K českému samizdatu patří autorská odvaha vyjádřit mediálně cenzurované obsahy. Bohužel se to zatím projevuje spíše v tematické rovině díla a výsledný efekt nemůže vždy náročnějšího čtenáře uspokojovat. Sbírka Cizí peří (nese vročení 2007, bez ISBN) Štěpána Blažka (1945 v Nové Bystřici) však svědčí o opaku. K autorovi jen toto: je profesí učitel základní školy, píše pro děti a publikuje v dobřichovickém nakladatelství ALFA-OMEGA, je členem Unie českých spisovatelů, žije v Jevíčku... Sbírka Cizí peří mne zaujala z několika důvodů. Slovesná tvorba českých i zahraničních slovesných tvůrců se tu stává materiálem pro vlastní umělecký výraz a tvůrčí kreaci - tedy nemůžeme psát o plagiátu, o čemž svědčí to, že jsou u každé básně uvedeni autoři výroků (většinou jde o incipity básní či o názvy básní a sbírek), z nichž je text modelován. Zda jde o "porušení autorských práv" je otázka pro právníky, ale u samizdatu "vydaného" pro vlastní potřebu a několik literárních přátel to je spíše teoretický problém a literárně (umělecky!) irelevantní.
   Výchozí text je impulsem pro samostatnou textovou koláž, významotvornou kreaci, která je vlastním Blažkovým autorským přínosem. Do jisté míry podobně postupovali mnozí autoři koláží, a nezřídka i pop-artu či dokonce postmoderních citací a parafrází. Sbírka je uvedena mottem z Horatiova Umění básnického: "Buď jak buď, hlavně stručný ať je tvůj výklad." A Blažkův "výklad" je opravdu stručný, totiž tříveršový, a do fragmentárně náznakovitého významového pohybu se promítá vědomí (či spíše povědomí) o tvorbě autorů, z nichž Blažek cituje; jinak jde o výsledek tvůrčích postupů navazující veršové výstavby či konfrontace, příměru a metaforické definice. Škoda, že stranou zůstala např. antiteze, paralelismus, paronomázie, etymologizace a další postupy, jež se nabízejí - bylo by však nutné "dekomponovat" samotnou látku, výchozí slovesný obraz a metaforu. Jistě, "vzniklo by" něco zcela jiného, s ještě větším podílem autorské slovesné invence, a o tu Blažkovi tolik nejde: ta tristicha jsou svého druhu prae-interpretací tvorby citovaných autorů jejich vlastními postupy... Alespoň v tomto kódu lze mnohé koláže číst..
   Jakou podobu mají tato trojverší? Např. názvy tří básní O. Březiny vytvořily cosi jako symbol "Lásky", tedy "Kolozpěv srdcí / Hudba slepců". Březinovy jsou symbolické metafory, ale ty jsou Blažkem vztaženy k jiným denotátům - to tristichon je Blažkovo, jeho je pojetí "lásky", a přirozeně se nejedná o básnickou soutěž s velkým symbolistou! Podobně explikativní funkci mají třeba verše využívající "motivy" z T. R. Fielda ("Co je život? / Kosočtverce na ohradách / Práci čest!) nebo T. Ró?ewicze ("Dva rozsudky smrti / Kácení stromu / Chlapec v červené vojenské čepici"). Tříveršovou strukturou a významovou gnómičností jsou jeho básně blízké haiku. Hravost, rozmarnost, někdy náznak příběhovosti poznamenávají mnohé verše, srov. morgensternovskou miniaturu "Kocour / Půlnoční myš / Ne!" nebo fragment pelcovský: "Sotva dospělá / Ne ne ne / Bylo to nádherné". Situační momentky, melancholická či nostalgická lyrická zastavení nabízejí verše třeba peterkovské "Žít s labutí / Nakonec / Díra v ledu". Láska je jakýmsi leitmotivem sbírky, byť může mít šiktancovskou podobu "Jak se trhá srdce / Všemi zuby / Ještě teplý".
   Vedle sebe se ocitají fragmenty z textů básníků nejrůznějších názorů a zájmů, poetik i doby, O. Březiny i E. Bondyho, P. Bezruče i R. Berana, M. Floriana i V. Dyka, K. Šiktance i D. Šajnera, I. Diviše a I. Skály, I. Wernische i J. Taufera, K. Sýse i R. Weinera, T. Tassa i V. Majakovského, Ch. Bukowského i Ho Či Mina. Bizarní směsice, ale z domnělých bizarností a antinomií se skládá celý a cele se fetišizující jazykový svět, - jen si nechceme přiznat, co vědí všichni autoři uměleckých (ne propagandistických!) koláží.
   Několik desítek knih, studií, kritik, úvah, fotografií, výtvarných kreací včetně videofilmu o světě po válečné katastrofě, to vše nalezneme na kompaktním disku Jana Kristka (1953 v Praze), autora vyhraněného, osobitého životního i světového názoru. Nese titul Jan Kristek, knihy, práce, články, letáky, básně, povídky a jiné; jeho autor má na vizitce uvedeno "Státní poustevnictví Praha. Ředitel". Studoval na Matematicko-fyzikální fakultě, soukromě se věnoval historii, antropologii, etologii, pedagogice, orientálním jazykům, sanskrtu, etc. etc., pracoval v nejrůznějších zaměstnáních (léta 1987-1990 strávil v emigraci), stále se zabývá "objevováním málo známých souvislostí a odhalováním dezinformací". Motto všech textů by mohla tvořit sentence: "Lidé si pod sebou větev uřízli. Teď padají a mají radost, že létají jako ptáci". Obsah "cédéčka" je natolik heterogenní, že by na hodnocení jeho "odborné úrovně" museli participovat historici, sexuologové, sociologové, politologové, a ani to by nebylo zárukou objektivnější recenze.
   Kristek je také literát, ironik a mystifikátor, svou argumentaci vyostřuje, je jednostranný, domněle povrchní, anarchisticky svéhlavý a "extremistický"; a v tom tkví půvab většiny jeho textů (i fotografií a dětských či automatických obrázků, doprovázených analytickým, dekomponujícím komentářem). Nemá smysl se na tomto místě ptát, jestli budeme souhlasit s jeho pojetím sexuality ("Sex je totiž jediným spojením člověka se Zemí" čteme v článku Kristus a sex), s kritikou homosexuality (jednostranně zvýhodňovaní homosexuálové se mu "stávají nejreakčnější vrstvou, s typicky třídními rysy", jak pointuje článek Nový třídní boj?), kruciat ("Křižácké války jsou bojem evropské zdegenerované kultury proti od východu přicházejícím pozitivním vlivům"). Metodou "rock'n'roll science" pojmenovává a znovu interpretuje takové jevy, jako "buzerokracie", "feminismus" nebo "rasismus proti většině".
   Buď jak buď, Kristkovy mezní názory, příměry a snad zkratkovitá hodnocení jsou vždy podnětné, inspirující, vyzývající tu k vášnivému nesouhlasu, tu k opatrnému, před veřejností skrytému přitakání.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]