší věci na světě jsou úplně zdarma! Většina lidí v tom dnešním uspěchaném, materialistickém světě žije v tak izolovaném a plastickém prostředí, že nemá ani možnost se s nimi setkat. A na jejich hledání nemá ani čas, ani představivost a cit.
Kolik lidí by na příklad věřilo, oč krásnější než dívat se na televizi je třeba ležet někde venku na stráni ve voňavé trávě a dívat se do vysokého letního nebe, pozorovat pomalu plující oblaka a radovat se z jejich tvarů a ze zpěvu neviditelného skřivana tam někde vysoko nahoře?
Kolik je takových obyčejných a kouzelných věcí prostého žití, kolik nevšedností je možno najít a vychutnat z všedního života? Kvetoucí třešňový a jabloňový sad je jeden z takových zázraků. Poskytuje nepopsatelné zrakové naplnění. Lidé méně vnímaví jsou překvapeni, citlivější jsou u vytržení, ztrácejí doslova dech.
Krásné letní večery na venku, kdy z polí voní čerstvé seno a krajina je zalitá světlem úplňku a ozvučená vzdáleným štěkotem psů. Sedávat za takových večerů na zápraží a dívat se, jak se všude míhá zlatý déšť světlušek a tiše pozorovat tu krásu.
Sedět v horkém letním dni ve strakatém stínu ovocných stromů v sadě, s bosýma nohama v chladivé trávě a dopřávat si v polosnu rozkoš lenosti a odpočinku.
Louka s kopretinami a pampeliškami, strouha, kde roste jitrocel, sedmikrásky, žebříček a blatouchy. Tiché lesní paseky, vonící arnikou, malinami a jahodami, slunné stráně porostlé vřesem, jalovčím, tymiánem a mátou, kde vůně z toho všeho je tak silná, až přechází dech.
Kdy jste naposledy - či vůbec - něco z toho sami prožili a vychutnali? Kdy jste naposledy slyšeli v podvečer zpívat slavíka? Kdy jste na tmavém nočním nebi viděli létavici?
Náš život ve městě je po celý den obklopen hlukem. Od zvonění ranního budíku až po neustálé řinčení pracovních telefonů a všudypřítomnou skrumáž všemožného rámusu v pozadí.
Krásné a příjemné cesty nevedou a ani nemusejí vést daleko. Krátká procházka polní pěšinou mezi dozrávajícím obilím a prosvítajícími květy chrp a kalichů vlčího máku může poskytnout hlubší a trvalejší vnitřní zážitek než dlouhá turistická cesta za oceán. Kdo chce najít duševní rovnováhu a ztracený klid, sotva je najde chozením po městských ulicích. Měl by se projít po lese, kde může slyšet ticho a vidět zelení, kolik jich paleta zná a dýchat přitom vůni pryskyřice a jehličí.
Proti starostem a depresi je příroda tím nejlepším lékem. Malebné místo u řeky ve stínu olší a vrbin je nejideálnějším místem na světě pro léčení moderních depresí, pro unavené tělo i duši. Vládne tam velebný klid. Stačí sednout si k řece s nohama v chladivém proudu a dívat se, jak nad vodou plyne tichá pohoda léta. Člověk pak cítí, jak se v něm rozpouštějí a vycházejí z něj všechny chmury a tísně.
Vědět kde a jak nabýt duševní rovnováhu je důležité, ale neméně důležité je naučit se, jak si je udržet co nejdéle. Snad nejlepší způsob je nenechat se zbytečně deprimovat nějakými potencionálními problémy budoucnosti, ale hodnotit své šance spíše v krátkodobých termínech: »Jsem momentálně spokojen? Je pravděpodobné, že budu spokojen ještě dnes večer? Zítra? Příští týden? Příští měsíc?« Jestliže ano, proč si zbytečně kazit současnou spokojenost pomyšlením na nějakou vzdálenou mizérii, která se třeba ani neuskuteční?
Autor: MILOSLAV REJZL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)