K 130. výročí narození Zdeňka Nejedlého a 60. výročí Sjezdu národní kultury
V našich dějinách bychom asi nenašli osobnost, která tak hluboce ovlivnila kulturně-politický vývoj své doby jako Zdeněk Nejedlý (10. 2. 1878 - 9. 3. 1962). Nasměrování mladého Nejedlého se však původně ubíralo jiným směrem.Velmi brzy se stal významným vědcem, filozofem, historikem, estetikem, muzikologem. Ve všech těchto vědách zanechal po sobě velmi zřetelnou stopu, bohužel dnes zasutou jeho významem spíše kulturně-politickým. Přesto je povinností každé současnosti zrekapitulovat někdy velmi povrchní závěry mnohdy silně ovlivněné dobovou politickou objednávkou. Záměrem našeho zamyšlení bude zrekapitulovat význam Zdeňka Nejedlého coby významného spolutvůrce kulturně-politického vývoje v nových společenských strukturách po 2. světové válce. Článek tak nechápu jen jako připomínku 130. výročí jeho narození, ale i jako příspěvek osmičkového roku, tedy 60. výročí Sjezdu národní kultury v dubnu 1948 (zahájen 10. 4.)
Dlouhá životní pouť Zdeňka Nejedlého se v podstatě rozdělila do dvou stěžejních období, pro něž je charakteristická rozdílná životní orientace. První období můžeme počítat od studií až po počátek 2. světové války, kdy se s příslovečným zaujetím věnuje práci vědecké a pedagogické. S příchodem fašismu a nucenou emigrací začíná být pro Nejedlého hlavní životní náplní práce kulturně-politická, která vrcholí ministerskými posty. (V letech 1945-53 ministr školství, ministr práce a sociálního zabezpečení a opět ministr školství věd a umění.)
Léta 1938-1948 znamenají pro Nejedlého prudkou změnu. Ani ne ve smyslu názorovém, nýbrž ve způsobu a možnostech prezentace těchto názorů. Tak jako řada osobností kulturního a politického života volí v období Protektorátu emigraci. Odchází do Sovětského svazu, kde dělí svůj čas mezi politickou, osvětovou a pedagogickou práci. Vrací se s Gottwaldovou vládou a stává se mluvčím komunistické kulturní politiky. Neúnavně veřejně vystupuje, publikuje, polemizuje o stěžejních otázkách kultury a umění v nové poválečné situaci. Mění se zásadně i forma jeho textů. Není určena odborné veřejnosti, ale doslova nejširším vrstvám. Mění se nejen slovník, ale i hloubka projevů a textů. Zde již není místo pro případná nedořešení problémů, zde se již jedná o striktní soudy, teze a hesla. Bezesporu se však jeho vystoupení vyznačují hlubokými, především historickými znalostmi, z nichž vybírá příklady pro dokumentování svých esteticko-politických konceptů.
Již v létě 1944 si v Československých listech klade otázku, jaké budou nejbližší úkoly naší kultury a umění. Srovnává potřeby materiální s potřebami duchovními. Poukazuje na význam kultury a umění v celé historii naší společnost. Klade důraz na problematičnost navazování na stávající. Vyjmenovává řadu významných osobností, které se již nebudou moci podílet na budování nového, a to ve všech oblastech umění i vědy. V stručném přehledu upozorňuje i na nutnou proměnu ideové orientace. Stručně vzpomíná vysoké školství, kdy stávající univerzity musí být doplněny novými. Již zde se promítají jeho dlouhodobé kulturně-politické záměry, jako obnova Betlémské kaple a jiné. Článek je jakýmsi náčrtem úkolů, které Zdeněk Nejedlý ve svých pozdějších státních funkcích většinou realizoval
Již první dny po osvobození využívají kulturní pracovníci k setkání v pražské Lucerně. Jak to v této atmosféře ani jinak nemohlo být, měl stěžejní projev právě Zdeněk Nejedlý. Využívá doslova revoluční atmosféry. Z politického hlediska útočí na Západ, který dopustil tak strašnou válku a vyzdvihuje Východ coby perspektivu naší společenské i kulturní orientace. Úkoly, které vidí jako hlavní, shrnuje do několika bodů.
Je to především potření stále hrozícího fašismu, dále nebezpečí úpadkové buržoazní kultury. Východisko vidí v lidovosti, kterou nechápe jako přibližování k lidu za cenu snižování úrovně. Důraz má být kladen na národní kulturu a v této souvislosti obhajuje postoj komunistů, jejichž internacionalismus není v rozporu s národně viděnou kulturou. Za pevný fundament, na kterém se může dále rozvíjet nová kultura, považuje klasiky.
Jedním z výrazných počinů v poválečném působení Zdeňka Nejedlého bylo vystoupení na Sjezdu národní kultury, který se konal 10.-11. dubna 1948 ve velkém sále Lucerny. Předsednictvo dvoudenního setkání široké kulturní fronty bylo reprezentativní (předseda J. Drda, místopředseda J. Mukařovský, jednatel J. Dolanský, někteří z členů předsednictva: dirigent K. Ančerl, výtvarník A. Fišárek, ministr V. Kopecký, kunsthistorik V. Kramář, ministr Z. Nejedlý, pověřenec L. Novomeský, teoretik L. Štoll...)
Nejedlého vystoupení se stalo jistým programem dalšího kulturně-politického vývoje. V úvodu se soustřeďuje na otázky ideologické. Klade důraz na její všudypřítomnost a vidí velké rezervy v práci kulturních pracovníků. V části vystoupení nazvaném Kultura není věčná zdůrazňuje třídní charakter umění (k umění řadí i vědu). Když se nemůže vyhnout frekventovanému termínu "věčné hodnoty ", vysvětluje jejich potřebnost v různých dobách. "Jako minulé doby si vytvořily svou, tak i my si vytvoříme svou, novou kulturu". Z tohoto pojetí je zřejmé chápání kultury jako přímého odrazu společenské situace. V podstatě nenavazuje na levicovou avantgardu, která chápala roli umění jako avantgardu nové společnosti.
V dalším oddíle Kultura a skutečnost vidí její hlavní smysl v poměru ke skutečnosti: "Podívat se skutečnosti tváří v tvář". Právě tomuto pohledu se podle něj kultura v posledních desetiletích odcizila. Za projev takového odcizení považuje surrealismus. Do jisté míry mu přiznává opodstatněnost existence a to ve smyslu jeho odrazu buržoazního světa, neztotožnění se s tímto světem. Přiznává našemu surrealismu jeho levicovost, ale jen v určité době: "Jakmile se skutečnost změnila, a ze špatné skutečnosti se stala skutečnost, která je naopak krásnější než všechny sny, které si surrealismus dovedl vymyslit, jako je tomu v Sovětském svazu a po roce 1945 i v jiných slovanských zemích a také u nás. Tu surrealismus najednou ztratil všechen svůj význam, ale octl se kdesi vzadu za skutečností, kulhá za ní a tím se až nemožně opožďuje".
Považuje tedy surrealismus za umělecký projev, který v "současnosti " nemá opodstatnění, který odvádí vnímatele od současného světa. Avšak za mnohem nebezpečnější než surrealismus považuje formalismus. Chápe ho jako útěk od skutečnosti: "Neumí-li umělec zachytit skutečnost umělecky hodnotně, pomáhá si tím, že si vymyslí nějaké formulky, jež mají nahradit skutečnost". Tento projev považuje za umění doby úpadku buržoazie. Umění prázdných forem.
Tyto úvahy mají své opodstatnění, avšak v případě vystoupení Zdeňka Nejedlého nešlo o nastínění vědeckého, odborného problému, ale o deklarování politického prohlášení, kdy se umění stává prostředníkem a doslova služkou politických záměrů, což se markantně projevilo v následujících letech.
Za další způsob uměleckého vyjádření považuje naturalismus, který se odvrací od skutečnosti, a tím tedy podle něj nesplňuje požadavky kladené současností na umění. Vidí jej rovněž jako produkt buržoazní společnosti. "Není náhodou, že naturalismus ve své zdrcující většině je tak hrubý, syrový a sprostý. Buržoazie této doby, znuděná již ušlechtilostí, morálkou a ideovostí, z níž kdysi vyšli její představitelé umění a vůbec kultury v boj za nový a lepší ideál lidstva, ráda nyní bičovala své přesycené smysly lidskou spodinou a jejími neřestmi".
Čtenář si jistě klade otázku, která díla má Zdeněk Nejedlý na mysli. Podle něj jsou to opery Sedlák kavalír od Mascagniho a Pucciniho Tosca. Nejedlému nejde o způsob prezentování myšlenek, negativum naturalismu chápe v jeho údajném zkreslování skutečnosti: "Není pravda, že skutečnost je taková... My máme rádi a chceme vidět zdravé lidi a ti musí být i mravně zdraví. Nejsou-li pak, tak je chceme léčit, ale ne se kochat v jejich chorobách".
Nová kultura se podle něj rodí ze socialistického realismu: "Je to kultura ne jakékoli, ale živé a pravé skutečnosti, dnes revoluční skutečnosti".
Kultura a umění je tedy chápaná jako prostředek boje za novou společnost. V podstatě zde absentují úvahy o podobě uměleckého díla. Zájem je soustředěn na jeho obsahovou složku, a to, co by komplikovalo jasné a prosté prvoplánové sdělení, je považováno za neumělecké.
Velká část Nejedlého příspěvku je věnována příkladům a právě v těchto konkrétních souvislostech se odráží a je zřejmý jeho koncept. Soustřeďuje se především na hudební díla. V prvé řadě je to Smetanova Prodaná nevěsta, kterou deklaruje jako vrcholné realistické dílo a Bedřicha Smetanu uvádí jako realistického skladatele. Je to bezesporu otázka chápání toho, co vidíme, či lépe v tomto případě slyšíme pod představou realismu. V případě Prodané nevěsty se spíše jedná o romantickou buffooperu než o realistický pohled na českou vesnici 60. let 19. století.
Shromáždění mělo především politicko-kulturní charakter a jistě nebylo místem pro analýzu jednotlivých uměleckých děl či úvahy o interpretaci klasických děl.
Závěry z takovéhoto fóra se v určitém společenském klimatu mohou stát záměrně i nezáměrně jistou normou. Nejedlý v této souvislosti vzpomněl například dirigenta Václava Talicha. Charakterizoval jej jako nekompetentního pro interpretaci Smetanovy Prodané nevěsty. Vyčítá mu rychlá tempa, tedy jakési zpronevěření autorskému notovému zápisu. Auditoriu muselo být jasné, že se nejedná o tempa v Prodané nevěstě, nýbrž o samotného Václava Talicha, osobnost evropského formátu 30.-40. let 20. století. Talich byl po válce proskribován za svou aktivitu v období Protektorátu.
Za jisté zaklinadlo, které se stalo hodnotovým měřítkem, posloužil staronový pojem socialistický realismus. V našich poměrech, alespoň v levicově orientované kulturní frontě, to nebyl pojem neznámý. Jako červená nit se táhne diskuse nad teoretickým obsahem, ale samozřejmě i nad konkrétním uměleckým ztvárněním tohoto konceptu. Právě jeho v podstatě nepřijetí levicí ve 30. letech, i přes počáteční úsilí Bedřicha Václavka, dosti zkomplikovalo jeho akceptování v nové společenské situaci po 2. světové válce. Ve svém zaštítění socialistického realismu se Nejedlý opíral o výklad realismu jako hodnoty oproti surrealismu, formalismu či naturalismu. Cílem mu bylo zdůvodnění socialistického realismu, a protože mu byla zřejmá nedůvěra v tento koncept ze strany již vzpomínané levicové kulturní fronty, kladl důraz na realismus jako kvalitativní měřítko. Umělecká tvůrčí i teoretická veřejnost, v podstatě bez rozdílu politického zaměření, chápala ve své velké většině návrat k realismu jako jistý anachronismus. Byla to uzavřená etapa, která však například v českém výtvarném programu neměla nijak pevné kořeny. Vždyť český umělecký projev 19. století je z větší části romantický. Ptáme-li se po příčině tohoto stavu, nalezneme ji v jednoduché odpovědi. Reálný svět 19. století byl pro českou uměleckou a vědeckou reprezentaci velmi málo akceptovatelný. Okouzlení "romantickým nereálnem", tedy například slavnou minulostí, jak konkrétní, nebo smyšlenou, bylo východiskem pro další sny o české budoucnosti, o nové budoucnosti svrchovaného, samostatného národa. Tento pohled na svět v našich poměrech, pohled jakéhosi romantického realismu byl dávno uzavřen. Tady šlo o něco naprosto jiného. Šlo o vyrovnání se se současnou pokrokovou evropskou avantgardou, což v podstatě znamenalo vyrovnání se s Francii. První desetiletí 20. století a podstatná umělecká tvorba celé první republiky dokumentují, že se to dařilo. Vzpomeňme jen "český kubismus", a mohli bychom nacházet i specifika v rámci českého surrealismu, a to nehovoříme o slovenském nadrealismu. Tyto kořeny byly velmi pevné a nevázaly se jen a apriori k nějakému politickému konceptu. O to složitější bylo pak zpětné deklarování realismu a na něj navazujícího socialistického realismu. Zdeněk Nejedlý tuto situaci velmi jasně pochopil a reaguje na ni slovy: "Dnešní umělci se realismu vyhýbají, protože se bojí, že by jim z toho vyšel kýč ".
Jako příklady uvádí klasická díla: například Smetanovu Hubičku či Babičku Boženy Němcové. Na určitých pasážích z těchto děl pak dokazuje neslučitelnost kýče s realismem. Tento jeho výklad by jistě vyžadoval několik poznámek. Lze opravdu považovat díla, která Nejedlý uvádí, za jednoznačně a bezezbytku realistická? Jak Hubičce, tak Babičce nelze upřít velkou dávku romantismu, obě jsou poznamenány silným nábojem deklarace češství vycházejícího z lidových národních kořenů, ovšem velmi silně stylizovaných. Opravdu se mezi umělci a teoretiky šířil názor o vztahu či propojenosti realismu s kýčem?
V oddílech Tvořit skutečnost a Českost, národnost se Zdeněk Nejedlý soustřeďuje na deklaraci uměleckých děl, která považuje za příkladné coby demonstrace národně českého, automaticky také kvalitního. Prodaná nevěsta "představuje nesmírnou vzpruhu a tím i nesmírně cennou službu národu." Dalibor ukazuje, "jak statečný má být český člověk v boji ". Libuše "volá k zápasu za osvobození kdysi tak slavného národa". Babička přímo "formulovala český charakter." Podobným způsobem Nejedlý interpretuje další umělecká díla, ale i díla vědecká, například spisy Františka Palackého.
V této souvislosti nás znovu napadá otázka: jaká byla skutečná míra Nejedlého umělecko-historického a estetického přesvědčení, do jaké míry to byl politický kalkul? Tak se také vrhá na Máchův Máj. Nazývá jej "čistým uměním ", které se však "nestalo majetkem národa", přesto mu však neupírá "uchvacující popisy, ponoření v subjektivní lidské city".
Obdobně hodnotí i dílo Vrchlického a Březiny. "Nejsme tak jednostranní, abychom nedocenili i takto ?čisté? umění ... Nevidíme v tom cíl kultury, nýbrž prostředek, jenž nám má pomoci vytvářet ještě lépe a ještě účinněji život, skutečnost".
Nejedlý se vrací k vysvětlování realismu. Neupírá mu fantazii, ale chce po ní, aby byla plodná, tvořivá, aby vnímatele neodváděla od skutečnosti, ale skutečnost mu ještě lépe a hlouběji ukázala.
V celém referátu nepolemizuje s žádnými estetickými, či uměnovědnými koncepty. Vzpomíná jen Otakara Hostinského s důrazem na jeho studii O socializaci umění. Když se zamýšlí nad současnou uměleckou kritikou (1945-46), vidí ji ve velmi negativním světle. "Na rozleptávání dnes není vůbec doba ... Ne že bych kritiku počítal ke zjevům rozkladným. I kritika může a má mít cíle kladné. Leč, bohužel - takové kritiky my dnes nemáme."
Dále apeluje na tvořivost kritiky. Za tzv. netvořivé považuje a jako exemplární příklad uvádí kritickou tvorbu Ferdinanda Peroutky a Václava Černého.
Sjezd národní kultury v dubnu 1948 se stal doslova počátkem nového kulturně-politického programu a právě vystoupení tehdejšího ministra Zdeňka Nejedlého k tomu přispělo naprosto určujícím způsobem.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |