Někdy na konci roku 1955 jsem si koupil v kolínském knihkupectví Nezvalovu knížku Chrpy a města. Několik měsíců před tím prohrála definitivně atomová fyzika (které jsem se téměř dva roky urputně věnoval) souboj s literaturou a uměním (tedy ve mně). Stejně zaníceně jsem od té doby téměř denně navštěvoval antikvariát báječného pana Straky (roh ulice Kouřimské a hlavního kolínského náměstí) a doháněl všechno, co jsme dohnat stačil. A že toho bylo...
A v té Nezvalově knížce se mi snad nejvíce zalíbila básnička V září (miloval jsem tehdy nezřízeně podzim, snad proto, že jsem byl zplozen vprostřed dotyčného měsíce). Ano, jsou to tyto verše: »Podzim už platí listím / svou útratu. / Je konec láskám, je konec nenávistím / podzim už platí listím / a není návratu. / I ze tvých očí padá cosi jak list. / Je pustý park, je zpustlá promenáda, / z tvých očí slza padá / a listí z ptačích hnízd.«
Někdy na jaře 1956 jsem byl v kolínském divadle na premiéře hry Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Proslýchalo se, že by divadlo měl navštívit i autor. Vzal jsem si s sebou Chrpy a města a on se těsně před začátkem objevil v lóži nad hledištěm... Byl jsem víc ohromen jeho přítomností než hrou a pozoroval snad více jeho lóži než jeviště. O přestávce jsem ho šel vyhledat a tak jsem teď znovu otevřel Chrpy a města, kde je napsáno: Panu Václavu Honsovi Vítězslav Nezval. Těžko uvěřit, že už je to 52 roků...
Za dva roky Vítězslav Nezval zemřel. To už jsem stál v podloubí filozofické fakulty a díval se, jak kolem kráčí smuteční průvod... A v duchu jsem si říkal onu Nezvalovu báseň...
A do třetice - bylo to někdy v roce 1962 nebo 63, kdy nás s přítelem Jeronýmem napadlo v dosti pozdní hodině cestou z vinárny, že na Kampě přelezeme plot u tzv. Werichovy vily a zatlučeme na dveře přízemního ateliéru-bytu (svítilo se tam), kde žil Vladimír Holan, kterého jsem nikdy před tím neviděl (říkalo se, že několik let vůbec nevycházel ven). Měli jsme štěstí, že uvnitř byl přítomen Vladimír Justl, který přišel otevřít, když z hloubi pokoje zahřmělo: Kdo to tam je... Justl odpověděl, že je tam mladý básník a jeho přítel. Ale to už se robustní Holanova postava zjevila ve veřejích těsně před námi... »Tak pojďte dál, když nic nechcete,« pravil a ustoupil ze dveří.
Asi se divíte, proč sem pletu tuhle příhodu, ale ono to opravdu velmi souvisí. Vynechám podrobnosti (i když by byly velmi zajímavé) a řeknu jen, že návštěva se protáhla (Vladimír Justl už dávno předtím odešel), při několika láhvích nejlevnějšího červeného, až do úsvitu. A při velmi složité diskusi o všem možném se jednu chvíli stočila řeč i na Nezvala (dodneška se asi myslí, že Holan Nezvala vůbec neměl rád) a Holan posléze zalovil v natřískané knihovně a vytáhl Nezvalovu knížku. A řekl: »Většina jeho věcí mě nezajímá, ale napsal několik zázračných, křišťálově čistých básní, které nikdy nezmizí z dějin české poezie« - a k mému drtivému úžasu docela tiše začal recitovat: »Podzim už platí listím / svou útratu / Je konec láskám, konec nenávistím / podzim už platí listím / a není návratu...«
Autor: VÁCLAV HONS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)