Příklad první. Před pár dny se senioři, obyvatelé tří pražských domovů důchodců po předešlém protestu a až demonstraci, tedy nátlakové akci podepřené jejich hůlkami, domohli toho, že jejich bydlení v těchto zařízeních nebude ohroženo pro ně nevýhodnou - v podstatě likvidační - smlouvou. Mezi těmito seniory je i Marie Rút Křížková, někdejší chartistka. Ta se v České televizi těžko smiřovala s tím, že se musí domáhat svých občanských práv v občanské společnosti, za kterou tolik bojovala proti režimu, jenž podle ní občanská práva potlačoval.
Příklad druhý. Režisér, dramaturg a bývalý politik, člověk postižený atentátem na začátku 90. let, Jiří Svoboda, se nedávno v Českém rozhlase vyjádřil, že poté, co opustil politickou dráhu, sice dostával práci v České televizi, nicméně nemohl být pod ní podepsán svým jménem. V té souvislosti jsem si vzpomněl na únorovou konferenci Unie českých spisovatelů, kdy si levicoví básníci a prozaici stýskali nad tím, že jejich jména nemohou být uvedena pod jejich v současné době občas vydávanými díly, a uznávanými i v zahraničí. Jiří Svoboda si v oné rozhlasové relaci na tuto »nesnesitelnou lehkost bytí« nestěžoval, bral to jako normu. Nu, není divu, když ho jeho činnost živí. Stejně jako si »překabátění« umělci, kálející dnes zdatně na minulý režim (tím probůh nemám na mysli pana Jiřího Svobodu), uvědomují, co - a hlavně kdo - je vlastně živí.
Příklad třetí, zpráva ČTK z 14. března 2008. Jedenáctý ročník mezinárodního literárního maratonu Nonstop čtení, který měl být věnován tvorbě Karla a Josefa Čapka, se letos nebude pořádat. Přehlídka byla zrušena kvůli nedostatku financí, řekl ČTK Karel Srp, předseda Jazzové sekce, která festival od roku 1998 organizuje. Pořadatelé podporovali festival nepřetržitého několikadenního čtení z vlastních prostředků; pražský magistrát přispěl jednou, a to loni na desátý ročník částkou 200 000 korun. Pro letošní rok přislíbili radní 10 000 korun, což je podle Srpa pro zorganizování tak velké akce nedostatečné. Jazzová sekce požádala o dotaci, protože není schopna už dále sama přehlídku financovat. Jednání magistrátu považuje Srp »za mstu, že se Jazzová sekce staví za divadla, která odmítají takzvanou reformu«, vypracovanou radním pro kulturu Milanem Richterem. »Praha je oproti Ostravě, kde kulturu neuvěřitelně rozjíždějí, 'biafrou ducha',« dodal Srp.
Literární maratony trvaly deset let; začaly u díla Lawrence Ferlinghettiho a Alexandra Solženicyna, poté se zaměřily na českou literaturu. Četlo se také z knih Arnošta Lustiga, Jaroslava Haška, Václava Havla či Josefa Škvoreckého a jeho ženy Zdeny Salivarové. Mezi čtenáři byli ministři, umělci, bohemisté, školáci, ale i bezdomovci. Osobně se přehlídky zúčastnili například Ferlinghetti a Václav Klaus. Maratonu, který trval několik dnů a nocí a přenášel ho internet, se účastnili čtenáři i v zahraničí. Pořádal se mimo jiné v Kyjevě, Košicích, Stockholmu, Haagu i Varšavě, kde ho pomáhala organizovat česká centra. V budově OSN v New Yorku předčítalo z překladů tuzemské tvorby několik desítek velvyslanců zemí, z nichž mnohé nemají v Praze ani ambasádu. Podle Srpa šlo o jednu z nejlepších propagací české literatury ve světě. Tolik zpráva ČTK.
Příklad čtvrtý. Ve zprávě ČTK zmiňovaná pražská divadla jsou nucena zápasit o finanční přízeň pražského magistrátu. Grantový systém má být změněn, což může ohrozit samu existenci těchto divadel, mezi nimi i Činoherního klubu, oné líhně disidentství, či Ypsilonky, jejíž principál Jan Schmid si dokonce postěžoval, že v tak svízelné situaci jeho soubor za dobu své téměř 45leté existence ještě nebyl. Když v 90. letech slavili Ypsiloňáci třicítku, byl jsem u toho. A byl u toho na skok i Václav Havel, tehdejší prezident. Kde je nyní?
Příklad pátý. Jistá firma v Karlových Varech zlikvidovala při rekonstrukci hotelu všechny stavební prvky, který měly nějakou památkovou hodnotu. Prostě zůstaly jen obvodové zdi. Tvrdila, že postupovala podle předpisů. Památkáři však tento názor odmítají, nicméně v tuto chvíli již jen bezmocně krčí rameny. Vzpomínáte na zlikvidovaný - přes řadu protestů - pražský barokní Špačkův dům? A co hotel Savoy na Pohořelci, co obdobně »rekonstruovaný« dům v ulici kapitána Jaroše v Holešovicích, co zdemolovaná přerovská Komuna, restaurace EXPO 58 na Letné, a co já vím, kolik toho ještě dnešní barbaři zlikvidovali? O tom bohatě vypovídá každoroční anticena Bestia triumphans. A obyčejný český občan z 90 procent drží hubu.
Kiš kiš! (kisch, kisch!, aby to bylo aktuálně germanisticky gramaticky stylové), chtělo by se potměšile notovat a ukazováčkem o ukazovák strouhat. Ale nemůže se. Nejsme přece jako oni. Já nechci být jízlivý, jenom všem, co o »listopadových idách« zvonili klíči, připomínám, jízlivě připomínám, že si vyzvonili to, co si vyzvonili: liberální kapitalismus, v němž duchovní hodnoty spláchl finanční hajzl.
Obávám se, že tento národ je tímto liberálním kapitalismem, ničícím ve jménu laciného zisku úplně všechno - i to sociální, co bylo za minulého režimu vybudováno, naprosto zpitomělý, že tomuto národu je skutečně jedno, v jakých rukách se ocitá jeho duchovní či hmotné bohatství. Víc - v jakých a čích rukách se ocitá český občan jako takový. Ale dobře mu tak a sláva mu, on je pašák!
Dovolte, abych si na závěr přihřál svou poetickou polívčičku:
Pachuť pahodnot pohltila polovinu populace...
Jaký máš ještě důvod k žití, lásko,
když už zase mlčí v zásuvce
krysařova flétna,
co vyhání krysy z města
a ovce před spaním samy se zase
ochotně počítají...
Autor: MIROSLAV KANTEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |