Jakub Patočka se v Literárních novinách (11/2008) rozepsal v rozsáhlé kurzívě příběhem o vyznamenávání bratří Mašínů. Dal ji titulek Několik mašínovských rad sociální demokracii. Ač poněkud rozvlekle a chaoticky připomíná nejrůznější paralely mezi komunisty a antikomunisty, není jeho myšlenka vůbec původní. Odvolává se na výrok Adama Michnika, který vyslovil krátce po roce 1989. V závěru svých řádek v Literárních novinách, které řídí, Patočka navrhuje: "...vyhledat pozůstalé oběti bratří Mašínů, Milana Paumera a spol., pozvat je na návštěvu Sněmovny, nebo aspoň do Lidového domu... pokusit se uspořádat jejich setkání s pozůstalými po popravených členech tragické mašínovské skupiny, jež by mohlo vést ke smíření těch, kteří se chtějí chtějí a mohou. Milan Paumer a bratři Mašínové k nim bohužel, nepochybně i vinou nevkusného představení, které nad jejich hluboce nešťastným osudem nabídla česká politika i média v posledních týdnech, nepatří."
Vloni a také letos jsem se vypravil po republice, abych se setkal s některými nejbližšími těch, které bratři Mašínové povraždili. Do jednoho nesouhlasili s publicitou ani s fotografováním, nevěří českým novinářům a považují je za prodejné děvky režimu. Mnozí se bojí davového šílenství, které se ve vztahu k těmto zločincům otevřelo. V telefonických rozhovorech jsem si ještě navíc ověřil, jaký mají názor na předsedu české vlády Mirka Topolánka, na veřejně proslovené výroky Milana Paumera, že ani jednoho zabitého nelituje. Je jim známo i vyjádření Josefa a Ctirada Mašínových, které bylo přečteno 19. září 2006 v Lošanech za přítomnosti vysokých představitelů ČR, včetně místopředsedy Senátu a náčelníka vojenské Kanceláře prezidenta republiky a bývalého ministra obrany: "...Svých činů a obětí, které tento náš boj vyžadoval, nelitujeme."
Srovnávají tato bezprecedentní jednání jenom s "omluvou" Václava Havla ve vztahu k Němcům po 17. listopadu 1989, s jeho první zahraniční cestou po zvolení prezidentem nikoli na Slovensko, ale do SRN.
Buď jak buď, přání Jakuba Patočky je veskrze pošetilé a naivní. Ani jeden z postižených, do jehož života strašlivě zasáhla vražedná ruka Josefa a Ctirada Mašínových a Milana Paumera, nestojí o setkání s nimi.
V zástupech českých gratulantů, kteří nyní okatě vyjadřují solidaritu s vrahy, a také s jednáním Mirka Topolánka se odhalila jejich tvář (křesťany a dokonce členy KDU-ČSL nevyjímaje) .
V čem se liší od těch, kteří ve své době odhodlaně a často i ze zbabělosti zvedali ruce za oběšení Rudolfa Slánského (jednoho z těch, kdo kolo procesů padesátých let pomáhali roztáčet) a za popravu Milady Horákové?
Jedni i druzí souhlasili - z hyenismu, kariérismu a z padoušství - se smrtí živých, když hlasitě bubnovali před šibenicemi. Stejně tehdy jako dnes, obdobně jako ve středověku! Neměli bychom na ně ani po létech, která uplynou, zapomínat...
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |