Divadelní hra NAŠE MĚSTEČKO (1938) je jedno ze tří děl Thorntona Wildera, za které tento americký spisovatel a dramatik obdržel Pulitzerovu cenu (stejně byla vyznamenána novela Most svatého Ludvíka krále, 1927, a hra Jen o chlup, 1942); jde zároveň o vůbec nejčastější představení na amerických jevištích.
K četným realizacím hry na našich scénách se nejnověji připojila inscenace Divadla ABC, scény Městských divadel pražských, jejíž text vychází z překladu Martina Hilského.
Pojetí dramaturgyně Věry Maškové a režiséra Petra Gábora přenáší osudy Wilderových postav blíže dnešní době; nejde už o obraz dění v provinčním, obyčejném americkém městečku, dramatikem nazvaném Grover's Corners, na počátku dvacátého století, ale až v letech padesátých, aby nám tak byly prostředí i charaktery čitelnější. Realizátoři zjednodušili i vstupní pasáže hry, pomyslné městečko se tak podařilo představit stručněji a ve svižnějším tempu. I wilderovskému principu "divadla na divadle" byl dán menší prostor, než je při uvádění hry obvyklé, režie vsadila především na evokace minulosti, reminiscence prostřednictvím vypravěčské vzpomínající dvojice manželů Morganových, přesvědčivě vykreslených Jitkou Smutnou a Vladimírem Čechem. Dobrým pojítkem mezi minulostí a současností se stal model vláčku, přejíždějící občas po předním okraji jeviště a mající úlohu jakéhosi významového podtrhávání ukončených či počínajících hereckých výstupů, časově různorodých myšlenkových celků hry.
Wilderovo Naše městečko je hra jen zdánlivě jednoduchá. Postupně rekonstruovaný příběh zamilované dvojice George Gibbse a Emílie Webbové nemá jen rozměr bezprostředního obrázku docela obyčejných lidí žijících v docela obyčejném městečku, je tu stále přítomný zobecňující přesah k nadčasovému poselství, dramatik neváhá přivést na jeviště i mrtvé a naznačit jejich konfrontaci se světem živých, aby tak více přispěl k odhalení tajemství všednosti, každého jedinečného, neopakovatelného okamžiku.
V rolích mladých hrdinů zazářili Hana Vagnerová a Jaromír Nosek (s ním alternuje Viktor Dvořák), oba dobře zvládající dětská i dospělá léta protagonistů, aniž by nějak ubrali na přesvědčivosti svého přirozeného, civilního herectví. I řada dalších rolí diváka zaujme, za připomenutí určitě stojí doktor Gibbs Jana Vlasáka, paní Gibbsová Vlasty Žehrové či paní Webbová v podání Stanislavy Jachnické.
Podle Thorntona Wildera samého představuje jeho hra "pokus nalézt obrovskou cenu v nejmenších událostech každodenního života". A skutečně, střídají se tu "obyčejné" výjevy týkající se školy či kostela, odehrají se tu narozeniny, svatba, pohřeb. Vypravěč však jednotlivé scény nepředkládá v jakémsi lineárním pořádku, vývojové zákonitosti neustále ruší, události přeskupuje, aby tak zdůraznil vzájemnou konfrontaci osudů a jevů, jejich obecnější a metafyzičtější rozměr. Pro diváka je to apel, aby dokázal přemýšlet o plnějším životě, aby si uvědomil cenu každého prožitého okamžiku, který se už nikdy nebude opakovat.
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |