Televize a vlastenectví
Současné Rusko s jeho nynějším vedením navazuje v mnohém na poměry za sovětské epochy sice nikoli jako socialistický, nýbrž sociální stát. Je tomu tak nejen v sociálně ekonomické oblasti, kdy stát vstupuje do některých významných soukromých firem a při řešení tzv. národního programu usiluje o zvyšování životní úrovně lidí a o růst obyvatelstva, nýbrž i v kulturní oblasti. Např. tituly národní umělec SSSR nejsou jako u nás hanlivými názvy, nýbrž výrazem úcty k jejich nositelům.
Ukázkou snahy o pokračování tradic umění sovětské doby a potlačení vlivu Západu může být i článek Prezidentova pravda, zveřejněný v týdeníku Literaturnaja gazeta na počátku letošního roku. Jde o prezidenta Čečenské republiky Ramzana Kadyrova, který na setkání vedoucích pracovníků televizních kanálů novináře kritizoval a požadoval vytvářet alternativní programy. Základním motivem hrdiny Ruska Kadyrova bylo to, že je třeba být vlastenci rodného kraje a ne vysílat kdovíco. Uvedl, že na některých kanálech se div ne celý den hrají písničkové klipy a západní filmy často amorálního charakteru. Přitom pouze jedinci televizních společností vysílají pořady o rodném kraji, jeho historii, o životě vynikajících lidí atd.
Kadyrovova slova vyvolala pobouření ruského liberálního tisku. Moskovskij komsomolec reagoval především na poslední větu Kadyrovova vystoupení, podle níž budou televizní společnosti, které nevezmou zřetel na jeho požadavky, prostě uzavřeny.
Ruský spisovatel Alexandr Bobrov, autor článku, o němž hovoříme, konstatuje, že i v Rusku se společnosti zavíraly, pravda, nikoli pro oplzlosti, nýbrž z finančních a politických důvodů. Přesto prezident Fondu ochrany "glasnosti" Alexej Simonov kategoricky prohlásil, že podobný požadavek odporuje zákonu. Kromě toho je násilné vnucování vlasteneckých myšlenek obyvatelstvu nesmyslné a škodlivé.
Bobrov k tomu říká:
"Nechápu syna sovětského básníka! Za prvé, kdo porušuje zákon jako první? Zákon o médiích říká, že pod hromadnými informacemi jsou chápána tisková, audio-, audiovizuální a jiná sdělení určená pro neomezený okruh osob. Situace je dnes taková, že mnohé televizní programy se pro neomezený okruh lidí nijak nehodí: nemohou se na ně dívat děti, věřící, kulturně a psychicky citliví a leckdy i prostě normální lidé. Říkají nám: když se vám to nelíbí, tak se přepojte jinam. To ovšem nemá cenu, protože to je všude stejné - mrtvoly, násilí sex, pískání místo nadávek nebo samotné nejhrubší nadávky, oplzlé vtipy, nesmyslné písničky s pitvořením... Takže zákon porušuje spíše vysílající strana!
Za druhé, co znamená věta: násilné vnucování vlasteneckých myšlenek obyvatelstvu je škodlivé? Možná, že by se měl vypustit a nepouštět do éteru celý zlatý fond ruské a sovětské poezie - od Puškina k Blokovi a Jeseninovi. Těžko se totiž najdou důslednější vlastenci s výzvou milovat vlast. Právě jsem dokončil knihu o Stříbrném věku (doba konce 19. a začátku 20. stol., pozn. S. S.), který je nám často předkládán v šeříkovém oparu dekadence. Když jsem se však ponořil do světa děl a osudů, zjistil jsem, že všichni básníci tohoto období projevovali fanatickou lásku k Rusku. Nebo to už není vlastenectví? Vždyť i otec tohoto obhájce práv Konstantin Simonov byl nejčastěji přesvědčivě lyrický jako v závěru své básně Vlast:
Lze přežít v horku, zimě, bouři,
lze hladovět a mrznout snad,
i na smrt jít, však těch tří břízek
se za života nelze vzdát.
Mne, stejně jako miliony dalších, omrzelo vidět mrtvoly (premiérový film Výzva obsahoval osm smrtí najednou), chci zemřít pro tři břízy rodného moskevského kraje nebo tři kostelíčky na severu, a nejen pro celokanálové otevření parádního chrámu za peníze Spořitelní banky.
Je překvapivé, že všechny elektronické odezvy na poznámku v Moskevském komsomolci podpořily čečenského prezidenta. Kulturní pracovník Sedoj napsal, že prezidentovu iniciativu je třeba převzít na federální úrovni a delikátně na každém kanálu zařazovat rozsáhlé historicko-kulturně-náboženské pořady o všech národech Ruska. Ještě ostřejší je Kragen, který Kadyrovovu myšlenku rovněž podporuje a říká, že ztratit morální i mentální úroveň národa lze ještě dříve než za jednu generaci. Příkladem může být Německo. Příchod nacistů k moci učinil z národa intelektuálů a milovníků krásy národ vrahů, kteří masově hubili lidi za zvuků klasické hudby. Rovněž sdělovací prostředky, ničící historické hodnoty národa, mohou vytvořit tupé stádo za méně než jednu generaci.
Pouze dopisovatel pro země SNS se postavil na stranu Simonova: kategoricky nesouhlasí se čtenáři, kteří podporují Kadyrovovu myšlenku. Tvrdí, že když se někomu nechce dívat na amorální pořady, tak ať se nedívá! (Velmi komsomolské a 'demokratické' - co mají dělat na vsích nebo v městečku se zbořenými domy kultury, pozn. autora článku). Zákazem kanálů se prý ničeho nedosáhne. Zakázané ovoce je nejsladší. Nikdo se nebude dívat na vnucené historicko-kulturologické pořady, zato se objeví kazety se zakázanými filmy, po nichž bude sháňka.
Nevím, jaká po nich bude sháňka, ale ZA PENÍZE! To je klíčový, velmi tržní pojem. Je na čase obrátit se na civilizovanou zkušenost. Dokonce i kdybychom ponechali stranou rozhovory o morálních hodnotách, ať uctívači nynějších televizních škvárů platí stejně jako za CD za čistě komerční kanály. Ale tohle všechno, co odsuzují miliony televizních diváků, nám strkají na státních kanálech, za naše rozpočtové peníze a jak se píše v titulcích mnoha z nich: 'Za podpory Výboru pro kulturu a kinematografii'. Ostatně se o tom již tolik hovořilo na stránkách našeho týdeníku...
Psalo se o zajímavých televizních pořadech oblastních a republikových studií, o vítězích festivalů v Jaltě, ve Volokolamsku a v dalších městech. Například ve Staré Russe jsem viděl novgorodskou televizi Slavie. Kolik tam bylo osvětových a životných námětů a pořadů! Proč na obrazovkách nevidíme takovéto dobré a vlastenecké práce? Kadyrov vyzývá čečenské televizní pracovníky, aby je vytvářeli, ale v rámci Ruska a SNS již jsou - je zapotřebí pouze jiná vysílací politika federálních kanálů! Nejde o hrubé zákazy, ale o občanské a morální priority."
Odstátnění ruské kultury?
Otázky komercializace kultury a úlohy státu jsou aktuální ve všech tzv. postsocialistických zemích. Jak ukazuje následující materiál, zpracovaný podle týdeníku Literaturnaja gazeta, nějaké nadšení pro přenechání kultury na pospas trhu v Rusku nepanuje.
Koncem loňského roku se konalo již tradiční setkání primátora Moskvy Jurije Lužkova s představiteli tvůrčí veřejnosti hlavního města Ruska. Na široký rozhovor s kulturními pracovníky, z nichž značná část byli pracovníci divadel, byl pozván rovněž ministr kultury a masových komunikací RF Alexandr Sokolov. Účastníci věnovali velkou pozornost především otázce vhodnosti převádění kultury na komerční principy, tzv. odstátnění na základě zákona o autonomních institucích.
Setkání zahájil vedoucí Departmentu kultury vedení Moskvy Sergej Chuďakov. Mimo jiné uvedl:
"Department kultury aktivně usiluje o zachování a rozvíjení nejlepších tradic domácí scény, obnovení repertoáru divadel a rozšíření okruhu diváků. Je to známý projekt Otevřená scéna, objednávání děl na konkursním základě a zdokonalování různých forem práce s diváky. Vedení Moskvy nedávno přijalo usnesení O opatřeních pro další zdokonalování práce s tvůrčí mládeží, což je programová koncepce, určující strategii departmentu v tomto směru. Bude se pokračovat v rozšiřování prostoru svobodných scénických ploch. V nejbližší době se otevřou po rekonstrukci dvě experimentální scény. Na všech festivalech, přehlídkách a soutěžích prováděných pod záštitou departmentu budou zvláštní nominace pro mládež všech divadelních profesí. Department má záměr daleko více využívat státní objednávku pro mladé dramatiky a podporovat publikace, které se specializují na mladou dramatickou literaturu.
V r. 2007 byl přijat program Kultura Moskvy 2008-2010. Počítá mj. se zavedením ukazatelů, charakterizujících efektivnost práce tvůrčích kolektivů. Department spolu s odborníky zpracovává kritéria hodnocení s ohledem na zvláštnosti žánrů, technických podmínek a specifičnost samotných divadel, které plánujeme uvést do smluvních vztahů s divadly jakožto závazek našich tvůrčích kolektivů vůči daňovým poplatníkům.
Program počítá i s řešením mnoha sociálních úkolů, především dostupnosti kulturních institucí pro lidi s omezenými možnostmi. Až dosud bylo plně nebo částečně přizpůsobeno pro invalidy 126 objektů a monitoruje se více než sto dalších.
V lednu 2007 vstoupil v platnost zákon o autonomních institucích. S vaší účastí a účastí vedení Moskvy již nepůsobí tak negativně. Kulturní instituce s mimorozpočtovým financováním mají o zákon pochopitelný zájem, ale mnozí kulturní činitelé jsou stále ještě znepokojeni osudem domácího divadla, jemuž bude hrozit komercializace, a lidí, kteří mu věnovali svůj život a obávají se ztráty sociální ochrany.
Komercializace sociální sféry je nebezpečná, zvláště při nepromyšlených a uspěchaných krocích spojených s převáděním kulturních institucí na autonomii. Tvůrčí kolektiv musí být ochráněn před možnou nepoctivostí jednotlivých vedoucích pracovníků. V Moskvě se žádná kampaň pro převádění organizací na autonomní instituce konat nebude!"
V diskusi vystoupilo několik účastníků, z jejichž příspěvků vybíráme:
Mark Gurvič, ředitel Divadla M. Jermolovové a předseda Rady ředitelů divadel při Výboru pro kulturu vedení Moskvy konstatoval, že v programu na léta 2008-2010 není ani slovo o zákoně o autonomních institucích a to je symptomatické. Podle jeho názoru existuje řada technických příčin komplikujících tento přechod, avšak sociální příčiny jsou daleko závažnější. Zvyšování cen vstupenek nevyhnutelně povede ke ztrátě hlavní části diváků, jimiž jsou lidé středního stavu, důchodci a studenti, protože je velmi pochybné domnívat se, že mezi divadlem a divákem mohou vzniknout tržní vztahy.
Ministr Alexandr Sokolov ve svém projevu zdůraznil, že Rusko nyní pociťuje buď horkou, nebo chladnou vodu trhu. A zde vzniká strašná teze, která se stává postulátem - slovo "odstátnění". Co je to? Čím více se zakořeňuje trh, tím menší je odpovědnost státu, tím více odchází stranou, což je strašné ve svých důsledcích. Protože by to mělo být naopak: čím déle se zakořeňuje trh, tím větší je potřeba kompenzační funkce státu, tím větší pozornost by měl stát věnovat oblastem, kde trh fungovat nebude.
Proto nová ruská politika musí vycházet z toho, že stát by si měl sám sebe uvědomovat jako investora, jako strukturu, vkládající peníze s plným vědomím, že to nebude mít okamžitou odezvu. Pouze takto lze výrazně změnit současnou situaci. To není další národní projekt. Ten ucpává díry. Když je díra zřejmá, národní projekt ji umožňuje nějak záplatovat. Ale kultura pokrývá veškeré národní projekty dohromady a tyčí se nad nimi, protože ony na ní závisí a nikoli naopak.
Setkání uzavřel Jurij Lužkov, který uvedl, že nejdůležitější otázka se týká okolností, které mohou značně zkomplikovat práci ruských divadel a dalších kulturních institucí. Národní projekt v oblasti kultury je nejen zapotřebí, nýbrž absolutně nezbytný. Jsou to nejen peníze, je to konsolidace společnosti jak kolem problémů, tak i kolem přínosu kultury do procesu rozvoje a utváření společnosti.
Autonomie organizací předpokládá jejich samostatnou plavbu, samostatné financování na základě komercializace činnosti. Převést ruskou kulturu na komerční zásady je však zcela nepřijatelné. Na Západě fungují objekty kultury na jiných principech. Repertoárové divadlo, takové, jaké funguje v Rusku, jako žádné jiné vyžaduje státní podporu. A hovořit o tom, že musíme v tomto trojském koni vjet do úplné komercializace kultury, je nepřípustné pro dnešek i pro zítřek.
Připravila STANISLAVA SAVICKÁ
Autor: STANISLAVA SAVICKÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |