Auto vojenské redakce ujíždělo ranní krajinou. Seděl jsem, civilista, vedle řidiče desátníka Jandy. Byl malý, od pohledu vyjukaný, hotová myška. Někde za Benešovem, v hustém lese, jsem mu tajemně řekl: »Tady v těch místech se to stalo.« »A co?« zeptal se kňouravě. Tu se zezadu naklonil podplukovník, podal mi samopal a řekl: »Tumáš, kdyby se objevili«. Řidič zamrkal nervózně očima, trochu zkoprněl a já jen dodal: »Zde přepadli auto a zabili dva lidi. Hlásilo to ráno rádio,« dodal jsem, »ráno, než jsme vyjeli.« »A... a... proč jste mi to neřekli před cestou, mohli jsme jet jinudy,« Janda ustrašeně zaševelil.
Jistě že jsme si to vymysleli, celý ten případ. Žertík, kanadský žertíček. Ale co nebylo již v našem scénáři: za ostrou zatáčkou stálo převržené opuštěné nákladní auto. Nikde ani noha. »Tak tady to tedy bylo,« dodal jsem sebejistě a natáhl závěr. Zásobník zaskočil i vzadu za mnou. Janda teď zbledl jako křída. Celý se roztřásl.
»Šlápni na to, přeletíme to,« řekl jsem mu. Vyrazil s vozem jako chrt. »Snad je to celá velká banda,« dodal jsem, »blíže o tom nehovořili.«
»Tak to tedy ne, to dál nejedu,« durdil se řidič, »to jsme neměli dohodnuto.« Vzrušeně jsem promluvil: »Tady a stát? Mohou nás přepadnout, tamhle vidím v lese nějaké stíny.« Jak ten Janda s námi pak bláznivě kalupíroval! »Už myslíte, že na nás nemohou, že jsme pryč, že jsme jim ujeli?« ozval se za chvíli zoufalým hlasem. Oddechl si, až když jsme vyjeli z lesa do polí.
»Tady zastavím,« ulevil si. Samopaly jsme uložili opět vzadu v autě. Janda nervózně močil, pocukával sebou a díval se s obavami dozadu k lesu. Stále něco čekal...
Redakční řidič Janda. Strašpytlíček, který si na cestě u Benešova skoro dělal strachy do kalhot. Někde mi pak zmizel, když jsem vzal pingl a z té redakce odcestoval jinam. Hodně mi potom chyběl. Ale ještě víc mně bylo Jandy líto. Kanadské žertíky, které jsme s ním provozovali, bývaly veselé a zároveň smutné. Podivně komické. I zdánlivě směšné věci bývají obyčejně tristní. Abychom se pobavili, je často někdo ponižován, zesměšňován. Neuvědomuje-li si to a nevnímá on sám vše jako žert a nehraje-li tu hru na pravdu a lež zároveň s námi, je to o to horší. Kniha života nemívá přečasto žádný etický účes. Z kolika lidí si děláme někdy legraci jen pro jakýsi škodolibý požitek. Často se nad tím vůbec nezamyslíme. A život sám - to jsou jen portréty, fotografie lidských příhod.
Proč musíme poznat a potkat tolik rozdílných povah na světě. Tolik podob i nepodob lidí. Bez těch podob a nepodob by nebylo zoufalého výkřiku směšných ani ponurých slov. Nebyli by ani lidé, i když někdy jen relativně a nezaslouženě směšní, komičtí, groteskní - vybízející přímo k žertům. Lidé, kteří v nás probouzejí nedefinovatelnou pozornost. Dráždí nás často nějakou svojí neopatrnou nepatrností. Podivným mateřským znaménkem svého já. Tak uvíznou v našem vědomí. A často jsme krutí a hrajeme si s nimi tedy tu podivnou a lstivou hru na pravdu a lež.
Co všechno se jen může zrodit v našich mozkovnách, v těch nevyzpytatelných kumbálech, alkovnách nadějí i ztracených iluzí! Kde se v nás náhle berou intermezza záchvatů duševních cambajzů? Proč ubližujeme těm neprůbojným, smutným, přiskřípnutým, těm s neuskutečněnými či nedosněnými sny života? A pak se divíme, že nás za to postihují duševní encefalitidy z klíšťat psychických posedlostí.
A co například ten cynický smích jednoho mého známého, Vráti, který se tloukl do stehen, že hrdina Venclovský »plaval v kanále«. Jako kdybychom my plavali v čisté vodě života, kam stále někdo sype modrou skalici a kde neštípají zlé medúzy.
Někde jsem slyšel slova: »Ať je smutno, jen když je veselo!« A není to tak nějak i v našem životě, v němž je také tolik prapodivných paradoxů jako v této větě?
Autor: KAREL AKSAMIT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)