Se zájmem jsem si v Haló novinách - Naší pravdě přečetl řádky rozhovoru europoslance Miloslava Ransdorfa "Co se nehodilo Respektu do krámu".
Zvláště mě zaujala ta část jeho odpovědí, v níž se respondent bez okolků dotýká "sametového" podvodu, souvisejícího se 17. listopadem 1989. Podvodu, který milionům spoluobčanů a konečně i světu zatemnil rozum.
Na jednu z otázek redaktora Respektu Jana Brabce docent Miloslav Ransdorf odpověděl: "Sametová revoluce, o které rádi mluvíte, nebyla revoluce, nýbrž vlastnický převrat. To byla událost zasazená do procesu předání moci, které bylo vyjednáno mezi Američany a Sověty na konci 80. let. Ti, kteří měli dispoziční právo vůči národnímu majetku, je změnili za reálné vlastnické právo. To je spíše poetická nadsázka, mluví-li se o revoluci. To byla vyjednaná změna. Tehdy, v roce 1989, u toho byly špičky KSČ. Já vím, že o tom novináři neradi slyší, ale například vím od zemřelého Ladislava Adamce, že mu volal M. S. Gorbačov s tím, že má zařídit, aby se prezidentem stal Václav Havel. Když to odmítl, následoval nátlak a tato změna se realizovala. Původně mu tlumočil tento sovětský požadavek sovětský velvyslanec Lomakin, po Lomakinovi nastoupil sám Gorbačov. Víte, že to dopadlo nakonec tak, že komunisté v roce 1989 volili Havla, a aby to bylo pojištěné, byl zajištěn požadavek aklamace. Nikoli tajná volba, ale aklamace, aby to bylo naprosto jisté.'Sametová revoluce' byla vyjednaná mocenská změna." Tolik Miloslav Ransdorf.
Jelikož jsem se zúčastnil v dramatických a zmatených dnech počátku roku 1990 jako novinář summitu Gorbačov - Bush na dvou křižnicích Slava a USS Belknap (CG26) a výletní lodi Maxim Gorkij a se stejným posláním jsem doprovázel Alexandra Dubčeka na jeho první cestě ve funkci československého ústavního činitele, předsedy FS ČSFR, do Moskvy a byl jsem přítomen také jeho setkáním na nejvyšší úrovni s tehdejšími nejvyššími stranickými a státními činiteli SSSR, mohu slova Miloslava Ransdorfa v plné míře potvrdit.
George Bush, sen. svou představu vyjádřil na Maltě slovy: "Úloha USA je nyní v tom, abychom řekli: podle našeho názoru je rozhodující a nejlepší - svoboda, svobodné volby, svoboda tisku a svobodné vyznání."
Za oba - za Gorbačova a za Bushe vyjádřil obsah jednání Gennadij Gerasimov: "Obě strany vhodily společně do vod Středozemního moře poslední zbytky železné opony".
Nejčastěji se však v průběhu schůzky na nejvyšší úrovni objevovala terminologie nikoliv mocenské změny, nýbrž "uzbrojení" SSSR Spojenými státy, což prý bránilo rozmachu celého východního bloku vedeného SSSR. Zkrátka pořád dokola se mluvilo o tom, že prý my jsme na to již neměli, neměl na to prý ani Sovětský svaz.
V té době jsem si začal stále častěji uvědomovat některé nové pohledy na společenský vývoj doma i ve světě. Jelikož jsem si kdysi zvolil za téma aspirantské práce kontinuitu a diskontinuitu společenského vývoje, nespočívala podstata těchto změn ani tak v pohybu určujících dějinných sil (jak jsme si otrocky vštěpovali do svých hlav), ale v praktickém konání celého rozsáhlého systému zpravodajských služeb a v jejich koordinaci se světovým průmyslovým, finančním a zbrojařským kapitálem. I na jednáních Gorbačova s Bushem na Maltě, i při moskevských jednáních Alexandra Dubčeka s Gorbačovem a Jelcinem a zejména s hlavním ideologem Jakovlevem se to stále častěji potvrzovalo.
Nebylo již vůbec žádných pochyb, že velmocenská a šovinistická politika velmocí se v osudových dnech roku 1989-1990 ani na okamžik nezměnila. Tehdejší i nynější báchorky o gigantické (třetí) velké pomoci USA malému Československu se už na začátku roku 1990 zcela rozplynuly a podnes se rozplývají.
Rád bych krátce citoval z jedné ze dvou svých vzpomínkových knih - Jak jsem je poznal a Jak jsem je potkal (Akcent Třebíč 2001). Stále častěji jsem si uvědomoval, proč Český rozhlas odmítl čtení těchto mých příběhů hercem Josefem Somrem a označil je za zvrácenost doby, která je prý napsala za autora.
Za jedno z nejzajímavějších setkání k tématu této úvahy považuji schůzku se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, která plasticky dokresluje tehdejší události:
"Ve středu 22. února 1990 jsem šel Pařížskou ulicí do redakce Světa v obrazech. Najednou se na pravé straně chodníku směrem od Staroměstského náměstí dostal na mou úroveň doktor Hrabal v barevném kulichu, ve větrovce, s dlouhou červenobílou šálou, s báglem přes rameno a povídá: 'Přijďte na pivo, k Hákům! Povím vám novinu.' Nevěděl jsem, o co jde. Myslel jsem tehdy spíše na věci redakční než pivní. Tak jsem zcela pochopitelně nejprve zašel do redakce a hned potom za doktorem Hrabalem. Už jsem měl pivo předem objednané na stole, Bogan seděl u stolu sám a byl lačný, aby řekl svou zvěst. Věděl jsem, že s panem Hrabalem je nejlépe rozmlouvat o samotě. V takových okamžicích byl pokaždé úplně jiný než v přítomnosti publika, kdy se z něho stával šoumen a leckdy se i divoce předváděl. Pamatuji si jeho slova kvůli jejich výjimečnosti naprosto přesně, jako by mi zněla v uších dnes: 'Co tomu říkáš, Havel včera ve Washingtonu meldoval, že splnil úkol!' Zpočátku mi nebylo nic jasné ani zřejmé, proto jsem se v zápětí opatrně optal: 'A jak tomu mám rozumět?' 'Tak, jak vám to povídám,' řekl mi spisovatel česky. Střídavě mi tykal a vykal. Než začal jako jindy po více vypitých pivech mluvit francouzsky, kdy jsem mu už nerozuměl ani slovo. 'Ty nevíš, že Havel byl v osmašedesátém ve Státech? Několik týdnů nebo měsíců tam tehdy byl a teď právě ohlásil, že svou práci ukončil, že splnil úkol, už jako hlava státu.'
Nevěděl jsem o tom tenkrát vůbec nic a nevím to dodneška, ani v literatuře, ani u pamětníků jsem po tom dodneška nepátral.
Stejně jako mě ani příliš nezajímalo, že prý Havla od 17. listopadu 1989 až do prosincové volby prezidentem vozili k zahraničním poradcům, jak zvládat novou situaci a jak vstoupit na Pražský hrad..."
Myslím, že se to k Ransdorfovým řádkům, které mu Respekt odmítl uveřejnit a k mým, které odmítl vysílat Český rozhlas, docela váže.
Teprve hluboká analýza celého poválečného vývoje a jednotlivých etap až do roku 1989 možná v budoucnu objasní nejenom tyto některé subjektivní skutečnosti, ale i objektivní příčiny, které vedly k "velkému třesku" po roce 1989, z něhož se budeme všichni dohromady dlouho vzpamatovávat. Jestliže se však na analýze vývoje budou podílet "historici" z režimního Ústavu pro totalitní režimy, například Pavel Žáček a jejich mediální pomocníci, vytvářející televizní pořady jako Vladimír Kučera, zavalující knižní trh literaturou faktu jako Jiří Pernes, Karel Richter, Karel Pacner a mnozí další "převlečení", nedopracujeme se dlouho zhola ničeho. Pak nezbude než se nechat vláčet vášněmi "s komunisty se nemluví" a bouřemi proti "pěticípé hvězdě a srpu a kladivu" podle šablony senátora z překvapení doby - Jaromíry Štětiny.
To jsou samozřejmě ty nejhorší varianty při poznávání pravdy, kterou jsme mnozí sami na sobě prožili a prožíváme.
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |