"Jsou dva druhy nespokojenosti: nespokojenost, která pracuje, a ta, co lomí rukama. První dosáhne toho, co chce, druhá ztratí, co má". Jak stále aktuální jsou slova José Ortegy y Gasset!
Před 125 lety (9. 5. 1883) se v Madridu narodil jeden z nejvýznamnějších španělských filozofů, sociologů, estetiků, ale také jedinečných esejistů. Po 72 letech se pak Ortegův pohřeb stal nevídanou protifrankistickou masovou demonstrací. Není snad většího uznání pro filozofa než to, když se jeho myšlenky stanou živou aktuální součástí myšlení těch, pro které byly určeny.
V předmluvě pro francouzské vydání své nejznámější knihy Vzpoura davů Ortega píše: "Ani tato kniha, ani já nejsme političtí. Námět, o němž se tu hovoří, politice předchází a patří k jejímu podloží. Moje práce je temnou prací horníka. Poslání takzvaného intelektuála je jistým způsobem opačné než poslání politika... Intelektuální dílo často marně usiluje věci objasnit, kdežto dílo politika obvykle věci ještě více zatemní".
Po těchto slovech nás přímo napadá aktuální otázka: srovnání naší dnešní politické scény s postavením intelektuálů v naší současnosti. Bohužel dnes je jen velmi málo slyšet hlas opravdových intelektuálů, kteří by měli do našeho veřejného života mluvit, pokoušet se jej objasňovat, na rozdíl od činorodých zatemňovačů - politiků, jejichž hlasy zaplňují beze zbytku éter.
Úloha intelektuála byla vždy složitá. Byl to nejen Sokrates, Ortega ve frankistickém Španělsku, ale další a další generace intelektuálů v různých dobách a různých kulturách, a to až po naší "skvělou" současnost.
Úloha intelektuála, jeho postavení ve společnosti, jeho chápání světa, jeho povinnosti vůči této společnosti, to bylo v podstatě jedno z nejdůležitějších Ortegových témat. To typické spočívá "...v očích rozšířených údivem při pohledu na svět. Všechno na světě je pro skutečné otevřené oči podivné a zázračné. Údiv, to je rozkoš zakázaná fotbalistovi, intelektuála však nese světem ve věčném vizionářském opojení. Jeho příznakem jsou vytřeštěné oči".
José Ortega y Gasset patří ke známé literární Generaci 98; v letech 1897-1898 studoval na Universidad de Deusto, do roku 1904 na Universidad Complutense de Madrid, kde získal doktorský titul z filozofie. V roce 1905 studovat v Německu, působil na univerzitách v Lipsku, Berlíně, Magdeburgu, byl ovlivněn novokantovskou školou (Hermannem Cohenem).
V roce 1910 se stal profesorem metafyziky na Madridské universitě, kde působil až do roku 1936.
Založil nakladatelství, v kterém vycházely práce světových a evropských filozofů a zároveň i jeho studie, založil velmi známou vlastní filozofickou "madridskou školu".
Po vypuknutí španělské občanské války v roce 1936 odešel do zahraničí, působil ve Francii, Holandsku, Argentině a Portugalsku. Po roce 1945 se sporadicky vrací do Španělska, kde v roce 1948 zakládá v Madridu Instituto de Humanidades, jehož hlavním posláním byla organizace setkání, konferencí na aktuální témata doby.
K základním Ortegovým pracím mimo Vzpoury davů patří například Úkol naší doby, který vyšel česky v roce 1969 a setkal se v našem prostředí s velkým ohlasem. Věnoval se Kantovi, ale také tradičně španělskému fenoménu jako je Don Quijote. Jeho zájem o problematiku estetiky se odrazil například ve studiích Idea divadla nebo v osmisvazkovém Divákovi.
Proslulost Ortegových myšlenek byla svým způsobem podpořena jeho bohatou esejistickou činností. Prostřednictvím esejů publikovaných po desetiletí v různých časopisech seznamoval nejširší veřejnost se současnou filozofickou problematikou. Velmi dobře si uvědomoval, že "čtenáře bylo nutno k filozofickým problémům svádět lyrickou metodou".
V našem prostředí se nejznámější stala Vzpoura davů, kterou autor vydal v roce 1930 a hned v roce 1933 ji přeložil do češtiny Václav Černý. Ortega ji pak několikrát doplňoval. V mnoha předmluvách a komentářích se setkáváme s velice různou interpretací výchozího pojmu, a tím je dav. Základním problémem, který se objevoval v řadě interpretací, teoretických reflexích, byla právě polemika na téma kategorie davu. Z tohoto hlediska byla i tato kniha kritizována, kdy se do protikladu kladlo jisté elitářství a jako opak dav, který svým způsobem představoval množství, sdružení jedinců a podobně. V této souvislosti bych však chtěla upozornit, že v pojetí Ortegy je dav nikoli jen kategorie kvantitativní, ale především kvalitativní: "...je jím jednotvárnost, pan Kdekdo, člověk, který se neliší od ostatních lidí a pouze v sobě opakuje rodový typ". Podle Ortegy je nutné rozpoznávat právě tento dav od takových skupin lidí, mezi nimiž "...spočívá skutečná shoda v nějaké touze, myšlence nebo ideálu". Dav také, na rozdíl od těchto skupin, můžeme definovat jako psychologický jev: "Davem je všechno to, co si ze zvláštních důvodů necení sama sebe ani ve zlém, ani v dobrém, ale co se samo cítí být, jako ti druzí, aniž se ho zmocňuje úzkost, a naopak se ze své totožnosti s ostatními přímo raduje" (Vzpoura davů).
Právě Ortegúv výklad davu se nám v současnosti stále více jeví jako velmi aktuální. Vždyť se stále více cítíme být zatlačování do "davu". Máme souhlasit s nehoráznostmi jen proto, že je vyřkl nějaký samozvanec davu, má se nám líbit to, co předvádí masmediální propaganda určená davu? Má být arbitrem našeho života vykvašená celebrita hrající na nejnižší davové potřeby?
Nějak se mění staré známe "rozděl a panuj" v mnohem jednodušší "sjednocuj a panuj"!
Z různorodého, hlubokého filozofického odkazu Ortegy y Gasset jsme vlastně vybrali jen dvě položky. Úlohu intelektuála v našem světě a dav a náš svět. Zdá se mi však, že bohužel právě tyto dvě položky jsou pro nás dnes tak aktuální.
Abychom však odlehčili tyto hluboké filozofické a celospolečenské otázky, v kterých se vzácně protínají naše problémy s Ortegovými odpověďmi, citujme z poněkud jiného soudku jedno z jeho milých lidských ponaučení: "Muž se domnívá, že si vybral ženu. Ve skutečnosti si žena zvolí muže, jenž si ji pak vybere." I těmito slovy nás obohatil José Ortega y Gasset.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |